Na tohle si Kyungji vzpomněla, když seděla svázaná na židli vedle Songila, kterej se měl každou chvíli dostat na svobodu. Loupeži byla věrná, to je pravda, ale to nemuselo nutně znamenat, že bude věrná mně, když má pocit, že se mnou strávila dvacet dlouhých, nudných let. Někomu takovýmu by nebyl věrnej ani leckterej svatej.

Být věrná loupeži pro ni totiž v její hlavě znamenalo jediný: Že musí velet. Proto se nyní podívala na Songila a nenápadně se k němu přiblížila. Chtěla zařídit, abychom neslyšeli přicházet chaos.

„Víš, co máš dělat," ucedila na něj. „Nebuď srab. Musíš si jen vyhodit ten kloub mezi záprstní a zápěstní kůstkou. Pevně. Bez váhání." Radila mu. Kéž by tušila alespoň z jedné setiny, čeho se právě dopouští. „Takhle ho otočíš," ukazovala dál sama na sobě. „Funguje to na všechny pouta."

Songil už ji nemohl vystát. Připadala mu tak otravná, že měl chuť zalepit jí pusu. Jenomže to nemůže udělat, dokud nebude volnej.

Navíc si jí nyní všimnul i j-hope, kterýho Jimin na pár minut nechal samotnýho. Bylo to osudových pár minut. „Zmlkni, nebo vás rozsadím," napomenul Kyungji přísně. Nejspíš jsme je měli rozsadit už dávno. Ale je pravda, že takovou zradu od Kyungji nikdo z nás neočekával.

Teda... vlastně tu jeden takovej člověk byl. Jeden člověk, kterej celou dobu setrvával mezi rukojmími a mohl slyšet tu šeptandu. Yeonjun si j-hopa zamyšleně prohlížel a říkal si, že tenhle kluk zatraceně není v pořádku. V tom ho měla následující scéna ostatně utvrdit.

„Trošičku to bolí," šeptala dál Kyungji. „Ale ta svoboda za takovou špetku bolesti stojí, nemyslíš?" Přemlouvala Songila dál.

Songil jí věnoval nechápavej výraz. Myslí to ta čůza vážně, nebo to na něho jen hraje? U ní fakt jeden neví.

„No tak," pobízela ho.

A tak, zatímco k nim stál j-hope zády, Songil zatnul zuby a udělal to, o čem mu tu Kyungji už několik hodin básnila. Ona ho u toho pyšně sledovala. Sledovala, jak rudne, když si vykloubil palec. Ta bolest byla přeci jen trochu větší, než Kyungji tvrdila. Musel se držet, aby nevykřikl. A ona sledovala, jak s tím zápolí a jak si vyvléká jednu ruku z pout. Bylo to tak. Byl volnej.

Několik rukojmích vyjeklo, když ho viděli utíkat, a tehdy se j-hope otočil. „Stůj!" zařval a namířil na něj pistoli, když stál Songil zrovna pod schody. Songil si nahodil palec a otočil se na j-hopa s rukama nad hlavou. „Stůj." Zopakoval j-hope s hrůzou v očích o poznání tišeji. Sice netušil, co je tohle za chlapa, zato věděl, že tohle je fakt v prdeli. Vypadal tak nebezpečně, že mu bylo v jedný vteřině jasný, že jsme vyřízení.

„Klid, hochu," ušklíbnul se na něj Songil nyní. „Jsem jen pitomá ochranka." To víš, že jo. Pitomá zabijácká ochranka jsi chtěl říct, ne?

„Na zem," nařídil mu j-hope. Nikdy by ho nenapadlo, že na své hlídce bude muset řešit něco takovýho. Začínal se potit a chtěl volat o pomoc, ale měl strach, že když to udělá, tak mu Songil pláchne.

„Tak to ne," odvětil Songil.

„Řekl jsem k zemi," zopakoval j-hope nekompromisně.

„Co uděláš?" namítl Songil. „Zastřelíš mě? Neozbrojeného?" Začal mu hrát na city, protože věděl, že j-hope byl mučenej a že je tudíž v hajzlu.

j-hope odjistil zbraň. „Když budu muset, zastřelím tě," zasípal. Ve skutečnosti se na to, co právě řekl, příliš necítil.

„Zastřelíš neozbrojeného otce rodiny, který se jen snaží utéct?" promlouval k němu dál Songil klidným hlasem. On totiž byl víc chladnokrevnej zabiják než nějaká podělaná ochranka. To ale chudák traumatizovanej j-hope ani nevěděl. Začal se celej klepat. Vůbec mu z té představy, že musí zastřelit člověka, bylo nějak mdlo. „Do toho," ušklíbnul se na něj Songil ironicky.

j-hope nakrabatil obličej. Snažil se stisknout spoušť, ale nemohl ji ani nahmatat. Všechnu svou energii věnoval samotnýmu držení zbraně.

„Tady jsem," mračil se na něj Songil, zatímco j-hopovi se hrnuly slzy do očí, natekly mu tváře a celkově se začal tak nějak hroutit.

„Ani hnout," vzlykal j-hope a cítil, jak se mu potí ruce. Kyungji nelhala. Byl po tom zážitku s mučením ještě neškodnější než obvykle. „Ani hnout!" zařval, jenomže Songil začal couvat. Šlápnul na první schod. Pak na druhej. j-hope pomalu postupoval k němu, ale věděl, že je ztracenej. „Lehni si kurva na tu zem!" ječel hystericky mezi svými vzlyky.

Songil stál nyní na pátým schodu. „Ty nevystřelíš," řekl suše.

„Na zem!" plakal j-hope. Už teď si to vyčítal. Ale jak ho tak znám, jsem si dost jistej, že kdyby vystřelil a viděl před sebou umírat člověka kvůli jeho kulce, vyčítal by si to stejně, i kdyby to byl třeba Hitler. j-hope má zkrátka příliš dobrou duši. Takže mohl klidně řvát: „Ani hnout, do prdele!", ale Songil si byl jistej, že ten vyklepanej týpek před ním není žádnej zabiják. Na rozdíl od něj. „Říkám ti ani hnout," j-hopův hlas šel do ztracena a Songil stoupal stále výš a výš, jako by byl pánem všeho.

j-hopovi se chvěla ruka, obličej měl od slz, nemohl ani pořádně mířit, i kdyby střílet doopravdy chtěl. A Songil stál nyní úplně nahoře, krčil rameny a dával mu další příležitosti střílet, ale on to neudělal.

j-hope se nevěřícně díval na svoje chvějící se paže. Nemohl uvěřit, že ho takhle zrazují.

„Uvidíme se brzy," rozloučil se s ním Songil a zmizel za rohem.

Zbytek rukojmích nyní mohl pozorovat, jak j-hope padá na kolena, sahá si na srdce a ztěžka oddechuje, jako by měl astmatickej záchvat.

Myslel na to, že by se mu nyní hodil Vho dýchací přístroj, kterej mu umožňuje dýchat pravidelně. Takhle jen třeštil oči, hrudník se mu svíral a j-hope měl pocit, že každou chvíli umře.

A jak tak dýchal, jako by to bylo nějaký znamení, objevila si ve Vho dechu zprvu naprosto jemná nepravidelnost, která nabírala na neuvěřitelným spádu.

j-hope si prohlížel svoje chvějící se dlaně.

V sebou trhnul. A pak otevřel oči.

***

No a jsme... někde... :DD

A koho teď nenávidíte víc? Songila nebo Kyungji?