„Přesně tak, Namjoon-ah," přisvědčil Jin, zatímco si nalíval sklinku vína. „Potřebujeme vědět, jak ochranka reaguje." Popadl sklenici a vrátil se ke stolu, kde naproti sobě Namjoon a Kyungji seděli zahloubaní v plánech.

„Jak reaguje, jak dlouho jim trvá dostat guvernéra do bezpečí a jak se rozmístí," Namjoon k němu nechápavě vzhlédl, když se Jin postavil za Kyungji a položil jí ruku na rameno, „to všechno... ehm... je to přeci v protokolech, hyung." Nakrčil obočí.

„Ano, protokoly máme," přisvědčil Jin. „Máme teorii." Napil se vína a s úsměvem se sklonil ke Kyungji, která začala zářit jako sluníčko nad jeho pozorností. „Ale myslím, že by nám neuškodila trošička praxe." Dodal Jin a zlolajně se zašklebil.

Namjoon si je skepticky přeměřil. „A jak byste si tu praxi představovali?" znejistěl.

Jin se uchechtnul. „Způsobíme drobnou bezpečnostní krizi a budeme ji sledovat zevnitř," prohlásil sebejistě a přemístil se do čela stolu, aby stál přímo uprostřed.

Namjoon skepticky zatřepal hlavou. „Tím mi jako říkáš, že půjdeš do jámy lvové?" zamračil se na Jina. Samozřejmě věděl, že Jin je padlej na hlavu, ale opravdu netušil, že je to s ním až tak vážné.

Vážný to bylo vskutku. Jin totiž nikdy nic tak moc vážně nejspíš ani nemyslel. „To si piš," uculil se Namjoonovým směrem. „A lvové mě ochrání." Zazubil se a znovu se napil.

Namjoon sklouznul pohledem ke Kyungji na druhé straně. Ta na něj spiklenecky mrkla. Namjoon si povzdechl a položil slohy před sebe. „Za koho se chceš vydávat?" obrátil se opatrně zpátky k Jinovi.

Ten se jen podíval na Kyungji, načež se oba začali smát. „Budou věřit, že je génius," prohlásila ona. Jin se k ní přiblížil a prohlížel si ji. Někdy tou dobou si uvědomil, že na ní něco je. Minimálně ty její lichotky mu dělaly dobře. Krypl, co? „Bude si hrát na analytika rizik... no... svým způsobem to bude myslet vážně." Otočila se za sebe na obrazovku počítače. „Vítej na stránkách Rating Trust Corporation." Ušklíbla se Kyungji na Namjoona. „Předtím pracoval ještě v jiných firmách světových značek v Německu a ve Francii."

Jin ji znovu pyšně poplácal po rameni.

„Ukradneme identitu naprosto geniálního chlapa," pokračovala Kyungji. I jí se hrdostí dmula hruď. Ona a Jin si rozuměli. Škoda, že si to nikdy nechtěl přiznat. „Je to Korejec, kterej už přes deset let žije v New Yorku." Dodala a pyšně ukázala Jinovu novou identitu na webových stránkách. Protože je samozřejmě hrozně logický vystavovat svoji tvář všude možně po internetu.

Namjoon nic neříkal, jenom je s přimhouřenýma očima pozoroval. Co na to měl říct? Že jim oběma hrabe? Jenomže mu svázali ruce. Když si ti dva něco usmysleli, nikdo jim to nedokázal rozmluvit. Naopak. Začali ho ještě přemlouvat, aby svolil.

„Kim Joowon. Je to skutečný génius," pokračoval Jin. On i Kyungji se nyní k Namjoonovi přiblížili a vrhali na něj prosebné pohledy. „Navíc máme pár skvělých návrhů pro podporu ekonomiky této země." Rozplýval se Jin. „Guvernér je jistě ocení." Zakmital obočím a napil se vína. Přitom se na Kyungji usmíval, jako by byla jeho Bůh. Jenomže tehdy ho ještě nenapadlo, že by mohl provozovat... ehm... homosexuální hrátky na vlastní pěst. Vlastně ho to nenapadlo nikdy.

Místo toho vešel před pěti lety do kanceláře guvernéra Parka, triumfálně se usmíval a trochu oprášil tu pozlacenou římsu, co visí nad guvernérovým umělým krbem. Songil vešel za ním a zavřel dveře.

Jin si mezitím prohlížel ornamentované vestavěné skříně a prohlížel si detaily tapet. Jo a taky koukal Dalrae na zadek. Songil si ho zasmušile prohlížel, protože z něj byl unavenej asi po pěti minutách a zastoupil mu cestu, když se Jin chtěl podívat ještě na obrazy poslední večeře (popravdě ho víc zaujaly ty pozlacené rámy). Jin tázavě nadzdvihl obočí. Byl ten jedinej, kdo by si uměl se Songilem poradit. Aspoň to o sobě tvrdil. Ale pro jistotu umřel dřív, než nám to mohl dokázat, parchant.

„Mohu se posadit?" zamračil se nechápavě toho dne. Jasně, víc by se bavil, kdyby guvernér nabízel bonbony zdarma, ale zkoušet Songilovu trpělivost byla svým způsobem taky sranda. Jako by chodil po žhavých jehlách. Ale v gumácích. Protože když do sebe pereš jedno opium za druhým, těžko něco ucítíš.

„Samozřejmě," ucedil Songil a oplatil mu zamračení. „Ale taky můžete guvernéra uvítat i ve stoje." Dodal, aniž by se jeho výraz jakkoliv změnil.

Jina však bavilo odhadovat, na co asi zrovna myslí, a proto se na něj pousmál. Pomyslel si, že Songila pěkně sere. Ale bavilo ho to. „Vy jste šéf guvernérovy ochranky, viďte?" pokýval Jin bodře hlavou.

„Ano," odvětil Songil zdánlivě bez zájmu, ale Jin věděl, že v jeho hlavě se zrodilo podezření. Jin nasadil podobně neutrální výraz a pokusil se udělat pár kroků. Přesně dle jeho očekávání, Songil otočil hlavu jeho směrem. Jin se zastavil a začal se rozhlížet po místnosti. Songil z něj nespouštěl oči, jako by měl Jin každou chvíli spáchat na guvernéra Parka atentát.

Jin se chvíli znovu rozhlížel po místnosti a přemýšlel, co chytrého by ještě mohl říct, aby ho provokoval. „Svým způsobem děláme to samé," zkonstatoval, aniž by se na něj otočil, jen znovu pohladil krbovou římsu, jako by to byl domácí mazlíček. Potom složil ruce za záda a opět se podíval na svého protivníka. „Oba jsme analytici rizik," nadhodil Jin s povrchním úšklebkem. „Jsme si velmi podobní, nemyslíte?" To ano. Oba jste dost k nasrání a nebezpeční. Nebo spíš k nasrání nebezpeční, přijde na to.

Ovšem Jin měl alespoň úroveň. Chtěl Songila si přimět, že je zazobanej snob. A taky že přinutil. „Ne," odvětil Songil suše. „Nejsme si vůbec podobní." No to by ses dost divil. Songil udělal k Jinovi pár kroků, zatímco Jin neuhnul ani o píď. Jin se totiž dost dobře bavil. Přinejhorším mu taky bodne nějakou vidličku do koulí, jinak nic neřešil. „Já analyzuju rizika, abych chránil lidi," prohlásil Songil. „Vy to děláte pro peníze, vy zazobanče." Procedil skrz zuby, až Jinovi skoro plivnul do tváře.

Jin pokrčil rameny. Vysvětlovat mu, že o něm nic neví, by nemělo smysl. Krom toho, byl dojatej z toho, že působí dojmem zbohatlíka. Jin uměl vypadat bohatě, i když zrovna neměl ani na rejži, to byl jeho tajný talent. „Takže jsme si podobní," zazubil se a pozoroval, jak na jeho drzou hlášku bude Songil reagovat. Když nic neříkal, Jin pokračoval, aby ho dál provokoval: „Je pravda, že jste velmi bystrý a všímavý. V tom na vás asi nemám."

Potom odvrátil od Songila pohled. „Jaká rizika vidíte v této kanceláři?" těkal očima tam a zase zpět, aby svého protivníka potrápil.

A tím ho jenom víc rozzuřil. Songil byl něco horšího než rozzuřený zvíře. Nikdy si nedal tak úplně pokoj. Když ulovil svou kořist, chtěl ji rozpárat a zohyzdit. Zabíjel pro zábavu. A Jin to z něj vycítil.

„No tak," pootočil hlavu Songilovým směrem a mírně se pousmál. „Jen mě to zajímá."

„Kdybych tu viděl nějaké riziko," řekl Songil, jako by nebyl o nic citlivější než robotickej mixér, „už by tu nebylo. Nemyslíte?" Stál nyní u Jina tak blízko, že mu dýchal do tváře. Jin neuhnul pohledem. Nikdy by neuhnul.

Kdyby zrovna do místnosti nevstoupil guvernér Park, kterej k němu spěchal tolik, že si ani nestačil pořádně zapnout sako. „Vítejte, pane Kime," usmál se na něj a napřáhl ruku jeho směrem.

Jin ji způsobně stisknul. „Dobrý den," pozdravil.

„Jak se máte?" začal si s ním guvernér vyměňovat zdvořilosti.

„Velmi dobře," pousmál se také Jin a lehce se uklonil. „Děkuji."

„Sedneme si?" navrhl guvernér.

„To bych rád," přisvědčil Jin, který nemyslel na nic jinýho než na sezení už posledních pět minut. Pomyslel si, že jeho choroba ho prostě nutí stárnout rychleji, takže snad má trochu právo chovat se ve dvaceti jako padesátník. Navíc potřeboval působit starší. Kim Joowon byl ve skutečnosti mladý intelektuál o šestadvaceti letech, Jinovi bylo sotva dvacet dva.

Než se však stačil posadit, přispěchala k němu ještě Dalrae, nervózně si upravila brýle na nose a zeptala se Jina, jestli mu může nabídnout kávu.

Na tuhle otázku Jin čekal. A měl dokonale připravenou odpověď. „Rád bych cejlonský čaj s kardamomem, je-li to možné," vypadlo z něj. „Pokud ne, stačí jiný černý čaj. Děkuji." Zapitvořil se na Dalrae a užíval si Songilův bodavý pohled ve svých zádech.

Dalrae trochu vytřeštila oči. „Jistě," uklonila se a opět odcupitala do kanceláře. Dalrae byla velmi roztomilá a uměla jednat s lidmi všeho druhu. Proto si ji guvernér najal jako sekretářku.

Jin se obrátil na Songila, když mu jeho pozornost začala být až skoro nepříjemná. Nyní viděl jasně, že Songil s kamennou tváří na něj zírá přesně tak, jak si představoval. Songila svým způsobem nebylo vůbec těžký odhadnout, protože vždycky udělá tu největší šílenost. Ale právě proto je ten zkurvysyn tak nebezpečnej.

Jin to věděl. Proto se na něj blaženě usmál. „Kdybych si teď dal kávu, tak nejspíš zešílím, víte?" vysvětlil mu, ačkoliv Songila to nezajímalo.

Nicméně, něco na Jinově chování ho dost špatným způsobem dráždilo. Cítil se v jeho přítomnosti nejistej, a to se mu nestávalo. Ten den, kdy je Jin přišel navštívit do banky, si po velmi dlouhé době uvědomil, že je taky jenom člověk.

***

Chybí vám Jin v origoš bandě? Dokáží to vzpomínky na něj alespoň trochu vyrovnat? :D