Mat s Kyungji v patách seběhli ze schodů a dunělo to pod nima, jak kdyby byli stádo divokejch koní. Když se Jimin, kterej hlídal rukojmí, otočil tím směrem a viděl ty dva, věděl ještě líp než předtím, že je zle. Vytřeštil oči a nasucho polknul.

Kyungji od Jungkooka zrovna dostala zprávu v tomto znění: „Knihovna je čistá."

„Rozumím," odvětila mu. Potom zařvala na všechny rukojmí pod sebou ještě ze schodů: „Všichni se zvednou a utvoří čtyři řady.", zatímco Mat seběhl dolů a pomohl Jiminovi s organizací. „Milí rukojmí," pokračovala slavnostně, „jak vidíte, jsem zpátky." Ušklíbla se. „Protože jak víte, běhá tady vlk a vy jste chutní asi jako jehňata." Snažila se působit vyrovnaně, ale nervózně poklepávala podrážkou boty o schod pod sebou, aby se uklidnila. „Takže teď vás odvedeme do stodoly. Doprovodí vás tam moji kolegové, pastýři Mat a Jimin." Vysvětlila situaci. „Tak na co čekáte?! Jdeme! Hned!"

„Všichni vstávejte! No tak!" přidal se k ní Mat, zatímco on a Jimin nechali rukojmí projít (mnohem pomaleji než se očekává od někoho, kdo se bojí o svůj život, ale prostě už asi byli jen unavení) a sami se zařadili na konec.

Kyungji si v řadě, která procházela po její levici, odchytila guvernéra Parka. „Vy tady zůstanete," poklepala mu na rameno. „Jste proti Songilovi ten nejlepší štít." Uculila se, nabídla mu rámě a šli dále spolu. Guvernér sepjal rty v úzkou čárku, ale jinak nic neříkal.

„To je ono, postupujte," ponoukal Jimin rukojmí před sebou. Přímo před ním stála Dalrae nalepená Dalhwovi na záda a chtělo se jí plakat. Kouzlo medicíny vyprchalo a ona se cítila nechutně zneužitá. A byla to Hyunshikova chyba.

Slyšela, jak jí říká: „Na. Pomůže ti to.", ale tahle slova se smíchala s představou toho, jak jí rozepíná kombinézu. Ano, pamatovala si to, nebyla v příliš hlubokém spánku.

A kromě toho, na rozdíl od Hyunshika, kterej by všechno popřel, v její mysli existovaly ještě další věci. To, jak jí vjel rukou pod tričko a omylem urval ramínko její podprsenky.

„Nebude to moc silné?" ptala se ho, a teď si to vyčítala. Jaká kráva by si sakra vzala prášky od úplně neznámýho chlapa? Co na tom, že napsal nějakou knihu? Pořád je to jen neznámej chlap. A ještě k tomu pořádnej imbecil.

V mysli měla jen představu toho, jak se Hyunshik dotýká jejích prsou a jak to bylo nechutný.

A Jimin, kterej šel za ní, si nemohl nevšimnout, jak bojuje s dalším záchvatem úzkosti a pláče. „Ty jsi Dalrae, viď?" oslovil ji Jimin. Ona sebou jen trhla, otočila se na něj a pokývala hlavou. „Jsi v pořádku?" zeptal se, když viděl, jak se tiskne na záda muže před sebou a jinak působí, jako by se jí právě stalo něco hroznýho.

Taky že jo. V její hlavě byl právě zapnutej dost perverzní film, ve kterým jí Hyunshik sahá do kalhotek. A jasně, nyní to byla jen představa, ale jí se to nezdálo o nic míň opravdový, než ve chvíli, kdy k tomu došlo. Protože jestli jste si toho ještě neráčili všimnout, přesně tak představy prostě fungují.

Pamatovala si tu chvíli, kdy jemně pohnula víčky, protože cítila nepříjemné doteky a viděla před sebou jen nadrženýho Hyunshika s rukou v místech, kde by ji vážně mít neměl. Protože kdy vlastně kterou chvíli skutečně prožíváme? V jednom okamžiku? A co to je, ten „jeden okamžik"? Kde to je?

A ačkoliv Dalrae se vzpomínky zabodávaly do mozku stále hlouběji a hlouběji, bylo jí trapný se s tím svěřovat zrovna Jiminovi, kterej byl jedním z jejích únosců. „A-ano," vyhrkla proto rychle.

„Určitě?" starostlivě si ji přeměřil, i když věděl, že nemá žádný právo rýpat do jejích pocitů.

Dalrae se však očividně potila a nechtěla zapírat, že tady uprostřed přepadení se jí všechno zdá kdovíjak v pohodě. „No, mám trochu závrať," přiznala. Jimin zjistil, že její oči nejsou pořádně schopný zachytit jeden bod. „To bude z těch prášků, co mi dal pan Hyunshik." Dodala Dalrae možná skoro omylem, ale Jimin ji dobře slyšel.

Jimin se nevěřícně zahleděl nahoru na Hyunshika, který už zahýbal ke knihovně a urgentní nutkání ho zabít jen rostlo a rostlo.

Hyunshik byl v první části chumlu rukojmích putujících do knihovny, a nejspíš by to nebyl on, kdyby se nerozhodl vyčnívat z řady. Proplížil se až za Yeonjunem.

„Ahoj, jak se máš?" zeptal se ho. Bože, co to je? Nějaká podělaná show ‚Seznam se s Yeonjunem', nebo co?

Yeonjun ho přelítl pohledem a pak se podíval na druhou stranu. „Fajn," ucedil tak, aby nikdo nemohl poznat, že na něj vůbec mluví.

„Jsem Hyunshik," představil se Hyunshik. Yeonjun se znepokojeně rozhlídl kolem, aby zkontroloval, že se na ně nikdo nedívá divně. „Lee Hyunshik." Prozradil Hyunshik celé své jméno, jako by to snad mělo změnit situaci.

„U-hm," protáhl Yeonjun pořád bez zájmu.

„Vypadal jsi dost vystresovaně," začal se Hyunshik vnucovat. „Však víš, jak jsi musel nutně na záchod, tak jsem se bál."

„To je od nervů," pousmál se Yeonjun a vžil se do své role. „Je to tu těžké. Copak ty z toho nesereš?" Pokrčil rameny.

Hyunshik jeho poznámku přešel slovy: „S těmi teroristy by to bylo těžké všude. Mám s tím zkušenosti."

Yeonjun se znovu pousmál zrovna, když procházeli okolo portrétů všech předchozích guvernérů banky i toho současného. „Byla to jen úzkost," vysvětlil Yeonjun úsečně. „Jsem v pohodě. Dík za optání."

„Máme tu jen jeden druhého a musíme držet pohromadě," tvrdil Hyunshik, popadnul ho za rameno a donutil ho se otočit svým směrem. Kdyby tak tušil, s kým se to právě vybavuje. Ještě jednou mu stiskl rameno a zašeptal: „Důvěřuj mi."

Yeonjun zůstal nechápavě zírat. Na rozdíl od nás Hyunshika ještě neznal, ale první, co si o něm pomyslel, bylo něco jako: Tenhle člověk je asi hodně mimo, že? Nedokázal pochopit, proč se všichni ostatní rukojmí dokáží chovat relativně pokojně, zatímco on musí akutně dělat nějaký scény. Jako bychom toho neměli na krku už tak dost.

„Jasně," kývnul vděčně a raději přidal do kroku, aby se s ním nemusel dál vybavovat. Jakmile zmizel Hyunshikovi z dohledu, obrátil panenky k nebesům.

Jenomže ten kretén ho dohnal, i když už stáli uprostřed knihovny, kde měli nějakou dobu setrvat. A když říkám nějakou dobu, myslím tím – do úplnýho konce. „Až ti bude zase úzko," pokračoval ten vypatlanej, dementní kokot, pro něhož lepší slova už fakt nenacházím, a to jsem se snažil, „mám něco, co ti pomůže." Zašeptal Hyunshik a tentokrát zkontroloval sám, že je nikdo neposlouchá.

Yeonjun přimhouřil oči. A víte, za kým bych fakt nikdy nešel, kdyby mi bylo úzko? Yeonjun si očividně myslel to samý. „Vážně?" nadzdvihl obočí. „Co to je?" vyzval Hyunshika, aby se pochlubil.

Ten rychle vyndal z kapsy lékovku a zamával s ní Yeonjunovi před obličejem. Pak ji opět rychle schoval. „Výsady veterána," zašeptal a přiložil si prst na pusu, aby o tom Yeonjun hlavně nikomu neříkal.

Jimin zavřel dveře od knihovny. „Jsou tu všichni," oznámil Kyungji s guvernérem po boku a Matovi, kteří přišli z druhé strany.

„Přivedli jsme vás do knihovny, protože vědění nezabírá místo," informovala všechny Kyungji a začala pomalu stoupat nahoru na ochoz. V červené kombinéze a neprůstřelné vestě se i s psychopatem pod jednou střechou opět cítila nedobytná. Ale i její pád měl bejt nakonec dost dlouhej. „V tomto případě by vás mohlo i zachránit." Nyní se opřela o zábradlí. Hyunshik i Yeonjun k ní vzhlédli, každej jinak a přitom oba se značným opovržením. „Například Proustovo Hledání ztraceného času," pokračovala a rozhodila rukama. „Skvost. Nádherný román. Jsem si jistá, že jestli ho někdo najde a bude si ho držet na hrudi, ubrání se i kulkám z M-16."

I guvernér Park, kterýho na chvilku nechala dole, ji poslouchal. Rozuměl významu slov, a přesto nechápal, co se jim všem snaží sdělit.

Ona si však držela ruku na hrudi a byla pevně přesvědčena o tom, co říká, přestože rukojmí pod ní si mezi sebou začali vyděšeně šuškat. „To byl vtip," ušklíbla se. „Jen klid." Olízla si rty. „Strávíme tady mnoho hodin." Poučila je. „A máme tu nějaká pravidla. Pravidlo jedna..."

A pak se celá budova otřásla v základech. Párkrát zablikala světla, odlouplo se trochu omítky ze zdi a rukojmí šli s křikem k zemi.

Kyungji v duchu zaklela. „PSY-ssi? V-ssi? Kde jste?" křikla do vysílačky.