Nejzajímavější duo všech dob byli ovšem j-hope, náš traumatizovaný amatér, a Jimin, bývalý sekretář, kteří spolu nyní postupně vyráželi dveře na hajzlech a neúspěšně hledali Songila.

Bylo jasný, že j-hopa nyní nemůžeme nechat stát na stráži, protože by se mu vrátily všechny ty vzpomínky a výčitky. Jestli však bylo vyloženě moudrý nechat ho jít s Jiminem, ačkoliv se sám nabídl, to je úplně jiná pohádka.

Nyní prohledávali východní křídlo první patra a pořád bez úspěchu. Jeden z nich vždycky vyrazil dveře a druhej se zjevil za ním. Takhle prošli celou umývárnu a neviděli nic. Ale jak už jsem říkal, to, co nevidíme, nás ve skutečnosti děsí nejvíc.

„Tady taky není," vydechl j-hope bez dechu, když otevřel poslední dveře.

A Jimin za jeho zády, i když to nerad přiznával, začínal mít ze vší té klaustrofobní postapokalyptické paranoie všude kolem pochybnosti, což bylo přesně Songilovým cílem – vyvolat v nás pochybnosti a nejistotu. Protože jakmile máte pochybnosti, je velmi těžký je zastavit.

„j-hope-ssi," oslovil Jimin Hoseoka znepokojeně. Nesnášel se za to, na co se chce zeptat, ale musel to udělat. Potřeboval záchranný lano. Jistotu. „Jak to, že po tom mučení nemáš vůbec žádný jizvy?" vyrazil ze sebe Jimin na jeden nádech.

j-hope se zarazil. Takže Jimin už mu taky nevěří? Je radši na straně toho debilního kokota, svýho asi ještě pořád přítele, kterej na tomhle přepadení kvůli svý síle málem zabil pár lidí? S přimhouřenýma očima se na Jimina otočil a zůstal jen zírat.

„Řekni mi pravdu, j-hope-ssi," vrtěl hlavou Jimin. „Jak se Songil osvobodil?"

j-hope udělal dva kroky k němu a Jimin si ho nepřestal nejistě prohlížet. „Proč se mě na to ptáš?" opáčil j-hope v mrazivé otázce. Potom prošel okolo Jimina k umyvadlu, aby si opláchnul obličej.

Jiminovi za ním se vytvořily nepatrně vrásky v koutcích očí, jak si sám nad sebou a nad tímhle vším lámal hlavu. „Protože jsi nám lhal," přiznal. j-hope se na něj ani neotočil. Vypnul vodu, otřel si obličej papírovým ubrouskem a pozoroval Jimina skrz zrcadlo. Byl si jistej, že mu nedůvěřuje. „RM řekl, že máš být přesný, ale tys mu přeci neřekl všechno," připomněl Jimin.

Songilův plán vyvolat v nás hrůzu fungoval. Za chvíli se začneme štvát sami mezi sebou tak moc, že přestaneme jeden druhýmu věřit.

j-hope se vzdorovitě otočil Jiminovým směrem, ale při všech těch vzpomínkách už měl zase v očích jen slzy. Zatnul zuby, aby se nerozvzlykal.

„Proč jsi to řekl jenom mně?" chtěl vědět Jimin. „Proč?"

j-hope myslel na všechny ty hodiny v tmavé cele a v rakvi zakopané někde uprostřed pouště. Myslel na to, jak vždycky věřil tomu, že už umírá, ale oni nikdy ani neměli tolik lidskosti jej dorazit. Vzpomněl si na vdechování omamnýho plynu a na culící se Chaewon, která ho vyslýchala.

„Ty se mě ptáš proč?" jeho hlas se nyní ztrácel.

„Proč zrovna mně?" naléhal Jimin.

j-hope si vzpomněl jak visel ve vzduchu přivázanej pouze za ruce uprostřed roury a oni na něj šplíchali vodu, když už byl moc špinavej.

„Protože mám v hlavě sračky, co mi nedají spát!" vyjel nyní na Jimina a udělal dva rázný kroky k němu. „Nechtěl jsem vzpomínat, ani jsem nestál o lítost, jasný?" zavrčel a přiblížil se k němu tak moc, až Jimin narazil zády o dveře kabinky. „Prostě jsem nechtěl popisovat, jak jsem v zasrané rakvi brečel, a jediný, co jsem chtěl, bylo sedět ve svým pokoji a obejmout svoji mámu. Jenomže víš co?!" Zařval.

Jimin ho chtěl pohladit. Začaly se mu spouštět vlastní slzy. Věděl, že je moc unavenej a že udělal chybu.

„Moje máma by ani nikdy nevěděla, co se mi stalo, ani by nemohla chodit na můj hrob!" vyštěkl j-hope naráz, ani nevěděl, kde se to v něm všechno vzalo.

„j-hope-ssi," vydechl Jimin a zavrtěl hlavou se slzami v očích.

„Brečel jsem tak moc, až jsem z toho měl křeče a praštil se do hlavy o víko! Měl jsem písek v očích a brečel jsem dál!" ječel však j-hope dál.

„Přestaň," požádal ho Jimin mírně.

„To je ono?" vydechl j-hope trochu s úlevou a začal brečet. „Tohle jsi chtěl, abych všem řekl?" zeptal se.

Jimin mu padnul kolem krku a začal ho hladit po zádech. „Promiň mi to, moc se omlouvám," začal vzlykat. j-hope se taky rozplakal. Koneckonců, kdo jinej by na to měl mít právo, když ne on?

Jimin se mu pořád omlouval, utěšoval ho a takhle tam společně stáli a brečeli. j-hope věděl, proč to řekl zrovna jemu. Jimin má dobrý srdce a vždycky ví, jak uchlácholit lidi. Přestože se to někdy zdá být takřka nemožný.

„Nic se neděje," zavrtěl j-hope hlavou, když se od sebe odtáhli.

„Ale děje," opáčil Jimin. „Hrozně se bojím a nevím, co říkám. Promiň mi to." Svěřil se pro změnu i on.

j-hope si nyní prohlídnul jeho utrápenej výraz a odhrnul mu zpocený vlasy z čela. „To nic," zopakoval. „Dokážu, abys mi věřil." Slíbil a vydal se ven z místnosti.

„Co chceš dělat?" ozval se Jimin zděšeně a j-hope ustrnul v pohybu.

j-hope si rozhodně utřel slzy a procedil skrz zuby: „Zabiju Songila."

Upřímně, kéž by to dokázal. Ale jak by jen mohl? Protože on, Jimin a vůbec my všichni jsme hledali, co bylo neviditelný. Jenomže on a Jimin bohužel nyní zapomněli, že to neviditelný vidí vás. To jste pak v háji.

A Songil tam byl. Schovával se ve větrací šachtě přímo nad nimi. Celou tu zatracenou dobu. Naštěstí než stačil na Jimina vystřelit, rozhodl se i on koupelnu opustit a následovat svýho kumpána na další prohlídce budovy.

Songil se plazil dál do útrob celé budovy, kterou jsme prohledávali. Byl tichej. Neviditelnej. A my jsme na to šli úplně špatně.

***

Myslíte, že j-hope Songila vážně zabije?