Druhý den ráno se vůdce vzbudil velmi brzy. Vlastně se vůbec nevzbudil. Nespal. Skládal celou noc dinosauří origami a reflektoval nad tím, jak to celé provedeme.

Já také nemohl spát. Našel jsem ho za svítání stát na pláži a koukat na obzor. Půjčil mi jednu ze svých dlouhých košilí na spaní. Vůbec jsem se v ní necítil. Připadal jsem si, jako bych byl milenka, kterou u sebe náhodou nechává přespat. Ta košile mi byla moc velká. A byla celá bílá. To není úplně barva, která se ke mně hodí.

Ale když jsem za úsvitu vyšel ven, viděl, jak tam stojí a tváří se na výsost důstojně, nezabýval jsem se tím, co mám na sobě. Přišel jsem blíž a prohlížel si ho, on si mě nevšímal. Už jsem ho znal příliš dobře. A tenhle zadumaný výraz většinou znamená jedinou věc. „Už víš, jak zachráníme j-hopa, viď?" odtušil jsem.

„Ano," připustil.

„A jak?"

Vážně mi pohlédl do tváře. „Budeme krást." Prohlásil pevně. „V tom jsme koneckonců mistři světa."

„Zachráníme ho tak, že budeme krást?" nakrčil jsem podezřívavě obočí. „Tím spíš všechny jen nasereme, ne?" namítl jsem.

„Začneme loupeží," trval na svém on a opět se zahleděl na vycházející slunce. Postavil jsem se vedle něj a založil ruce na hrudi. Bylo to hezký, poklidný ráno, ne že ne.

„A dál?" vyzvídal jsem, když RM dlouho nic neřekl.

„Změříme síly s celým systémem," zatnul ruce v pěst a procedil skrz zuby. Pokud byste o našem vůdci měli něco znát, tak to, že systém je jeho úhlavní nepřítel. „Tentokrát nebudeme únosci, kteří si tisknou své vlastní peníze, ne." Zavrtěl odhodlaně hlavou. „Budeme pouze banda lidí, kteří si budou tvrdohlavě stát za svým. Budeme revolucionáři, kteří jasně řeknou, že už toho bylo dost." Odmlčel se a prohlédnul si mě od hlavy až k patě. Opětoval jsem mu přímočarý pohled. „Protože tím, co dělají j-hopovi, nám vyhlásili válku." Snažil se působit co nejklidněji, ale přesto jsem rozklíčoval, že ve skutečnosti dost zuří. „A jsme přeci odboj, ne?" pokusil se o úsměv.

Jako vždy jsem se jen zeptal s rukama křížem: „A co budeme krást?"

„Zlatý poklad," významně mi pohlédl do očí. Byl hrdej a odhodlanej tuhle sebevražednou misi provést.

„Zlato? Budeme prostě krást zlato?" nadzdvihl jsem nechápavě obočí.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Nejde o ledajaké zlato. Je to jediné zlato, na kterém ve skutečnosti záleží." Vysvětlil mi. Nahnul se ke mně blíž a pošeptal: „Jde o národní rezervu Jihokorejské banky. Co tomu říkáš?"

Představil jsem si, jaký to asi musí být ukrást něco tak jedinečnýho. O to by se nikdo normální snad ani nepokusil. „To bude... docela nářez, ne?" odtušil jsem.

„Největší nářez v dějinách lidstva," přisvědčil on.

„To tě napadlo teď, když jsi pozoroval slunce?" zeptal jsem se fascinovaně. Takhle geniální snad není ani on.

Zavrtěl hlavou. „Ten plán není z mé hlavy," zašeptal. Aha. Takže jako vždy.

„A čí je? Tvýho táty?" tipoval jsem odměřeně.

„Ne. Není mýho táty," zavrtěl hlavou znovu. „Pochází z hlavy jedinýho člověka, kterýho jsem znával a kterej byl jako jedinej na světě nejspíš ještě šílenější než ty." Zakřenil se na mě.

Já na něj ještě chvíli koukal, ale potom jsem se taky pousmál. „Jin?" byl můj druhej tip.

A on konečně přikývl.

***

Říká se, že za úsvitu se nejlépe přemýšlí. Co RM s Jinem teda asi tak vymysleli? Těšíte se? :D