RM a Soobin dál ujížděli po okreskách.

„Pamuk," řekl Soobin náhle a bez varování.

Namjoon sebou trhl a nechápavě se na něj otočil. „Cože?" zamračil se.

„Měl jsem psa jménem Pamuk," vysvětlil Soobin. „Tehdy na vojenské škole. Než jsem dezertoval." Ušklíbnul se, aniž by vůdci pohled oplatil. „Říkám ti to proto, abys věděl, že vím, jak se cítíš." Dodal s klidem.

„Přirovnáváš svého mrtvého psa k mojí ženě?" rozezlil se RM.

„Byla to čuba," opravil ho Soobin. „A pokud vím, ještě sis Miru nevzal. Musíš to vidět z té lepší stránky. Alespoň nejsi vdovec ještě před třicítkou, RM-ssi." Je pravda, že Soobin nikdy nebyl příliš dobrej v utěšování lidí. Ale přinejmenším se nám konečně rozhodl říct svůj životní příběh. Když jsem se ho ptal přímo, vždycky se na mě jen drze zašklebil a nic mi neřekl, tak jsem se přestal snažit. Ale nyní po cestě se rozpovídal, aby nenechal Namjoonovi příliš prostoru na zármutek. Neměl zármutek rád. „Když jsem nechal školy, začal jsem noci trávit po barech. A takhle den za dnem. Z rodiny jsem se s nikým nestýkal, styděli se za mě. Za mě a za Hanu, která si vzala zloděje." Ušklíbl se. „Nicméně, Pamuk na mě vždycky věrně čekala. Před každým barem. Pod každým zkurveným mostem, pod kterej jsem zalezl."

„Taky ses do ní zamiloval a potom ti ji zabili před očima?" vydechl RM rezignovaně a podíval se z okna na ubíhající krajinu.

Soobin vážně pokýval hlavou. „Ano," přitakal.

RM se na něj opatrně podíval, nakrčil obočí a zeptal se: „A co se stalo s Pamuk?"

„Když jsem se odvážil vrátit domů... víš... kluci z vesnice si v tý době rádi hráli na válku, protože nikde kolem nich zrovna žádná nebyla," pokračoval Soobin. „Po nějaké době bez nepřítele je válka přestala bavit." Soobinovi se nahrnuly slzy do očí. RM ho zaraženě pozoroval. „Spával jsem na louce za vsí, nechtěl jsem se vracet, stačilo mi ji vidět z dálky. A oni jednoho dne nasbírali kameny, rozbili pár lahví a řekli si, že Pamuk je nepřítel..." Zbytek příběhu se zdál být jasný.

„To je mi líto," vydechl RM.

„Byla to dobrá čuba," pokýval Soobin hlavou.

Jenomže našemu vůdci to pořád nepřipadalo jako dobrý srovnání pro to, co se mu právě stalo s Mirou. Měl pocit, že ho Soobin nechápe. „Mohl bys... ehm... na chvíli zastavit?" požádal ho. „Musím jít... no... močit." Chtěl říct brečet.

A tak zastavili. RM zalezl ke keři a tupě na něj zíral. Přišel o všechny iluze, o všechny svoje naděje a měl pocit, že nikdo na světě mu je nedokáže vrátit. Soobin zůstal v dodávce a opřel se zamyšleně bradou o volant. Tušil, že RM nejspíš nemočí, ale netušil, jak lépe mu má pomoct. Měl za to, že příběh o jeho feně byl názornej dost.

RM vyšel z keře a zahlídl fialové kvítí. Levandule.

Byly v té kytici, co tehdy hodila Hana. Najednou se v hlavě vrátil do té chvíle, kdy držel kytici. Když potkal Miru, připadalo mu to jako osud. Osud, o kterým si najednou byl dost jistej, že se nikdy nemá vyplnit. Měl v rukou kytici, viděl před sebou Jina, jak vášnivě líbá Hanu, ale nyní jen padnul na kolena k lučnímu kvítí a začal usedavě plakat.

Věděl, že už nikdy nic nebude jako dřív. Slzy mu začaly padat na falešný brýle. Vzlykal nahlas, protože věděl, že neexistuje záplata na jeho bolest. Povedlo se jim to. Dokonale ho rozložili. Nebyl nyní schopnej myslet na nic jinýho než na to, jak na něm leží, usmívá se na něj a pokládá mu něžné polibky po celým obličeji.

Nahlas zařval. Bolestně. Z plných plic. Potřeboval ze sebe tu bolest dostat. Ale nevěděl jak. Jeho život právě skončil. A měl strach, že protože je tak moc v hajzlu, nebude schopen přepadení dovést ke zdárnému konci.

Když Soobin uslyšel jeho ryk, vylezl z dodávky a soucitně mu vykročil na pomoc. Jenomže nemohl tušit, co se v jeho hlavě právě odehrává. Ty vzpomínky. Na Miru v moři, jak mu skočí okolo krku, až oba spadnou do studené slané vody, ale nevšímají si toho, protože to vzrušení je brání před chladem.

Soobin si uvědomil, že není nejspíš ta správná osoba, se kterou RM právě potřebuje mluvit a raději se vrátil do dodávky. RM si za pár minut přisedl za ním.

„Vychcal ses dobře?" ujistil se. RM přikývl. „Chcaní občas pomáhá." Přisvědčil Soobin. Potom si povzdechl. „Mrzí mě, že nechápu tvou bolest, RM-ssi," prohlásil co nejsoucitněji. „Myslím, že potřebuješ radu od někoho, kdo si prošel tím samým. Najdeme bezpečný místo a spojíme se s bandou, co říkáš?" Navrhl.

RM jen znovu přikývl. Na víc už se opravdu nevzmohl.