Věděli jsme, že při tomhle přepadení může nastat spousta komplikací, ale až když jsme byli doopravdy uvnitř, pochopili jsme, že tohle je naprostá kokotina. Sebevražedný šílenství.

Ovšem čemu se divit, že? Vždyť tohle přepadení vymyslel Kim Seokjin, král imbecilů. Jemu určitě nešlo o přežití, šlo mu o pouhý umění.

Jenomže já tady byl proto, abych zachránil milence ze spárů slizké mrchy, která ho mučí. Kdyby mi někdo v tuhle chvíli řekl, že ho uvidím už pozítří ráno, rozbrečel bych se štěstím nehledě na to, jaký bude mít to setkání následky. PSY tady byl proto, aby dostal čtyřiadvacetikarátový zlato ze zkurvenýho trezoru. Kdyby mu někdo předtím řekl, že se v tom trezoru bude muset potápět s plastickou trhavinou, asi by se nám na to vysral. Ale byl tady. Místy v naprostý tmě. Výbuch ho ohlušil i ve vodě.

Kdyby guvernérovi Parkovi někdo dneska ráno řekl, že ho v poledne budou nutit potápět se do trezoru, určitě by se mu vysmál. Ale byl tady. V záchvatu a v bezvědomí. Kdyby Vmu někdo dneska řekl, že bude zachraňovat život starci, doufal by, že si z něj střílí.

A kdyby Kyungji dnes ráno někdo řekl, že v poledne neuvidí ani hovno, na místě by ho zastřelila. Ale byla tady. Slepá a vzteklá. „Řekněte mi laskavě, co se tu děje!" řvala.

V kontroloval guvernérův tep. A ten se po druhé dávce diazepamu skoro nějakým zázrakem uklidnil. „Tak, už je to dobrý," oddechl si V. „Je to dobrý, Kyungji-ssi. Plán pokračuje." Zhluboka nadechoval a vydechoval úlevou.

Kai, kterej klečel guvernérovi po druhým boku, dělal to samý. Kdyby mu dneska ráno někdo řekl, že to přepadení bude až takovej odvaz, asi by do toho na poslední chvíli nešel.

A Jungkook tam jen klečel a netušil co se sebou. Kdyby mu někdo dneska ráno řekl, že do dnešního poledne se mu podaří jednoho člověka málem zabít a dalších sto vyděsit, najednou by neměl rád toho vyšinutýho frajera, kterej na něj vždycky kouká v zrcadle. Pomyslel si o sobě, že není dobrej člověk, a pomyslel si, že se mě snaží odsuzovat za to, čím se sám provinil.

PSY chvíli počkal, a když zjistil, že opravdu pořád ještě žije, vykouknul ven, aby viděl, že zadní dvířka trezoru jsou opravdu otevřená. A co bylo za nimi? Čtyřiadvacet kufříků. Dva z nich PSY vylovil a plul s nimi k východu. Mohl bych vám říct, co v těch kufřících přesně bylo a proč bylo tak nutný se k nim dostat, ale Jin vám to jistě mnohem lépe vysvětlí za chvíli.

Všechno bylo v posledních vteřinách před odjištěním dveří podivně klidný, ale bylo to jen ticho před bouří. Kyubok ztěžka oddechoval při pohledu na obrazovku. Já ztěžka oddechoval při pohledu z okna. Za mnou se třásli a plakali vyděšení rukojmí ve vestách, kombinézách a maskách. Když jsem přistoupil k tomu oknu blíž, viděl jsem asi padesát odstřelovačů v různých pozicích, nikdo z nich nehnul ani brvou. Chvíli jsem čekal, jestli Kyuboka nezahlídnu poblíž, ale ten byl samozřejmě zalezlej ve stanu a odpočítával poslední vteřiny.

Uslyšel jsem hluk helikoptér. Půjdou přes střechu. Rukojmí to slyšeli taky a chvěli se a plakali o to více a o to usedavěji. Chtěl jsem jim říct, ať nejsou posraní, že se jim nic nestane, ale nevěděl jsem, jestli jim něco takovýho vlastně můžu slíbit.

„Kolik zbývá?" špitnul RM na Miru, přičemž nespouštěl oči z obrazovky před sebou.

Mira se klepala strachy. „Pět sekund," přiznala. „Pět sekund a jdou dovnitř."

Tři. Dva. Jedna. Začal houkat alarm a to mě vrátilo do reality. „Dveře jsou odblokovaný. Všichni připravit. Honem!" štěknul jsem po rukojmích, a ti si poslušně začali přetahovat masky do obličeje.

„Připravit se! Nasadit masky, teď!" pomáhal mi Jimin na druhé straně téhož patra.

Mat s kulometem si před sebe postavil členy státní ochranky jako živé štíty. Když ho budou chtít sejmout, musejí prvně sejmout je. Mat připravil kulomet do akce a v napětí vyčkával.

Rukojmí jako jeden muž udělali krok vpřed. Všichni vypadali stejně. Měli masky, vesty, červený kombinézy a atrapy zbraní. Fakt by mě zajímalo, jak mezi tímhle vším Shin pozná, kterej z nich jsem já.

Jenomže když jsem se znovu podíval z okna, došlo mi, že se na nás chystá něco děsivýho, čeho jsem si předtím nevšiml.

„Dýmovnice, teď!" zavelel Kyubok ze stanu. A než jsem stačil jakkoliv zareagovat, vojáci naběhli dolů pod okna a střelili nám do nich kouř.

Okna se roztříštila, rukojmí začali vřeštět a já si jen pomyslel: Zasranej Kyubok. Ještě nikdy v životě jsem neměl takovou chuť dostat někoho na lopatky tak moc jako jeho. Chtěl jsem mu dokázat, že se ze mě stal minimálně stejnej parchant, jako je on sám, a že jsem to dokázal i bez jeho pomoci.

Zavřel jsem oči, abych nedopadl jako Kyungji, když kolem začalo lítat sklo. Jedna salva kouře doletěla dokonce až za Matem a členy ochranky dolů do haly.

Jimin začínal z kouře okolo sebe panikařit, protože na tuhle situaci ho nikdo nepřipravil. Songil se začal modlit v náš neprospěch.

„Ticho!" zařval jsem a prošel okolo rukojmích. „Buďte, kurva, ticho! Je to jen kouř!" Snažil jsem se je uklidnit, protože právě nastávala chvíle, kdy je budeme jako sůl potřebovat. „Ještě ne! Vydržte!" Zakřičel jsem na Jimina, když jsem se znovu podíval z okna.

Jimin pro sebe pokýval hlavou. Tohle zvládne. Tohle sakra zvládne. Odvedl svoji část rukojmích do druhýho patra, jak bylo v plánu.

„Vrtulníky, spustit se za třicet sekund!" nařídil Kyubok ze stanu. To se mu to velí, když není nadýchanej kouře a obklopenej připosranýma rukojmíma.

Vrtulníky se začínaly snášet na střechu banky a RM s Mirou ve svým přívozu zatajili dech. Sundal si brýle a otřel si kapesníkem zpocenej ksicht, ona se jen hryzala do rtu.

Zatímco Jimin pospíchal nahoru, zůstal jsem pořád stát u okna a kontroloval situaci. A pak jsem uviděl, jak se kolem okna spouští lano. To je zkurvysyn, pomyslel jsem si o Kyubokovi, já ho zabiju. „Teď! Vyjděte ven, dělejte!" poručil jsem rukojmím.

„Teď! Všichni rychle ven!" zavelel Jimin, když slyšel mě zezdola, obrátil se k rukojmím a nasadil si masku.

Udělal jsem totéž, zatímco jsem procházel okolo všech a kontroloval, jestli se náhodou někdo nechce zdejchnout. Kupodivu nechtěl. A takhle jsme já a Jimin nahnali našich sto rukojmích na balkóny v prvním a druhým patře. Vypadali jako jedni z nás, nedali se rozeznat.

RM a Mira to pozorovali a doufali, že to vyjde.

„Co to kurva...?" ujelo Kyubokovi ve stanu, když to viděl.

„Nemůžeme tam vniknout, plukovníku," pokusil se ho přesvědčit Krteček.

„Má pravdu, musíme to přerušit," zhrozil se velitel Shin.

„Balkóny jsou mi u prdele," vztekal se Kyubok. „Jestli mají rukojmí nahoře, tak vyrazíme hlavní vchod." Rozhodl. Jenže s tím se samozřejmě počítalo. Bohužel pro nás na to šel dost rychle. „Obrněnci, vpřed!" zavelel.

A tak opancéřovaný vozy vyrazily ke dveřím. Rukojmí stáli na balkóně a chlápci z vozu si je přeměřovali vlastníma zbraněma, kdyby se jim náhodou někdo z nich nepozdával. Bylo to jak v absurdní tragédii. Komando se blíží šnečím krokem, zatímco skupina lidí v červených kombinézách stojí neohroženě na balkóně.

Bylo to těsný, ale zatím jsme stíhali. Jenomže další zádrhel měl nastat zrovna teď.

Jungkook v neoprenu se dvěma kufříkama v ruce, který mu předal PSY, vylezl z výtahu a vběhl do haly. „Dělej!" křičel na něj Mat. „Zlí hoši už jsou za dveřmi!"

Jungkook si stoupnul před Songila. „Otevřu dveře, ty vyjdeš ven a budeš držet tento kufr vysoko nad hlavou. Je to jasný?" názorně předvedl, co po něm žádá, i když funěl, jak kdyby právě uběhl maraton.

„Myslíš, sirotku?" ušklíbnul se na něj Songil bez zájmu.

Jungkook protočil oči. Na tyhle kecy neměl čas. „Já se na to vyseru!" zařval a nakvašeně otevřel dveře.

„Otevírají dveře," řekl velitel Shin Kyubokovi a Krtečkovi, co bylo očividné.

„Tím líp," odsekl Kyubok. „Všichni do akce! Teď!" A tak se těch pět opancéřovaných vozů hrozivě plížilo k branám banky.

„Říkám ti, abys šel ven, blbče!" štěknul Jungkook naposledy na Songila.

„Nikdo se ani nehne!" rozkázal Songil ostatním členům ochranky.

„Běžte už konečně kurva ven!" zařval Jungkook na všechny.

„Co nevidět dorazí zvláštní jednotky!" ujišťoval své podřízené Songil. „Nikdo se ani nehněte!"

Jungkook se na něj nevěřícně podíval. Tenhle cápek to s tou tvrdohlavostí myslel opravdu vážně. Snad se mu to jednou vymstí, pomyslel si Jungkook. Jenomže realita byla momentálně taková, že Songil měl pravdu. Blížily se zásahové jednotky a my stáli oslepení kouřem na balkóně. Ani bychom neviděli, kam střílíme, i kdyby rukojmí hypoteticky střílet mohli.

Asi pět členů zásahové jednotky doběhlo až ke dveřím.

„Co uděláš?" ušklíbl se Songil na Jungkooka. „Zastřelíš nás stejně, jako zastřelili tvýho bráchu?"

Jungkook si odfrkl. Pak se na něj znovu podíval. Neudržel se a vrazil mu takovou, až spadnul dozadu. Sám popadnul kufry a mířil ke dveřím.

„Stát!" zaječel Mat za kulometem. „Jungkook-ssi, co to vyvádíš?!" zděsil se.

Pořád za ním volal jeho jméno, ale Jungkook už byl rozhodnutej jít ven sám, když to nikdo neudělá za něj. Popadl kus bílé látky a nevšímal si Matových nářků.

Nyní je čas na Jinovu vsuvku, nemyslíte? „A tady, bratříčku, přijde velké překvapení," nadšeně vysvětloval plán Namjoonovi. „Vidím, že už o tom přemýšlíš. Tak jsi bystrý." Zasmál se k nebesům.

A právě proto jsme nyní my z balkónu, Kyubok ze stanu a odstřelovači ze vzdálenosti maximálně dvaceti metrů mohli vidět Jungkooka v neoprenu, jak vychází ven, mává kusem látky a nese dva kufry. Myslel jsem, že zešedivím, když jsem ho tam dole viděl.

On však jen křičel „Bílá vlajka! BÍLÁ VLAJKA!", mával tou hadrou a pomalu se vynořoval z kouře, dokud nevylezl ven.

„Co to kurva dělá?" ujelo našemu vůdci u obrazovky. Měl strach, že jeden z jeho lidí se vzdává po necelých třech hodinách. To by byl vskutku rekord.

„BÍLÁ VLAJKA! BÍLÁ VLAJKA!" křičel dál Jungkook a ukazoval ten cár látky všude okolo. Vyšel až úplně ven na příjezdovou cestu.

„Cíl potvrzen," oznámili odstřelovači.

Jimin na zábradlí si opatrně nadzdvihl masku, aby viděl pořádně, co se tam dole děje. Viděl, že Jungkook je příliš daleko a byl si jistej, že ho někdo určitě zastřelí. Začal se prodírat davem rukojmích, seběhl dolů a našel mě krčit se na jedné straně. „SUGA-ssi," vydechl úlevou a popadl mě za paži. Vstal jsem z kleku a schoval se i s ním za rukojmí. „Musíme mu jít pomoct." Tvrdil Jimin.

Vytřeštil jsem oči. To už tu jednou bylo. „Ne," opáčil jsem ostře. „Vrať se na svý místo a drž hubu." Odsekl jsem.

Jimin se neudržel a vyklonil se z balkónu. „JUNGKOOK-ssi!" zařval na celý kolo.

Vím, že kdybych tam dole viděl j-hopa, udělal bych to samý, ale tahle situace mě donutila uvažovat racionálně. Zakryl jsem Jiminovi pusu a strhnul ho zpátky za sebou dozadu. „Zbláznil ses?" sjel jsem ho.

„Musíme ho krýt," zopakoval Jimin zadýchaně.

„Jimin-ssi," položil jsem mu starostlivě ruce na ramena. „Kyubok nedá příkaz ke střelbě. Věř mi."

„Tím si nemůžeš být jistej," opáčil Jimin. „Vždyť toho chlapa vůbec neznáš." Připomněl.

„Sleduj," postrčil jsem ho směrem k balkónu.

Dole stál Jungkook, v jedný ruce hadra, ve druhý kufry a tímto svým manévrem na chvíli zastavil čas. Odstřelovači ho měli na mušce, snad každej z nich žádal o povolení střílet, ale Kyubok ten příkaz nevydal. Koukal na Jungkooka na obrazovce a cítil se dopáleně.

A řekneš nám konečně proč, Jin-ssi?

„Stát může dovolit, abys vytáhl vojsko do ulic." To máš pravdu. Už to dovolil. „Může dovolit, aby ses dostal k národní rezervě včetně toho, abys mu ukradl zlato." U-hm. „Ale je tu něco, co nestrpí, něco, co nemůže připustit, aby se stalo."

Namjoon, kterej ho před pěti lety poslouchal, si pomyslel, že jeho nevlastní bratr se definitivně zbláznil. Přesto ho měl rád.

Krtečkovi ve stanu o pět let později bušilo srdce ostošest. Kyubok vedle něj málem prasknul zlostí. A proč, Jin-ssi?

„Stát nemůže dovolit, abys měl přístup k jeho tajemstvím. Prostě nemůže," vysvětlil Namjoonovi. „Takže jestli vytáhneme ty červený schránky a oni je uvidí, nebude trvat ani vteřinu, aby pochopili, co držíme v rukou. Pak budou naši tělem i duší. Na to vem jed."

Jin měl pravdu. Proto když Kyubok viděl Jungkooka, jak neohroženě stojí uprostřed ulice s kufříky v ruce a všem okolo je drze ukazuje, nedal žádnej příkaz ke střelbě, jediný, co z něj vylezlo, bylo: „Zkurvení hajzlové."

Protože věděl, že v těchto dvaceti čtyřech schránkách střeží svá tajemství ministerstva vnitra i zahraničí a rozpis všech těch sraček, za který se utrácí státní peníze. A Jin tuhle část plánu vskutku miloval.

„V těch schránkách je státní stoka, bratře!" zvolal fascinovaně, obešel Kyungji a postavil se pod starej, dobrej obraz Ježíše Krista. „A systém prostě nemůže dovolit, aby se vědělo úplně všechno, tak žádnej systém nefunguje. Systém nemůže dovolit propadnout se do kanálu, kam schovává svoje vlastní exkrementy. Tak co, Namjoon-ah?" Jin zkoumavě zdvihl obočí. „Je, nebo není to dost vychcanej plán?"

Nevím, co si myslel Namjoon, ale podle mě to bylo vychcaný dost. Jungkook ledabyle hodil ty dva kufry před sebe na zem, pořád jich přece máme ještě dvacet dva.

Kyubokovi chvíli trvalo, aby se vzpamatoval. Potom začal kopat do všeho okolo sebe a začal trhat všechny lejstra, který našel, jakkoliv důležitý byly. „Svině!" ječel přes celej stan. „Zkurvený svině! Všechny je zabiju!" Jenomže zároveň věděl, že momentálně nezbývá než udělat tohle: „Zastavit útok!" nařídil všem jednotkám. „Opakuji: Přerušit akci, respektovat bílou vlajku a stáhnout se."

A cvičeným vojákům je to celkem jedno, že jo? Ti prostě poslouchají velitele. Bez známky vzteku a jinejch emocí.

Jenomže Kyubok byl nasranej až na půdu. Praštil se sluchátky o stůl. „Je kurva vůbec možný, že se ti zmetci potápějí v trezoru?!" zařval na Shina a na Krtečka.

„Nevím, plukovníku, vážně nevím," nasadil tomu korunu Krteček, i když podle mě byla ta otázka celkem přímočará a odpověď jednoznačná.

„Do prdele!" zaječel Kyubok.

Jungkook začal couvat s bílou „vlajkou" nad sebou a všichni ti lidi v ulicích mu začali tleskat. Ječeli na něj a fandili mu. Jimin mě vtáhnul do chodby, strhnul nám oběma masky, zavýsknul a dal mi pusu na tvář. Potom se rozjařeně rozběhnul dolů za Jungkookem. Díval jsem se za ním a kroutil hlavou, ale taky jsem se pousmál. Věděl jsem, že tohle je naše první malinký vítězství a první krůček k záchraně j-hopa. Stáhnul jsem rukojmí z obou pater, aby se tím do nebes rozjařenej Jimin nemusel dál zabývat.

Namjoon vyskočil ze židle a málem skočil do vzduchu radostí, ale naštěstí si uvědomil, že ta dodávka má nízkej strop. Otočil se na Miru, která byla stejně nadšená, a začal ji horlivě líbat. Byli tak rozjívení, že se málem netrefili jeden druhýmu na rty, ale bylo jim to jedno.

Jungkook běžel zpátky do banky a měl pocit, že se podruhý narodil.

Namjoon opět vyrazil z dodávky a začal tančit jak postiženej ještěr až zpátky k moři. Sice byl ještě promáčenej z první koupele, ale bylo mu to jedno, klidně se vykoupe znovu, jestli nás to spasí.

„Jo! Jo!" začal ječet na samým konci mola. Mira běžela za ním a viděla ho už z dálky tančit na místě a řvát: „SUPER!"

„Hej!" přiběhla za ním a skočila mu okolo krku, aby ho mohla dál líbat. Vášeň, kterou cítíš k milované osobě, se na přepadení totiž násobí. Radost je najednou ještě radostnější a deprese ještě depresivnější. O tom bych mohl vyprávět.

A budu. Protože v Soulu právě přistálo letadlo. Jako první z něj vystoupila ta děvka Chaewon v kšiltovce a obtáhlých šatech, aby ještě lépe upozornila na svoje těhotenství. Za ní se vynořil Hoseok. Naprosto zničenej a se svázanýma rukama. Ale byl tady. A již brzy jsme měli vyhrát jeho život zpátky na svou stranu.

RM a Mira se po sobě váleli na pláži. Převalil se na ni, aby se tentokrát vykoupali oba. Bylo mu to jedno. Ona zaječela, ale jinak se nechala dál máčet a líbat. Jeho rty najednou byly slaný, ale to ji nezajímalo. Měla pocit, že takhle zasraně zamilovaná ještě v životě nebyla.

Chaewon vystoupila z letadla a šla si potřást rukou se stevardem za to, že se o ni celou cestu hezky staral. j-hope nemohl přivyknout slunečnímu svitu. Zamotala se mu hlava a spadnul ze schodů. Napůl to nasimuloval, ale napůl mu vážně bylo takto hrozně. A ta pozitivní zpráva? Média to všechno sledovala, i když si Chaewon myslela, že přijeli velmi diskrétně.

Kyubok měl pocit, že se rozletí na kousky zlostí. Kéž by to udělal. Myslím, že by se nám všem ulevilo.

RM a Mira si to v tom moři málem rozdali. Nevkusný. Nevhodný. Příšerný. Takže naprosto zapadající do tohoto příběhu.

Davy před bankou řvaly a fandily nám. Kyubok si mezitím musel nechat změřit tlak, protože málem dostal infarkt. A davy vřískaly a povzbuzovaly nás. Nemohl uvěřit, že jsou na naší straně. On měl být ten hrdina, ne pár fracků, který rodiče zapomněli vychovat. Překypoval vzteky a frustrací.

Vyšel ven a se slzami v očích pozoroval ty křičící lidi. A pořád nemohl přestat myslet na Yoonsoon. RM ho dostal. Definitivně. Navždy.

***

Here we go again...