Namjoon se připravoval na svou první akci v páru. S Mirou se ve starý dodávce drželi za ruce, měli zavřený oči, čela slepený k sobě a prostě jen dýchali. Občas takhle meditovali, asi aby působili vyrovnaně, divně, nebo obojí.

Potom za jejími zády zapípal signál.

„Věci se daly do pohybu," povzdechl si. V ten okamžik se každý odvrátil ke svému stolu.

On začal bušit do klávesnice. Jo. Bušit.

Mira si svázala vlasy a nasadila si sluchátka. „Slyšíš mě?" ujistila se, když si on nasadil vlastní.

„Potvrzuji." Potvrdil. „Ty mě?"

„Vydrž," přikázala a sama aktivovala signál. Teď bez zkušenýho hackera to bylo trochu těžší, ale RM to prostě hodlal zvládnout podle toho, co si z j-hopových manévrů pamatoval. „Tak teď. Můžeš mluvit." Pokynula Mira.

A on se zamyslel, načež se s pousmáním laškovně zeptal: „Inspektorko, co máte na sobě?" Mira se otočila na své kolečkové židli a mírně se uculila při pohledu na něj. Byl vyrovnaný a klidný. Trochu nervózní, ale neohrožený. „Jdeme na to," vydechl.

Mira šla naladit radiové vlny policejních vysílaček (protože kdo by to kurva mohl umět líp než ona) a Namjoon musel zatnout zuby, jak se v jeho sluchátkách několik vteřin ozývalo jen nepříjemné šustění.

Když máš peníze, který můžeš investovat do přepadení, najednou si můžeš dovolit dělat fantastický věci. Už tři týdny před loupeží jsme se takto dostali do mobilů policie i zpravodajské služby, a to prostě přes apky jako je WhatsApp. Mohli jsme aktivovat jejich mikrofony, kamery a geolokaci. Napojit se na telekomunikační sítě hlavního štábu obrany nám zabralo necelou hodinu. Práci, kterou předtím dělal j-hope, teď zastávali Namjoonovi kamarádi z Pákistánu. Nevypadali sice jako chlápci, co jezdí na večírky do Silicon Valley, ale stejně to byli géniové. A díky nim a Miřiným zkušenostem jsme měli přístup ke všemu. Úplně ke všemu.

„Sedmdesát šest," vyrhkl RM náhle a šel si to zapsat. Nejspíš mluvil o kanálu, na kterým budou vysílat jednotky k místům hodným přepadení světové úrovně, ale těžko říct, možná si pro sebe jen tak počítal.

Mira naladila kanál sedmdesát šest. Ozývalo se tam, že mají tenhle i všechny ostatní nechat volný, protože se během následujících hodin počítá se zhroucením linek. Kdyby jen věděli, že my z nich právě žijeme a potřebujeme je funkční.

„Tři," poručil si RM, protože ženský hlas na druhé straně ho nejspíš zavedl na další kanál. Bylo to trochu jako hra na šipkovanou s policií. „Tři sta dvanáct." Poslední přepojení.

A pak uslyšel to, co slyšet chtěl: „Od této chvíle platí priority pro následující jednotky." Mira zesílila zvuk. „Druhá četa první roty: Poslanecká sněmovna." Páni, tam se dá něco ukrást? Třeba poslanci? „První četa druhé roty: Prezidentské sídlo. Třetí četa druhé roty: Senát. První četa sedmé roty: Národní muzeum. První četa šesté roty: Jihokorejská banka." RM si to okamžitě zaznačil.

A z vysílačky se konečně ozvalo: „Prosím, pozor. Jste první četa šesté roty."

Kyungji slavnostně zvedla vysílačku do vzduchu: „Pánové," rozhlédla se po nás. „Jsme první četa šesté roty! Do práce!" Kyungji to měla pěkně zařízený, ne že ne. Byla jednou ze dvou žen v týmu a mohla rozkazovat všem mužům kromě vůdce.

„Máte šestnáct minut," ozvalo se z vysílačky. Je jasný, že jakmile první četa šesté roty opravdu dorazí před banku, bude to podezřelý.

„Máme šestnáct minut!" zavelela Kyungji ve vojenské uniformě nám všem. „Chci chladnou mysl a horoucí srdce! Tak dělejte!" Ječela po nás.

Jimin vytáhl ze složek odznaky naší čety, jeden si od něj převzal PSY, druhý V a oba šli polepit opancéřovaná vozidla. V ledabyle připevnil znak na vozidlo. „Potřebuju ten nápis!" zvolal.

Přelepky s nápisy od Jimina vyfasovali Mat a Jungkook, který doběhl k Vmu, a ten nápis nalepil. V se s tím prostě nesral. Tušil, že nikdo nebude chodit okolo vozů a zkoumat, jak jsou označené. Důležité je, aby na nich bylo aspoň něco, protože upřímně nemáme skoro žádnej čas. „Ještě druhá část!" zaječel V, kterému se pouze polovina nápisu „šestá rota" jaksi nepozdávala.

Jimin lovil a lovil. Bylo to nejdelších deset sekund jeho života. Ale pak naštěstí našel i číslo šest a podal ho Jungkookovi, kterej ho Vmu opět donesl. PSY u druhého vozidla měl taky hotovo. On a V popadli zbraně. Jungkook se starostlivě vrátil za Jiminem a společně odnesli vozík se složkami všech existujících jednotek do nákladního vozu.

V a PSY popadli kovový plát, aby jím pomohli zakrýt důkazy v tomhle opuštěným skladišti. Je nejspíš nevyhnutelný, aby to tu našli, ale aspoň to nemusí být teď hned.

„Musím vám opakovat, že není čas?!" ječela Kyungji s hodinkama v ruce, která jen všechny komandovala. „Pohyb, kruci! Zbývá sedm minut! Do boje, kurva!" Potom se rozběhla a nastoupila do opancéřovaného vozu číslo jedna – ten sloužil pro přepravu osob. Za ní vlezli Jungkook a Jimin.

Opancéřovaný vůz číslo jedna řídil Mat, na místě spolujezdce jsem seděl já.

V a PSY vlezli do opancéřovaného vozu číslo dva, který sloužil pro převoz nejnutnějších důkazů a arsenálu, a hodlali přijet na místo činu oklikou.

Mat udělal kolečko a vyrazil první. PSY mu byl v patách.

Jungkook a Jimin seděli vzadu naproti sobě a koukali jeden na druhého. Jimin uhnul pohledem jako první a Jungkook hned po něm. V nejmíň vhodnou chvíli si oba vzpomněli na svou hádku, od které nyní uplynuly celé tři dny.

Spali ve svém pokoji v klášteře (všechny pokoje, abych tak řekl, však byly na klášter dost luxusní), Jimin kolíbal dítě a Jungkook seděl na okraji postele a přemítal. Ani jeden z nich nemohl spát, přestože byly tři ráno, a oba to o sobě navzájem věděli. Dítě zaplakalo. Jimin vstal, položil ruku do kolébky a začal ho těšit. Křik po vteřině ustal.

„Přestaň klepat tou nohou o zem," napomenul Jungkooka pološeptem. „Ještě ho vzbudíš."

Jenomže Jungkook byl kurevsky nervózní. Nechtěl brát Jimina na přepadení. „Vždyť je úplně klidnej," zamumlal Jungkook, ani se na něj nepodíval. Seděl tu na posteli jen v tílku a šortkách a byl naštvanej na mě a na j-hopa za to, že jsme to takhle dokurvili. „To já nejsem." Přiznal po chvíli. „Dobře, vypálím to na tebe rovnou," zaúpěl. „Nechci, abys šel dovnitř, Jimin-ssi." Pořád hleděl tupě před sebe na stěnu se svatým Lukášem, takže nemohl vidět, jak Jimin protočil oči. Slyšel však jeho hluboký povzdech. „Já se na to vyseru!" rozčílil se Jungkook. „Vždyť máme dítě!"

„Uklidni se, prosím..." mírnil ho Jimin, který a) nechtěl vzbudit dítě a b) nechtěl tohle řešit ve tři ráno tři dny před přepadením.

„Neuklidním se!" vypěnil Jungkook a vyskočil z postele. „Vždyť už tři dny nespím!" prohrábnul si vlasy. Pak se konečně obrátil na Jimina a rozhodil rukama. „Nevím, jestli sis toho nevšiml, ale my prostě nejsme Bonnie a Clyde! Ani... Clyde a Clyde! Jimin-ssi, kurva! Vždyť jsi sekretář ředitele, ne Rambo!" Jungkook pociťoval nějakou nejasnou směs pocitů, jež obsahovala agresi, smutek, zlost a lítost, ale nebyl schopnej to definovat přesně. Nejspíš to ani nepotřeboval definovat. Věděl jen to, že nechce Jimina vystavovat nebezpečí. „Do hajzlu," ulevil si a začal přecházet po místnosti tam a zpět.

Jimin, kterej stále seděl na posteli u dítěte, se hryznul do rtu. Přeci jenom ho lehce dožralo, jak v něj Jungkook nevěří. „Kook-ah," oslovil ho, když mu jeho přecházení tam a zpět začalo lézt na nervy, což bylo upřímně asi tak po půl minutě.

„Co?" Jungkook se nakvašeně zastavil a věnoval mu další pohled.

Ten Jiminův byl plný odhodlání a chuti dokázat světu (a Jungkookovi), že se v něm mýlí. „Jsem připravenej jít dovnitř a taky tam půjdu," prohlásil přísně.

„Na co seš jako připravenej?!" ušklíbnul se Jungkook nedůvěřivě. „Máš snad pocit, že tohle je nějakej Namjoonův tábor a že na konci dostaneme bonbony za statečnost?" To, myslím, Jimin nikdy neřekl. Jungkook si však pohoršeně odfrkl. „Neštvi mě, Jimin-ssi." Napomenul ho.

To přinutilo Jimina vstát a postavit se mu naproti. „Poslouchej mě, proboha," oslovil ho rázně.

„Ne, poslouchej ty mě!" Jungkook mu zlostně a neomaleně vpadl do řeči a nenechal si nic vysvětlit. „Já jsem se připravoval celej život, od chvíle, kdy jsem byl malej fracek, chápeš to? Vyšel jsem s balónkem na ulici a do minuty mi ho sebrali. A co jsem udělal já? Porval se. A další den to samý. A další den znovu a znovu a znovu..." Začal luskat do rytmu s hodinkovou pravidelností. „A když mi bylo devět," dodal, „už na mě nikdo neměl. To se ale nenaučíš ze dne na den," tvrdil. „Krom toho přece nenecháš našeho syna samotného," ukázal na kolébku, „tady s několika mnichy."

Jimin měl najednou slzy v očích. Připadal si, jako by ho Jungkook tímhle vším chtěl vyloučit z bandy, do které si myslel, že patří. „Já našeho syna neopouštím," ohradil se příkře. „Jsou to tři dny, do prdele," ukázal na prstech, kdyby Jungkook náhodou zapomněl i to, jak se počítá. „Neplánuju tam zůstat navždy, abys věděl."

„Myslíš snad, že ti mniši ví, kdy a čím ho smějí krmit?" ušklíbnul se Jungkook a opět pohodil hlavou na kolíbku.

„Vždyť už sežere i steaky, sakra!" rozčiloval se Jimin.

A v tu chvíli jejich hádka probudila dva lidi, kteří měli pokoj hned za tenkou stěnou vedle – Mata a Vho. V si odkryl škrabošku na spaní z očí a pohoršeně mlasknul. Musel nyní poslouchat výjevy jako:

„Připravuješ ho o rodičovskou lásku!"

„Nic takovýho kurva nedělám!"

A chvíli byl rád, že do téhle šlamastyky nezatáhl taky vlastní neteř nebo nějaký jiný dítě. „Mat-ssi, jsi vzhůru?" povzdechl si.

„Jo, jsem," vydechl Mat na posteli naproti té Vho.

„Pro lásku boží vždyť seš jeho otec! A má tě mnohem radši než mě!"

„Nemůžu spát, když mě Kristus sleduje," Mat obrátil hlavu směrem ke stěně napravo od něj, na které visel obrázek Ježíše.

„Kristus sleduje maximálně tak ty dva vedle," opravil ho V. „Ten Jungkook mě fakt štve." Dodal.

„Buď zticha!" zaječel Jimin na Jungkooka před sebou. Ještě nikdy se s ním takhle nepohádal, ale všechno je jednou poprvý, že jo? „A teď mě poslouchej, dobře?" položil ruce na jeho zlostí rozpálený tváře a ztišil hlas. „Máš pravdu." Přikývl. „Jsem otec. Ale taky jsem tvůj muž." Připomněl. „A navíc," zlotřile se zašklebil. „Navíc jsem zloděj, Jungkook-ssi." Připadal si strašně absurdně. Stál tam před ním jen v tričku a boxerkách a jediný, co po něm chtěl, bylo, aby přijmul realitu.

Což Jungkook zarputile odmítal. „To teda ne," zavrtěl hlavou.

„To teda jo!" Jimin zvýšil hlas. „A žádnej z těch dvou být nepřestanu jen proto, že mám dítě, jasný?!" Rozčílil se k nepříčetnosti i on. „Ty jsi přece taky táta a ani na chvíli jsi neuvažoval o tom, že zůstaneš mimo." Připomněl mu a šťouchnul ho do lokte. Jungkook jen otevřel pusu dokořán a zůstal zírat. Jimin ho horlivě popadnul za obě dlaně. „A ano, souhlasím, nejsme Bonnie a Clyde ani Clyde a Clyde nebo já nevím kdo ještě. Ale učím se rychle a nezaleknu se." Vážně přikyvoval s očima otevřenýma dokořán. „Na konkurs do Státní tiskárny peněz a cenin jsem se připravil za šest týdnů. Někteří se na to připravovali rok a nevzali je, hm?" nadzdvihl obočí.

„Ale tohle není žádnej ‚konkurs na lupiče'," Jungkook naznačil do vzduchu uvozovky. „Copak to pořád nechápeš?" zoufal si.

Jimin zavrtěl hlavou. „Nechápeš to ty," opáčil. „Ten sekretář už neexistuje. Park Jimin, jak jsi ho poznal, už neexistuje, Kook-ah." Snažil se ho přesvědčit. Jungkookovi opět sklaplo. „Zůstal totiž ve Státní tiskárně peněz a cenin a přestal existovat, když jsem začal střílet do policie. Protože kdybych to neudělal, tak tam ty, SUGA a j-hope zůstanete rozstřílení na hadry. Zachránil jsem vám zadek, Jungkook-ssi." Prohlásil a vypnul k němu hrdě vztyčenou bradu. „Takže na mě teď nechoď s tím, že zůstanu tady a budu ohřívat kojenecký lahve, protože jsem spíš nelítostnej zloděj než... do hajzlu." Vydechl, když si uvědomil, co chtěl říct. Nechtěl nechat malého Junghyuna někde v Evropě, ale zároveň se bál pustit Jungkooka samotného do Soulu. To bylo tak nepochopitelný, že má strach taky o něj?! Hleděl mu do očí. Jo, asi jo, usoudil. „Zkurvenej nácku." Odfrkl si a vypochodoval ven z místnosti, protože nechtěl, aby Jungkook viděl, jak se rozbrečí.

V vyskočil z postele, když slyšel prásknutí dveří a docupital k vlastním. „V-ssi," napomenul ho Mat. „Nenechávej mě tu samotnýho, kruci!" Naštval se šeptem, i když ho spíš chtěl okřiknout.

Ale V už vyběhl na chodbu. „Hej, hej, drahouši," přicupital k Jiminovi ve svým fialovým županu a se škraboškou na hlavě. „Jsi v pořádku?" otočil Jimina k sobě uprostřed chodby a položil mu ruce na ramena.

„To teda nejsem," zavrtěl hlavou Jimin a snažil se zadržovat pláč.

„To se nedivím," povzdechl si V a promnul si spánky. „Všechno jsme slyšeli." Přiznal.

Nyní to byl Jungkook, kdo slyšel z chodby hlas Vho, který říkal: „Ten neandrtálec na tebe vytáhl i nějaký blbý krmení." To přimělo i jeho vyjít na chodbu.

„Ty patříš do týhle party," říkal V zrovna Jiminovi. „Nemá právo rozhodovat za tebe."

Naproti nim zrovna ráznými kroky kráčel Jungkook. „Jimin-ssi, špatně jsi mě pochopil!" zvolal a rozpačitě se poškrábal na hlavě.

„Pochopil všechno, ty primitive!" vyjel na něj V, který se nebál podstatně zvýšit hlas. „Seš sto let za opicema!" Zavrčel pohoršeně. „Takže se okamžitě vrať do postele a zpytuj svědomí!" Přikázal přísně a ukázal zpátky směrem, kterým Jungkook zrovna přišel.

„Nemluvím s tebou, kurva!" oplatil mu Jungkook naštvanej tón.

„Vrať se do svý zasraný jeskyně!" nevydržel to V, kterýho vytočilo, že ho Jungkook tak neomaleně probudil.

A jako by to nestačilo, zjevila se na druhé straně chodby Kyungji v noční košili. „Co se děje, pánové?" spráskla ruce. „Honíte si ty vaše nadržený péra ve třech na chodbě?" ušklíbla se. „Musím říct, že není nic tak osvobozujícího jako zbavit se penisu." Začala si mlít svou. „Ani nevíte, jakou přítěž ten malej cancour může způsobit. Vy tři jste toho živým důkazem." Prohlásila a založila ruce na hrudi, jako by sama se sebou byla fakt spokojená.

„Přestaňte mě všichni srát, do prdele!" vykřikl V. „Chováte se jak zkurvený šovinisti!"

Ve dveřích pokoje, ze kterého vyšel V, se objevil Mat.

„Šovinismus," přežvýkala Kyungji v ústech. „Staré paradigma, které má různé formy, nemýlím-li se," ušklíbla se nyní Vho směrem, stále spokojená sama se sebou.

Vho předchozí křik probudil i mě. Konečně jsem po týdnu usnul a teď tohle. Vyletěl jsem z pokoje, kterej se nacházel vedle Vho a Matova jako blesk. „Co to tu kurva jedete za hovna?!" okřikl jsem je všechny.

„Jdeš akorát včas, SUGA-ssi," podívala se Kyungji mým směrem. „Bavíme se o šovinismu." Vysvětlila mi. Protočil jsem oči. „Tak si to probereme," uculila se. „Víte, co je to opravdovej šovinismus?"

„Drž hubu, sakra!" vyjel na ni Jimin, kterej rozhodně neměl v plánu nechat tohle celý zvrhnout se tímhle směrem. Jenomže už bylo pozdě.

„Přesně tohle," ukázala na něj Kyungji prstem. „Šovinismus jste vy a vaše pokolení plný idiotů, chlapci. To, co vám visí tady mezi nohama!" Ukázala si do rozkroku. „To je šovinismus! To je to, co dovede lidstvo ke zkáze! Proto se kurva všichni vraťte do pokoje a modlete se k tomu jedinýmu, co ještě dává smysl – k vagínám!"

„Jimin kurva řekl, ať držíš hubu, ne?!" vypěnil jsem, protože mi z jejího pronikavýho hlasu třeštila hlava.

„Já mám držet hubu?!" vyjela na mě. „To řekni sakra těm třem, co tady na sebe ve tři ráno pokřikují, zkurvenej pokrytče!" Ječela tak nahlas, až jsem od ní musel dva kroky poodstoupit.

„Klídek, jo?" utnul jsem ji. „Nikdo se tady po tobě neohání svým pérem, tak drž hubu."

„A cos dělal ty, co? Taky sis honil?" oplatila mi ledový tón. „Co kdyby sis někdy místo toho zkusil vařit, uklízet a umývat nádobí, he?!" Zahučela na mě. Tenhle rozhovor už ani nedával smysl a já nechápal, co tím kurva myslí. Nic jsem nedělal. Vážně jsem spal. Probudili mě.

„Ty nejsi feministka, ty jsi pitomá káča!" zaječel dožranej a nevyspanej V. „Zalez do pokoje a spočítej si chlupy na tý svý krásný, nový frndě!" Zvolal.

„Jsem otec stejně jako zloděj!" ječel do toho Jimin.

„Já si kurva můžu honit, kdy budu chtít!" ječel jsem já. „Není to přece tak, že bych to dělal vám všem na očích!"

„To je pořád ‚já a moje vagína'. ‚Moje vagína a já'! Myslíš ty taky někdy na něco jinýho, Kyungji-ssi?!" nepřestával V.

A pak se za Jungkookovými zády ozvaly tři rázný tlesknutí a všechny naše pohledy se stočily na Namjoona v zebřím pyžamu, kterej si ukazoval na hodinky. „Víte, kolik je hodin?" zamračil se přísně. Mohl mluvit v klidu, protože všechny naše hlasy rázem utichly. Odpověď jsme všichni znali, ale on si stejně odpověděl sám. „Jsou tři ráno," prohlásil. „Za pár hodin nacvičujeme s autogenem o teplotě tři tisíce pět set osmdesát stupňů Celsia." Prohlížel si káravě jednoho z nás po druhém.

Díval jsem se na Jimina, který lítostivě sklopil hlavu a odvrátil se na druhou stranu od Jungkooka.

„Myslím si," pokračoval Namjoon. „A je to samozřejmě jen můj názor, ale přesto vám ho řeknu. Myslím si, že by bylo dobré, kdybyste byli odpočatí." Sepjal rty v úzkou čárku. Pár z nás chápavě pokývalo hlavou, nikdo se však nehnul z místa. „Do postele." Nařídil nám. Mat a Kyungji zamířili ke svým ložnicím.

„Jimin-ssi, prosím tě," obrátil se Jungkook na svého manžela. „Nedělej scény a pojď se mnou. Dobře?"

Jimin si ho chvíli prohlížel. „Promiň mi to, RM-ssi," obrátil se k vůdci a vzal celou vinu na sebe. „Měli jsme partnerskou hádku." Vysvětlil. Potom sklouznul svým pohledem úplně doleva, kde jsem pořád ve svých dveřích stál já. „Yoongi-ssi," vydechl. „Ty máš volnou postel, viď?"

Přikývl jsem.

„Mohl bych jít spát k tobě?" zahleděl se mi prosebně do očí.

Znovu jsem pokýval hlavou a pootevřel dveře. „Prosím," pokynul jsem mu. Takhle jsem na poslední tři noci získal spolubydlícího.