A já myslím, že V, kterej zůstal podobně jako můj přítel ležet v kaluži vlastní krve, akorát tedy v hale Národní banky a ne na mokré ulici, si zaslouží tuhle část příběhu jako pár minut úcty.

Jimin s j-hopem a PSYEM za zády šokovaně a beze slov hleděli na jeho mrtvolu. Jimin se odvážil popojít blíž a z očí mu začaly kapat pomalé, těžké slzy.

Kyungji řvala a brečela nahlas. Už navždy Vho smrt připisovala hlavně sama sobě. Nemuseli jsme ji dál trestat, tohle byl totiž ten nejhorší trest sám o sobě.

Mat Vho obešel, popadal se za hlavu a i on, ruskej válečník, začal usedavě plakat. Stejně jako Jungkook válející se po zemi v guvernérově kanceláři.

Jimin a j-hope si klekli k Vho botám a koukali do jeho očí zvrácených v sloup. Jen plačte. Posílí vás to.

Kyungji si klekla k Vho boku, popadla jeho ledovou ruku a řvala do nebes omluvy. Mat padnul na kolena přímo k jeho obličeji a hladil ho po tváři, která už se nikdy neusměje. Pamatoval si ten úsměv, když si V lehl na deku se sedmikráskou v puse a pozoroval svět. Tak moc ho tahle ztráta bolela, že to nedovedl popsat. Nemusel s Taehyungem chodit na to, aby ho vážně, upřímně miloval. Stejně jako já.

j-hope položil Jiminovi hlavu na rameno a schoulil se do klubíčka.

Zármutek je zdravej, ale je jenom pro živý.

Protože ten kluk, co ležel se sedmikráskou v ústech na dece, už ho nepotřeboval.

Ale pak tu byl PSY a ten nemohl zatraceně pochopit, co se to do prdele všechno odehrálo v jednom dni. Ráno si on a V opatrně a skoro nezávazně vyznávali lásku, odpoledne se líbali ve výtahu a už dnes večer je rozdělila smrt. Zíral na Vho mrtvolu, jako by se měl každou chvíli probrat, ale věděl, že se to nestane. Doufal, že tohle je nějakej zkurvenej vtip, ale nebyl.

Nebyl si ani jistej, co to chtěl s Taehyungem vlastně pozorovat, ale chtěl ho mít u sebe a chtěl ho poznat.

Já v úkrytu jsem neměl tušení, co se děje. Slyšel jsem křik, slyšel jsem výstřely i výbuch, ale to mohlo znamenat spoustu věcí. Jedinej jsem neplakal, protože jsem ještě pořád žil v nejistotě. Ale o to měl být můj následný smutek ještě srdceryvnější.

Jungkook se nemohl posbírat. Věděl, že dnes přišel o bratra, o důležitýho člena rodiny. Mat přemýšlel nad tímtéž a litoval, že se neodvážil být na Vho přeci jen o kapku milejší, i když mu nechtěl dávat falešný naděje.

Ale V, Kim Taehyung, už tam s námi nebyl. Žil nyní ve vzpomínce. V té nejšťastnější, jakou zrovna našel.

Ležel na dece a pozoroval nebe. Slyšel hádku dvou bratrů, Jinovy vtipné poznámky a nakonec tam zůstal ležet a pozoroval jediný tři lidi, kteří zůstali u stolu:

Pata. S frajerskýma slunečníma brýlema a kožený vestě, kterej se na něj zrovna otočil. V z trávy na něj laškovně mrknul.

Junghyuna. V obyčejné košili, jak se na něj směje od ucha k uchu, a tak mu V úsměv oplatil.

A Jina. Kterej se otočil jeho směrem se slovy: „Tobě to dneska ale sluší, V-ssi."

V se znovu zakřenil. A pak už jen čekal, až vyjdu z tvrze, úplně nasranej, protože mě Jungkook polil vodou, aby mě vzbudil. Ale to už je úplně jiná část vzpomínky.