Beton-ocelový dveře šly k zemi a jako první se v prachu a dýmu vynořil PSY ve svářečské masce. Sundal si ji a vkročil dovnitř. Já seděl zamyšleně na židli opřenej o levý koleno, ale nyní jsem vstal, abych mu šel vstříc, než jsem si uvědomil, že mám na krku obojek a na něm připoutanej řetěz.

Jako druhá vešla do bunkru Kyungji v červený kombinéze, helmě a neprůstřelný vestě a nevěřícně na mě zírala. „Ty seš fakt neuvěřitelnej," zakoulela očima. „Uvázanej jak pes a stejně ho sundáš." Netušil jsem, jestli je to lichotka, nebo výčitka.

Nechápal jsem jen jedno: Co tady kurva dělá?! Oni ji pustili?

„Fakt pecka," Kyungji se rozčileně zastavila před Songilem, Mat a j-hope ji následovali. PSY zůstal u dveří, aby je mohl odstranit z cesty. Já na to všechno civěl jak na blbou komedii. „Zkontroluj, jestli má ten týpek vůbec ještě puls," nakázala uřícená Kyungji Matovi s povzdechem.

„Ano, mám puls," přikývl jsem, abych upoutal její pozornost. Kyungji se na mě nechápavě zamračila. „No jo, promiň, tebe víc zajímá tenhle blbeček, viď?" Loupnul jsem očima po Songilovi.

Kyungji káravě zavrtěla hlavou, zatímco Mat si k Songilovi kleknul. Vedle Kyungji stál nyní vyjukanej j-hope a PSY drbající se na hlavě.

„Neboj, drahá, nezabil jsem ho," zaškaredil jsem se na Kyungji. „Jen jsem ho zneškodnil přímo pro tebe. Takže tady ho máš a je celej tvůj. I když pravda, je teď trochu přešlej." Odfrkl jsem si, pokýval hlavou a sarkasticky se podíval dolů na to skomírající hovado.

„Je naživu," přisvědčil Mat, kterej nahmatal Songilův puls.

„Dobře," oddechla si Kyungji.

„A mě tady jako takto necháš, nebo co?" prsknul jsem na ni vztekle.

„Jistě, že ne," vyhrkl j-hope, kterej na mě celou dobu žalostně zíral, pohotově. Kyungji ho poplácala po rameni, protože byl zjevně zaseklej, on se otřásl, popadnul velký kleště, který si sem PSY donesl, a přistoupil ke mně. Ale když stál přede mnou, opět se zarazil a srdce se mu rozbušilo. Chvíli se na mě jen díval a já nechápavě těkal z kleští v jeho rukou do jeho zdecimovanýho obličeje. „Jak jsi na tom?" vypadlo z něj nakonec.

A já jsem nic neříkal, když jsem ho tam tak viděl. Nemohl jsem. Tak moc mi chyběla jeho přítomnost. Prostě jsem mu padnul kolem krku a zabořil hlavu do jeho ramene. On mě začal starostlivě hladit po zádech a přistihl se, že brečí. Já jsem si uvědomil, že mu nic nezazlívám. Konečně. Pokud se se mnou rozešel, nejspíš to bylo proto, že jsem si to fakt zasloužil.

Ale on tam stál a nepouštěl mě, až Kyungji, Mat i PSY pochopili, že bude lepší dopřát nám trochu soukromí, takže vytáhli Songila ven a nechali nás o samotě. j-hope si uvědomil, že mě hrozně moc chce políbit, ale není vhodná chvíle.

Já jsem zabořil ruku do jeho vlasů a tušil, že to, co mezi námi bylo, ani jednomu z nás není lhostejný. A jak jsem tam tak stál, on mě potom pustil a přeštípl ten řetěz, něco ve mně se změnilo. Opět se postavil přede mě a já položil ruce na jeho tváře. Usmál se. Ale byl to zmučenej úsměv. Pochopil jsem, zatímco jsem ho hladil, že nikdy nejspíš pořádně nepochopím, čím si musel projít. Ale věděl jsem v jedný vteřině, že j-hopa miluju tak moc, že pro něj chci ten nejlepší život, jakej může dostat, i pokud to není život se mnou.

Něco mnou prošlo, nejspíš duch, kterej chtěl, abych se zeptal na tohle: „Jak je Vmu?"

A j-hopův úsměv zkameněl, jeho koutky šly dolů a zavrtěl hlavou. Vyděšeně jsem se podíval do jeho tváře a ruce mi bezmyšlenkovitě sjely podél těla. Ač volnej, padnul jsem ztěžka znovu na židli a začal zhluboka oddechovat. Nedošlo mi, že je to duch Vho, co najednou cítím všude okolo sebe. Nedošlo mi, že je tady se mnou, protože jsem si připadal strašně moc sám.

Rychle a hluboce jsem dýchal, až mi z toho bylo špatně. Koukal jsem se na j-hopa, kterej samozřejmě netušil, jak mi může pomoct. Věděl jen, že nejspíš potřebuju prostor. A já jsem věděl, že si Vho smrt zazlívá, ale nebyl jsem na něj naštvanej. Samozřejmě, že ne. Nemohl jsem. Na j-hopa ne.