RM a Soobin byli na cestě, když jsem se ozval. „Potřebuju s tebou nutně mluvit," naléhal jsem na něj poté, co jsem se ohlásil.

Takže jim dvěma nezbylo nic jinýho než zastavit u krajnice a RM se mě pokusil vyslechnout. „Právě jsi nastolil státní převrat," upozornil mě RM. „A jak jsem ti řekl tu noc, co jsi vtrhnul do naší ložnice, tak to pořád ještě považuji za trestuhodné narušení kázně."

„Kyungji zešílela a právě málem vyhodila do vzduchu celou halu, ale já jsem trestuhodnej, protože jsem jí zabránil jít do vězení?" namítl jsem. Stál jsem nahoře na ochoze v knihovně, kde jsme předtím operovali Vho, držel se zábradlí a koukal na všechny ty starý knihy. Kolik jich tady asi je? „Podívej," pokračoval jsem, když RM nic neříkal. „Mám ji pod kontrolou a nehodlám ji dál trestat, ok?"

„Myslíš si, že ji máš pod kontrolou, ale nemáš!" skočil mi RM do řeči. „Nemůžeš ji mít pod kontrolou, protože Kyungji je nevyzpytatelná!" Vyjel na mě. Byl jsem si jistej, že před chvíli brečel. Tak rozechvělej jsem jeho hlas ještě neslyšel.

„Je přivázaná a pod dohledem," odsekl jsem, zatímco jsem se procházel po ochoze s vysílačkou. „A jestli sis ještě nevšiml, tak nevyzpytatelnej umím být taky." Prsknul jsem pohoršeně.

„SUGA-ssi, celý plán se nám rozpadá a nevyzpytatelnost nám fakt nepomůže!" zaječel RM hystericky.

Zastavil jsem se v chůzi. Takhle na mě snad ještě nikdy nezakřičel. „Já jsem pořád tady, RM-ssi," ohradil jsem se klidně.

„No a co, že tam ještě jsi?!" vyjel. Slyšel jsem, jak popotahuje. „Bez Kyungji to zlato ven nedostaneme, nebo ty snad víš, jak to udělat?!" Rozčiloval se. Dal jsem vysílačku níž a kousnul se do rtu. Co jsem mu na to měl říct? Neříkal jsem, že jsme na tom nejlíp, ale prostě jsem neměl v plánu se vzdát. To mi není podobný. Jenomže RM byl v troskách: „A jak to chceš zvládnout bez Vho, kterej tam dole udržoval pořádek?!" ječel hystericky dál. „A bez Miry..." jeho hlas šel do ztracena. Povzdechl jsem si, opřel se zády o knihovnu a sklouzl do sedu. RM plakal. Posadil se na nejbližší šutr. „Promiň mi, že jsem křičel," ozval se po chvíli. „Vím, že to myslíš dobře, ale Kyungji utíkala proto, že je to jediné rozumné východisko." Povzdechl si.

„RM-ssi," oslovil jsem ho jemně. „Když jsem se cítil úplně stejně jako ty, tak jsi mě našel a zachránil mě. Vždycky jsi byl můj strážný anděl, i když jsem všechno posral, takže teď je řada na mně. Můžeš o tom se mnou mluvit, jestli chceš. Vím, jak se cítíš."

A to bylo poprvé a naposledy, co jsem slyšel Namjoona hystericky plakat, i když jenom skrz vysílačku. Ty emoce se dostaly až ke mně. Uměl jsem si představit, jak je vyřízenej. A upřímně v tomhle stavu nemůže řídit přepadení. „Jak ses přes tohle mohl dostat?!" spílal, zatímco mu tekly nudle z nosu. „Jak?"

„Nijak," přiznal jsem. „Ta bolest už nikdy nezmizí. Bude to jako jizva, na kterou musíš být i po letech opatrnej, protože je citlivá. Ale jednoho dne se ohlídneš a zjistíš, že ta bolest tě posunula dál. A budeš mnohem dál, než bys byl v tom samým okamžiku v životě bez ní. Zjistíš, že jsi pořád schopnej cítit lásku a smíříš se s tím. Odpustíš tu křivdu. A tak budeš vědět... že jsi vyléčenej." Odmlčel jsem se. RM pořád usedavě vzlykal. „Špatný na tom je jenom to, že já měl dva roky na to se s tímhle vším vyrovnat a my teď nemáme dva roky. Proto mi teď popiš, jak k tomu došlo, pokud můžeš, a já tě vyslechnu. Mluvení pomáhá, protože ta bolest půjde ven. Takže... jak se to stalo?"

RM si sundal brýle a promnul si uslzený oči. „Zemřela, aby mě nezradila," řekl jedním dechem.

„Moc mě to mrzí," zašeptal jsem a přistihl se, že při pomyšlení na Miřinu smrt se mi chce plakat taky. Byla trochu jako já, jenom starší a rozumnější. A měla trochu horší vkus na muže.

„Já..." pokračoval. „Byl jsem maskovaný na stromě a všude byli policisté a vojáci." Vyprávěl. Zamyšleně jsem držel vysílačku u sebe a poslouchal ho. „Byla na farmě. Tam ji našli." Pokračoval. „Přinutili ji si kleknout, byla neozbrojená a s rukama nad hlavou a oni se ptali na mě. Já jsem utíkal a utíkal."

V tu chvíli mi došlo, že RM si její smrt dává za vinu stejně jako já tu Rihyukovu. Nechtěl jsem mu říkat, že už se nikdy nepřestane cítit provinile, protože jsem chtěl, aby se mu tím rozhovorem ulevilo, ne aby na slovo „vina" byť jen pomyslel. Ale bylo to těžký. Ohavný. A k pláči.

„Ptali se jí: ‚Kde je RM?' a já říkal: ‚Řekni jim to, Mira-ssi. Řekni to. Řekni jim, kde jsem a že se vzdám.' Celej plán jsem chtěl poslat do hajzlu jen kvůli ní. Ale ona jen opakovala: ‚Já nevím.' Ať jsem na ni naléhal, jak jsem chtěl, pořád opakovala, že neví. A pak ji dvakrát střelili."

Do očí se mi nahrnuly slzy. Skryl jsem obličej do dlaní, když jsem to slyšel. Proč bys to do neozbrojené ženy sakra dvakrát napral, když jsi policista? Proč? Zarazil jsem se. No jo... Proč by to vlastně dělali?

„Střelili ji dvakrát neozbrojenou," opakoval pořád dokola RM. To bylo poprvé, co jsem ho slyšel takto se nechat strhnout emocemi. „Nestihl jsem to." Pokračoval. Ale já, zatímco jsem ho poslouchal, jsem si na rozdíl od něj uvědomil něco, co truchlící zamilovanej člověk přehlídne. A sice, že takhle lidé jako Chaewon a Kyubok nefungují. Takhle nefunguje policie ani zpravodajská služba. Chtěli nás jen obelstít. Protože k čemu by jim kurva bylo zastřelit nejlepší důkaz, co se jim dostal pod ruku?

Vyskočil jsem na nohy a opřel se o zábradlí. „A tohle všechno jsi přeci neviděl, ne? Neviděl jsi ji s prostřelenou hlavou, ani jak hýbou jejím tělem. Běžel jsi lesem a jenom jsi to slyšel, že jo?" ujišťoval jsem se. RM nic neříkal. Pořád jen popotahoval a byl úplně mimo. „RM-ssi," oslovil jsem ho opatrně. „Viděl jsi něco, co by prokazovalo, že ji skutečně zastřelili?"

„Musel jsem utéct," přiznal a otřel si obličej.

„Tak mě dobře poslouchej," naléhal jsem. „Mira je živá. Protože mně matka taky říkala po telefonu, že u ní doma budu v bezpečí, a přitom na mě v kuchyni čekalo dvacet policistů." RM pokyvoval nepřítomně hlavou. „Ve stanu nás taky slyšeli utíkat z banky, ale pořád jsme tady. A když jsem zdrhal před policisty před Státní tiskárnou, plukovník Han nařídil, aby na mě nestříleli, přestože jsem byl usvědčenej vrah a považovanej za nebezpečnýho. A víš proč?"

„Protože jsi byl ten nejlepší živoucí důkaz a mrtvej bys byl k ničemu," vydechl RM. Zorničky se mu rozšířily nadějí.

„Přesně tak," přisvědčil jsem. „Kdyby ji zabili, jsou sami proti sobě. Navíc... Zveřejnili něco?" Napadlo mě.

„Ne," uznal.

Pustil jsem zábradlí a přešel v zamyšlení na druhou stranu ochozu. „Je to to samý, co s j-hopem," řekl jsem. „Kdyby ji zabili, nechali by zveřejnit nějakou zasranou pohádku o tom, že na ně vystřelila první a jaká to byla svině, aby to měli z krku."

RM vyskočil na nohy. „Máš pravdu, oni ji vyslýchají," hlesl a otočil se na podpatku.

„Kam to jdeš, RM-ssi?" houknul na něj Soobin.

„K Jihokorejské bance."

„To není dobrej nápad," Soobin mu vyšel naproti a popadl ho za ramena. „To je příliš riskantní." Namítl.

„Vážím si tvé starosti, ale jen tak můžu zjistit, jestli má žena žije, takže uhni," zahučel RM.

Soobin mu zastoupil cestu. „Ne. Už jsem ti říkal, že to ani není tvoje žena."

„Prosím tě o to," naléhal RM. Jenomže Soobin měl dlouhý ruce i nohy a byl všude, kam RM zrovna šlápnul.

„Ne!" zamračil se Soobin přísně.

„Uhni, Soobin-ssi!" vztekal se RM.

„Nenechám tě nasednout na tu zkurvenou motorku," odfrkl si Soobin pohoršeně.

RM zatnul zuby. Podíval se mu do očí. Potom se podíval na Soobinovu ruku, kterou měl položenou na jeho hrudi a byl si jistej, že se s ním raději porve, než aby se vzdal. 

***

Jak se vám líbí velitel Yoongi? 3:)