Jako poslední vrazil do místnosti PSY a první, co viděl, byl V s obličejem úplně od krve, kterou měl dokonce i v puse. Okamžitě za sebou prásknul dveřmi a kleknul si k němu. Vzpomněl si, jak jsem mu vykládal, že se do něj zamiloval, a teď už vůbec nevěděl. Co když fakt jo? Jenomže bylo skoro pozdě. V mu krvácel před očima.

„Uklidni se," opakoval neustále Mat. V ze sebe vydával jenom citoslovce, ale taky byl moc rád, že tu s ním PSY nyní je.

„Je uvnitř?" zeptal se PSY Mata.

„Ano, uvnitř," přisvědčil on. Mluvili samozřejmě o kulce ve Vho těle.

„Morfium!" zařval na nás PSY. „Dejte mi morfium."

„Zlikvidovali mě," zasípal V jeho směrem se slzami v očích a podal mu ruku. „Mám úplně rozervaný vnitřnosti." Byl si jistej, že umře.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. Ještě to znělo trochu podnapile. Byl jsem na sebe strašně naštvanej. Řešil jsem hovadiny a nebyl jsem tady ve chvíli, kdy bych mohl zabránit Vmu vzít ten zkurvenej telefon. Protože přesně to bych udělal. Spláchnul bych ten telefon do hajzlu. Bora je jistě úžasná dívka, ale do Vho života už nepatří. Měl začít žít úplně novej život, jak jsme si slíbili před přepadením.

Nyní jsem ho ale jenom viděl před sebou, jak z něj teče víc a víc krve, má tepenný krvácení a pomalu z něj vyprchává život.