V měl pravdu v tom, že život na opuštěným ostrově je svým způsobem podobnej tomu ve vězení. Jasně, pořád jsi víc svobodnej, ale stejně žiješ na jednom místě, jak když zaseklej v čase. A já nikdy neposbíral odvahu, abych j-hopovi vysvětlil, že takhle žít nezvládám. Ve skutečnosti mě to přivádělo k šílenství.

Pokoušel jsem se mu to sem tam alespoň naznačit. Myslím, že jsem se během tohoto přepadení docela změnil. Bylo okolo mě napětí a stres. Pro to přepadení jsem žil. Ale Yoongi, kterej žil s Hoseokem na ostrově, byl pořád trochu náladovej kvůli tomu, že neměl co dělat. A i když se každý ráno probouzel vedle milované osoby a mělo to bejt strašně bezvadný, jemu to nikdy nestačilo.

Pořád jsem vyhledával nějaký rozptýlení. Hledal jsem i úplný průšvihy, kdyby to bylo nutný.

„Hoseok-ah," líně jako kočka jsem se na něj převalil, abych ho vzbudil, zatímco on vedle mě jen ležel a oddával se spánku. „Vstávej..." protáhl jsem a začal jsem ho škrábat na ramenou.

On jen zdvihnul zrak a krátce mě políbil. „Co se děje, Yoongi-ssi?" otevřel jedno oko pak druhé. Jak jsem tam na něm ležel, pohladil mě po zádech a potom sjel ještě níž a lehce mě poplácal po zadku. „Chceš si zašukat?" zazubil se zlotřile.

„To taky," přisvědčil jsem. „Ale podívej se, přijíždí loď." Vstal jsem a vrazil mu do ruky dalekohled. On do něj podíval slepenýma očima. „Mohli by nás vzít s sebou na výlet, co říkáš? Podívej se jim na vlajku. Jsou to Brazilci," pokračoval jsem. „Naposledy tu projížděli Portorikánci či Mexičani. Už dlouho tudy neplul žádnej Brazilec."

Po ničem jsem v tu chvíli netoužil víc než potom, abych ho přesvědčil, ať někam vypadnem. Bylo mi jedno, jestli budu sám, nebo s ním, ale chtěl jsem se taky chvíli pohybovat. Jinak mi z toho tady rupne v bedně.

„Nemám tušení," zamumlal ovšem j-hope skepticky.

„Ale vypadají sympaticky, ne?" pokusil jsem se vetřít. „Mohli by nás vzít do Panamy nebo Venezuely. Mají tam hezký památky. Prosím!"

„CIA, FBI a Interpol taky mají dost agentů, co vypadají sympaticky," ušklíbnul se na mě nedůvěřivě.

Nakrčil jsem obočí. „Jsou to turisti," prohlásil jsem. „Mají na sobě plavky a přijeli sem na dovolenou. Jaká je pravděpodobnost, že jsou to agenti? Necelý procento?" Hryznul jsem se do rtu. Začínal jsem bejt dožranej. „A i kdyby, tak my dva jsme hledaní zločinci, ne? Nebo ty ses ještě nesmířil s tím, že naše životy nejsou bez rizika?"

„Proč seš na mě tak jedovatej?" zamračil se. „Jenom se starám o naši bezpečnost." Utrousil a znělo to tak zklamaně, že mě zabolelo u srdce.

„Lásko," popadnul jsem jeho dlaně do vlastních. „I páry potřebují vést nějakej sociální život. Vědět že okolo nich ještě nenastala apokalypsa, ne?"

j-hope se pousmál.

„Ne, vážně, co bychom dělali, kdybychom byli zazobanej pár a žili v pitomým Soulu?" podíval jsem se mu vážně do očí. „Nejspíš bychom chodili ven na večeře nebo do kina a bavili bychom se občas taky s ostatními lidmi."

„Ne," zavrtěl j-hope skepticky hlavou.

„Jak to, že ne?" vyjevil jsem se.

„Nejedeme s žádnými Brazilci na výlet," zamračil se j-hope a chtěl utnout diskusi. „Oba zůstaneme hezky tady a budeme vděční za to, co máme." Nakázal mi.

„No tak, prosím," zaškemral jsem a přitiskl se k němu blíž.

On mě popadnul za bradu. „Neser mě, Yoongi-ssi," zavrčel. „Víš, jakou mám pro to tvoje žadonění slabost." Potom mě pustil a odvrátil ode mě zrak. „Ale tentokrát jsem řekl ne. Ani náhodou."

„A co takhle je pozvat alespoň na návštěvu?" navrhl jsem kompromis a nevinně zamrkal.

A tak šel j-hope o pět minut později na břeh, v půli cesty se obrátil a pozoroval mě, jak tam klečím s dalekohledem a popoháním ho dál. Taky věděl, že když mi neustoupí ani trošičku, tak budu mít několik dalších dní blbou náladu, což nechtěl.

Postavil se teda až na pobřeží, zahvízdal na prsty a zamával na přijíždějící loď. „Hej!" zařval. Popadnul do rukou kus palmovýho listu a oháněl se s ním dokola. „Hello, my friends!" ječel. A já ho pozoroval dalekohledem a připadalo mi to fakt boží.

Naše návštěva mě uklidnila na několik týdnů. I tak jsem ale nakonec potřeboval vypadnout. A naznačil jsem mnohem víckrát než jednou, že něco takovýho udělám. V duchu jsem doufal, že mě třeba zastaví, nebo půjde se mnou, ale zároveň jsem věděl, že je dost naivní na to spoléhat.

Nikdy jsem se s ním pořádně nepohádal, protože jsem věděl, že si nezaslouží ty moje náladičky. A tak jsem ho tam nechal, opuštěnýho na ostrově, a myslel jsem jenom na sebe a na to, abych si vyléčil nervy.

Potom jsem se s ním shledal až o několik měsíců později, když jsem ho pozoroval z okna zkurvený Jihokorejský banky. Byl obklopenej davem. „j-hope! j-hope! j-hope!" řvali všichni ti lidé. Já tam stál za okny, plakal a děkoval Bohu za to, že jsem dostal příležitost napravit svou chybu. On tam stál a těšil se vší té pozornosti. A jeho příchodem měl začít třetí den přepadení.

Bylo to na všech kanálech. A tak plukovník Han mohl ráno u kafe pozorovat, jak Jung Hoseok, kterýho ještě před týdnem mučil, vchází do tý zkurvený banky. Zapíjel jeden ze svých prášků při moderátorčiných slovech: „Policie právě vydala jednoho z nejhledanějších zločinců na světě. Tento muž byl pravděpodobně mučen. Od začátku přepadení už uplynulo čtyřicet čtyři hodin a policie ustupuje. Banda, kterou poskládal Kim Namjoon, lépe známý jako RM, je opět pohromadě."

Šálek v Hanových rukou se zachvěl. Jeho žena sedící na gauči vedle něj ho jen úzkostlivě pozorovala a nechápala, proč odmítl veškeré její návrhy odjet na dovolenou.

Myung Kyubok se cítil jako naprostej pitomec.

A pak tu byl Hyunshik, kterej byl pořád nucenej sedět ve stanu. Před sebou měl naše fotky a informace o nás, včetně otisků prstu a tak dále. Taky poslouchal ty zprávy. Myslím, že to byla z Kyubokovy strany dost velká chyba neposlat ho domů. Protože právě teď se v jeho hlavě zrodil úplně hloupej nápad.

Pořád dokolečka se díval na fotku Jimina, a ta představa, že je přímo tady pár metrů od něj, ho doháněla k šílenství. Musí ho vidět. Musí zjistit, jak se mu daří. Lepší příležitost než je tahle, už nejspíš nebude.

A Kyubok byl ten poslední, kdo ho mohl soudit, jelikož chtěl vědět to samý o mrtvé Yoonsoon. On sám nyní nasraně popadnul hovor, na které trval, že bude po dobu předání zapnutej, aby si mohli povídat, jak kdyby byli kámoši ze sousedství, a to celý jen proto, aby měl situaci víc pod kontrolou a mohl nyní říct: „j-hope je před vchodem do banky. Teď jste na řadě vy."

RM zběžně zkontroloval na kameře, že j-hope už opravdu stojí před vchodem, protože Kyubokovi moc nevěřil.

„Dveře," nařídil záhy.

Mat tedy zmáčknul tlačítko a před j-hopem, kterej se prodíral první skupinou nastoupených rukojmích v kombinézách a maskách, se otevřela brána do Jihokorejské banky.

Pořád jsem stál u okna a zíral na něj jak na svatej obrázek. Rychle jsem udělal něco, co skoro nikdy nedělám. Zkontroloval jsem v okně, jak vypadám a uhladil jsem si vlasy na strany, což vypadalo docela přijatelně. Potom jsem se rozběhnul zpátky dolů.

„Mat-ssi, zelená," oznámil RM do vysílačky.

„Vpřed!" zahromoval Jungkook po Matově boku na druhou skupinu rukojmích, ti se nyní rozešli ven a j-hope se tak prodíral další vlnou. Chtěl je všechny objímat a zdravit, protože jim byl neskutečně vděčněj. Měl pocit, že i těchto čtyřicet lidí se významně podílelo na záchraně jeho života.

Jenomže v tomhle příběhu se jako vždy odehrávalo trochu moc milostných tragédií zaráz. A Hyunshik se rozhodnul. Zcizil Jiminovu fotku policii, a když Kyubok nedával pozor, protože měl příliš práce s přebíráním rukojmích, vyplížil se ven ze stanu.

j-hope políbil jedné paní ruku a zdvořile se jí uklonil. Šel dál. RM, Mira a vůbec všichni, kdo ten den sledovali zprávy, mohli vidět nadšení v jeho planoucích očích. Už čtyři měsíce nebyl takhle moc naživu.

A takhle přes zbytek rukojmích proběhnul až dovnitř, aby spatřil Jungkooka, Mata a zbytek rukojmích, kteří neměli takové štěstí, abychom je pustili už dnes.

RM se přistihl, že se směje a brečí zároveň. Usmál se na Miru, která mu úsměv oplatila a políbil ji, až si nedal pozor a samým rozčilením jí sundal sluchátka a převrhl ji na sebe. Ale ona se jen dál smála s ním.

j-hope byl tady, prošel chodbou a podíval se na rukojmí nastoupený na schodech. Ale ještě než stačil obejmout Jungkooka a Mata, přiběhl jsem do haly celej uřícenej já a on si konečně uvědomil, že se mu nezdám. V tu chvíli začal brečet taky.

Rozběhnul jsem se mu naproti a skočil mu okolo krku. Když jsem omotal nohy kolem jeho pasu, jako jsem to dělával vždycky, s úlekem jsem zjistil, že hrozně moc zhubnul, a divil jsem se, že nespadl. Ale já taky shodil za poslední dva měsíce asi deset kilo, takže hádám, že tím se to trochu kompenzovalo. Raději jsem skočil zase na zem a popadnul jeho obličej do dlaní.

„Jsi tak hubeňoučkej," politoval jsem ho. „Ale takovej fešák." Dodal jsem, neudržel se a krátce ho políbil. „Dali ti i sako a tak..."

„Taky to byla jediná laskavost, kterou pro mě policie udělala," povzdechl si on.

Pohladil jsem ho po tváři. A Kyubok mě slyšel ve stanu říkat: „Zkurvysyni." Zabudovali j-hopovi totiž odposlouchávací zařízení do paže.

„Ta červená kombinéza ti sekne," slyšeli nyní říkat j-hopa. Chaewon, která stála vedle Kyuboka, spokojeně pokývala hlavou. Slyšela změť oddechování, polibků a osahávání. A moc se jí to líbilo.

„Jak ti je?" zeptal jsem se j-hopa starostlivě, ruce stále položené na jeho tvářích, on měl ty svoje okolo mýho pasu.

„Teď je to lepší," přikývl, ale z očí se mu spouštěly další a další slzy.

„To je dobře," jemně jsem mu slzy stíral.

„Co u všech svatejch děláte v Jihokorejský bance?" zavrtěl nevěřícně hlavou. Jungkook a Mat se dívali na naše radostné shledání a srazili svoje pěsti, jak kdyby právě vyhráli mistrovství světa.

„Přišli jsme si pro tebe," triumfálně jsem se pousmál. On mě popadnul pravou rukou za zátylek a ještě jednou mě políbil, než si mě přitáhnul do obětí. Začal mi plakat na rameni.

A pak tu byl Hyunshik, kterej vyběhl ze stanu, střetnul se s vycházejícími rukojmími, plácal je po zádech a říkal jim: „Už je po všem. Vraťte se domů, kamarádi! Celá Jižní Korea je na vaší straně!" Přitom šel sám proti proudu stejně jako j-hope před ním. „Jste hrdinové!" povzbuzoval je. Jedna slečna se na něj nechápavě otočila a chtěla ho stáhnout zpátky, ale její kamarádka ji ponoukala, ať si toho blázna raději nevšímá. „Už je dobře. Jste tady se mnou. Jste se mnou."

Nuže, ne na dlouho, to zapomněl dodat. Stál totiž nyní sotva deset metrů od stále ještě otevřenýho vchodu do banky.

Kyubok si nestačil všimnout, že mu pláchnul ze stanu, protože řešil tohle: „Uvidíme, co nám řekne Shin, až sem přijde." To bylo jediný, na co myslel. Protože každej by na jeho místě myslel na totéž. Navíc nasranej Shin zrovna vlítnul do stanu. „Shine, uklidni se!" napomenul ho.

Jenomže vzteklej velitel v červený kombinéze si strhnul masku, praštil do stolu a zařval: „Chci zpátky dovnitř!"

„Uklidni se," zopakoval Kyubok trochu mírněji.

„Dej mi víc mužů a výbušniny. Byli jsme takhle blízko!" ukázal miniaturní vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. „Zabiju je!" vztekal se.

„Uklidni se, prosím tě!" zopakoval Kyubok do třetice zase o něco rázněji.

„Kyubok-ssi!" okřikla pro změnu Chaewon, která zkoumala kamery, jeho. „Co to tam ten idiot dělá?" Ukázala na Hyunshika, kterej se nechal natočit u toho, jak stojí před branou.

„To je Lee Hyunshik, bývalý ředitel Státní tiskárny peněz a cenin!" vyskočil pohotově ze židle strážník Yo.

Hyunshik pořád ještě váhal, co má dělat.

„Musíme zavřít dveře!" rozhodnul Jungkook a vydal se konečně k bráně. Já a j-hope jsme se stále objímali uprostřed haly a Mat nás dojatě pozoroval.

Jungkook zmáčknul tlačítko a Hyunshik viděl, jak se dveře zavírají, tak začal sprintovat.

„To snad není pravda," vydechl tumpachově Kyubok, když to viděl.

Ale Hyunshik to tak, tak stihnul. Doběhl posledních pět metrů a potom skočil dovnitř, aby na poslední sekundu stačil prolítnout zavírající se bránou a přistát na břiše. Jungkook a Mat, kteří mu neviděli do obličeje, na jeho hlavu okamžitě namířili samopaly.

„Nestřílejte, nestřílejte! Nejsem ozbrojený!" ječel Hyunshik, zatímco stále držkou vytíral podlahu. Potom opatrně zdvihl zrak a jeho pohled se setkal s pohledem vytřeštěného Jungkooka. „To jsem jen já. Lee Hyunshik." Jasně. A všem jsi nám hrozně moc chyběl.

„Hyunshik-ssi?" vyjevil se Jungkook, otevřel pusu dokořán a omylem spustil zbraň.

***

Jak se to říká? Že štěstí nikdy nechodí samo? No tak i naše malá naděje (j-hope) musela přijít s troškou beznaděje (Hyunshik) :DDD