Rukojmí se mezitím co nejpohodlněji uvelebili v knihovně pod Kaiovým dohledem, protože pochopili, že si tu nějakou dobu pobudou. Dalrae se krčila vedle Hyunshika a Dalhwy a bylo jí do breku.

„Zpívají hymnu," zašeptal Dalhwa a zpanikařil. „Měli bychom vstát." Ucedil Hyunshikovým směrem.

„He?" nakrčil obočí Hyunshik. „Hlavně to nedramatizuj, chlapče." Zamračil se na Dalhwu přísně, jako by on sám, Lee Hyunshik osobně, nebyl v dramatech největší mistr.

„Hymna," zopakoval Dalhwa znepokojeně. „To je špatný znamení, ne?" Taky to vycítil. Dokonce i on.

Hyunshik však jen pohoršeně mávnul rukou. „Takové výstřednosti jsou pro tyhle lidi denní chléb," vysvětlil Dalhwovi, aniž by měl zkurvený ponětí o tom, co se děje. „Hymna je v pohodě, ale ty výstřely předtím..." začal konspirovat a popolezl dopředu za guvernérem Parkem. „Ty výstřely by mohly znamenat, že banda je v průšvihu, nemyslíte, guvernére?" oslovil ho.

Guvernér neměl náladu na nikoho, a o to míň na něj. „Jak to můžete vědět?" pokrčil pochybovačně rameny. Potom rychle zmlknul, když se Kai stojící před knihovnou výhružně zjevil ve dveřích.

„Já nevím," nedal si pokoj Hyunshik. „Ty výstřely, granáty, ..."

Guvernér z něj byl unavenej a otevřít pusu mu přišlo jako zbytečný plýtvání energií.

„A navíc ten kluk, co nás hlídá," Hyunshik ztišil hlas na minimum a přes guvernérovo rameno nyní pozoroval Kaie. „Nemám tušení, kdo to je, ale do té jejich party mi nesedí." Protože ty nás všechny moc dobře znáš, viď, Hyunshik-ssi?"

Kai kontroloval všechny strany okolo sebe a to byl nelehkej úkol. Dobrý to bylo jenom v tom, že věděl, že k rukojmím si Songil pravděpodobně netroufne. Nepřišel sem zabíjet civilisty.

„Musíme využít situace," přemlouval guvernéra Hyunshik, „a překlopit váhy ve svůj prospěch."

V tu chvíli Hyunshikovy svůdné návrhy pro guvernéra zaslechl Yeonjun a obrátil oči v sloup. Jaktěživ nepotkal otravnějšího člověka. Nyní ho slyšel říkat: „I malý výpad by pro nás mohl znamenat vítězství.", a pomyslel si, že Hyunshik netuší, o čem mluví. Ne každej sem totiž přišel stát se hrdinou. Někteří z těch lidí chcou jít prostě domů za svou rodinou a přáteli, pořádně se najíst, umýt a vyspat, a nestojí jim za to si tu na něco hrát. Jsou unavení. Ale tady Hyunshik zjevně nemyslí ve dne, v noci na cokoliv jiného než na nás. Na jednu stranu mi to lichotí, ale na stranu druhou mě to dost sere, co si budem.

Byla tu například ta stařenka, která ošetřovala Vho. Všechny nás obdivovala, ale preferovala sledovat náš odboj z povzdáli. A Hyunshikův vyšinutý přístup ji dost stresoval.

Hlavně, když řekl: „Promiňte, guvernére, ale myslím, že ten malý výpad je naše povinnost. Vaše a moje. My musíme všechny tyhle lidi zachránit." Mlel si dál svou. Co na tom, že to považoval za svou povinnost? Nemusel do toho plést další lidi včetně guvernéra Parka, který už udělal pro ostatní, co mohl, ale i on pochopil, že prostě víc dělat nemůže a nedokáže. Co chtěl dělat Hyunshik, to mu bylo obrovskou záhadou.

„Naší povinností," opáčil guvernér proto, „je zůstat v klidu a čekat." A nutno říct, že to bylo mnohem zodpovědnější řešení než to, co navrhoval Hyunshik.

Hyunshik si prohrábnul vlasy. To se mu nepozdávalo. On chce bojovat. Ale co je mně do toho, že?

„Ticho tam vzadu!" okřikl je Kai znepokojeně. „Ještě ceknete a začnu střílet!"

„Nerad s vámi nesouhlasím, guvernére," pokračoval Hyunshik, jakmile se Kai otočil, a stará zdravotní sestra si přála, aby okamžitě přestal, protože nesnášela pozorovat někoho, jak si zadělává na problémy, „ale je to vaše zodpovědnost." Syčel Hyunshik a na slovo „vaše" kladl neobvyklý důraz.

Guvernér Park opravdu nebyl z těch kapitánů, co by opustili loď první, naopak na začátku přepadení hodlal počkat, až se evakuují všichni ostatní, ale opravdu netušil, co může dělat právě teď.

Hyunshik mu to však vysvětlil slovy: „Jste guvernér Jihokorejské banky."

A vy jste pěknej voser, proběhlo guvernérovi hlavou.

„Je to vaše lidská zodpovědnost, kruci," rýpal do něj Hyunshik dál.

A vaše lidská zodpovědnost, rýpal do něj guvernér v duchu, je držet už do prdele hubu.

Jenomže Hyunshik nikdy nebyl příliš zodpovědnej člověk. „Rozhodujte a postavte se problémům čelem," poručil guvernérovi. Ach jo, on už je asi úplně nemocnej, jak na to tak koukám. To budou ty jeho „zázračný prášky". „Jak vždycky říkám," pokračoval – a nyní dávejte pozor, protože to, co teď přijde, je Hyunshikovo životní moto, „někdy je lepší vstát a umřít vestoje, než žít celý život na kolenou."

Nevím ovšem, jestli si toho Hyunshik nevšiml nebo co, ale pouze to říkal. Možná mu to ušlo, když se rozdával rozum, ale moto má být něco, čemu bys měl dostát i svými činy. Ale možná to taky říkal jen proto, že někde v hloubi své dávno nenávratně ztracené duše, si ve skutečnosti přál být trochu jako my, možná si ve skutečnosti přál být člen naší bandy. Protože řekl bych, že nejeden z nás se tímto heslem doopravdy řídil, ne-li my všichni.

Došli jsme až sem. Jako úplná lůza. A z tohoto světa jsme všichni měli odejít ať už dnes, nebo za padesát let jako králové zlodějů, což je docela úspěch, ne?

Netuším, na čí straně byl guvernér Park, rozhodně ne na naší, ale rozhodně ne na Hyunshikově. Proto se na něj nyní dopáleně otočil. „Chcete vědět, co si myslím?" zeptal se ho.

„Ano," odvětil Hyunshik bojovně. Nevím teda přesně, za co bojoval, ale bojovně to přinejmenším znělo.

„Že jste šašek," odsekl guvernér a pohoršeně si odfrkl. Nehodlal se s Hyunshikem zahazovat ani o vteřinu dýl, než bylo nezbytně nutný. A v tu chvíli guvernéra uslyšela Dalrae a pozorně poslouchala dál. „Ohrožujete nás svými procházkami a svými potrhlými povídačkami," zavrčel guvernér na Hyunshika. „Takže nás laskavě nechte na pokoji. A jestli chcete zemřít vestoje, tak vstaňte a udělejte to. Já vám v tom bránit rozhodně nebudu." Dodal guvernér a měl pocit, že tímhle s Hyunshikem skončil.

A opravdu, Hyunshik oněměl. Jakmile mělo dojít na činy, už se necítil zdaleka tak sebejistě. Opět. 

***

Co myslíte? Udělá Hyunshik taky někdy něco produktivního?