RM a Mira si to sice ještě úplně nevyříkali, ale jeli dál. Koneckonců, tohle byl teprve první zádrhel a po cestě jich ještě nastane celkem dost. Aby se trochu uklidnili, poslouchali v klídku rádio, když se z něj ozvalo: „Přerušujeme program. Právě došlo k největšímu úniku tajných informací v historii naší země."

Ti dva na sebe vytřeštili oči.

„Měli jsme přístup k více než stovce tajných dokumentů. Jižní Korea prodala kazetové pumy Saddámu Husajnovi šest měsíců před invazí do Iráku..." RM přepnul program. „... hromadné odtajňování dokumentů, které byly uložené v Jihokorejské bance." RM zaklel.

Mira hrábla po tabletu a otevřela náhodné internetové noviny. „Je to ve všech digitálních médiích," zhrozila se.

„Vždyť jsou to lži!" vykřikl. Nikdy ho nenapadlo, že nějakou odvážnou, chytrou hlavu napadne takhle účinně zlikvidovat jeho obranu.

„Deaktivují tu nejlepší zbraň, kterou máme pro vyjednávání o j-hopovi," povzdechla si Mira.

„O tohle nejde," RM se hryznul do rtu. Mira se na něj nechápavě podívala. Co může být horšího než tohle? „Ničí naši obranu," nasucho polknul. „Půjdou dovnitř."

No do hajzlu, pomyslela si Mira, ale taky ji z toho jaksi vyschlo v krku.

„Rozumím, ministře," Kyubok zrovna triumfálně položil telefon. „Pánové, máme zelenou." Ohlásil do stanu, jako by už snad vyhrávali.

„Utvořte formaci!" rozkázal velitel Shin svým mužům, kteří se začali skládat do dvou úhledných řad. Kdyby byli domino a někdo do jednoho strčil, určitě by popadali všichni.

„Vstříkneme tam plyn pod velmi vysokým tlakem," pokračoval Kyubok. „Halotan. Vysoce omamná látka." Vysvětlil a došel až před velitele Shina stojícího u tabule. „Za půl hodiny by všichni měli být v bezvědomí," pokračoval, „ale buďte připraveni na cokoliv."

Za jeho zády se výhružně tyčily fotky Mata, mě, Vho, Jungkooka a nejspíš i všech ostatních. Pokoušel se odhadnout, kdo jsou ti parchanti, se kterýma má tu čest, ale žalostně se mu to nedařilo.

RM popadnul vysílačku. „Kyungji-ssi, slyšíš mě?"

„Jsem na příjmu, RM-ssi," ozvalo se z druhé strany. Kyungji pořád dlela dole u pecí a kochala se zlatem.

„Půjdou dovnitř," oznámil jí RM zničehonic. „Potřebuji, abys všechny svolala. Opakuji: Jsem si jistý, že půjdou dovnitř."

„Co? Kdy?" zděsila se. „Co to bude za útok?"

„Nevím," připustil RM. „Buď na drátě."

„Soobin-ssi," telefonovala Mira zoufale naší spojce. „Půjdou dovnitř a potřebujeme vědět kudy. Hlas mi jakýkoliv pohyb." Potom zavěsila.

„Musíme se dostat z té pitomé okresky," povzdechl si RM a znepokojeně zkontroloval zpětný zrcátko. „Najdi nějakou cestu." Požádal Miru.

„Po tři sta metrech doleva," začala mu diktovat. „Polní cesta." Koukala do všech možnejch map. „Proč jsi tak nervózní?" zamračila se na něj, když si všimla, že pořád těká pohledem do zrcátka a hned zase na cestu.

„To auto za námi jsme potkali snad před devadesáti kilometry," odsekl rozčileně, potom prudce odbočil vlevo. Ale nevybourali se. Ještě ne. Černý Hyundai pokračovalo rovně, takže první překážka se zdála být zažehnána, ale to nebylo všechno. Zdaleka ne. Mohlo se u nich kdykoliv vynořit z jiné strany. Navíc, osobní auto bude asi rychlejší než nějaká dodávka, že jo?

„Jsi si jistý, že šlo celou dobu o to samé auto?" otázala se Mira opatrně, když se ocitli na polní cestě.

RM na ni vychrlil poznávací značku, kterou si zapamatoval při prvním střetnutí s automobilem a při každým dalším pohledu do zrcátka si ji opakoval. Intelektuál mno. Fakt se divím, že se ještě nevyboural. Ovšem i něco takovýho mělo brzo přijít. „Jasně, že jsem si jistej," odfrkl si pohoršeně.

„Tímhle tónem se mnou nemluv," obořila se na něj Mira kousavě. Emoce a napětí. Hádky. Všechno, na co tihle dva nejsou zvyklí. Ale všechno je jednou poprvé.

„Teď ne, prosím!" zařval a pokoušel se nesjet z cesty.

„Jak ‚teď ne'?" odsekla nakvašeně. „Raději nikdy!"

A pak se to stalo. Mírně se smýknul, ale to by nebylo to nejhorší. Projel pod strojem a štrejchnul o jednu větev anténu, načež omylem zajel do bahna. Větší průser byl ovšem to, že anténa se nyní válela po zemi. A musím uznat, že dost blbě budeš komunikovat se svojí bandou skrz vysílačky, když máš rozbitou anténu.

Oba se na sebe zděšeně podívali v tu samou chvíli. „Do prdele," ulevila si.

RM pro jistotu zkusil vysílačku, ale když párkrát oslovil Kyungji, pochopil, že je to vážně marný. Musel vyběhnout ven, sebrat anténu a ještě zjistit, jak moc se jim dodávka topí. Když tu spoušť viděl, pochopil velice brzy, že tenhle boj budeme muset nejspíš zvládnout bez jejich pomoci, a na to nám nevěřil dostatečně.

„Uvízli jsme!" zakřičel na Miru. „Musíme se odsud vyhrabat, kruci!"

Oběhl dodávku a zatlačil do ní. Mira se posadila za volant a sešlápla plyn skoro až na podlahu. A pak zpoza domu vyběhl nějakej vesničan. Postiženej kluk. Mentálně zaostalej. Takovej ten, co všechny otravuje na poli, ale večer v hospodě ho mají rádi, protože roznáší pivo.

„Hej! Hej, ta-tati!" začal prskat všude kolem, když spatřil Namjoona stát v bahně a tlačit do dodávky. „To je RM!" zakřičel kluk trochu nesrozumitelně a přišel k vůdci blíž. Měl tlustý brýle a trochu moc velký přední zuby, byl dezorientovenej, ale moc milej. A Namjoonův velkej fanoušek. „To je RM! Slyšíš mě, tati?!" zahulákal nesrozumitelně znovu. Trochu se zakoktával, ale nakonec i Mira za volantem pochopila, co nejspíš pokřikuje.

Vylezla ven z auta ve stejnou chvíli, ve které se zpoza rohu vynořilo asi deset dalších vesničanů v čele s otcem toho chudáka. A takhle se tam všichni potkali.

„To je... to je inspektorka!" začal opět pokřikovat postižený a nadšeně se usmál na svýho otce, což byl postarší pán. Pořád měl ale dost sil a na rozdíl od syna i rozumu. Oba nečekané hosty si prohlédnul a netušil co říct. Věděl, že se velmi jednoduše můžou dostat do sraček, což nepotřeboval, ale na druhou stranu nenáviděl jihokorejskou vládu a náš „vysoce rozvinutý kapitalismus", kterej ho jako spoustu z nás dostal málem na ulici. A tomuto systému rozhodně taky nehodlal jakkoliv pomáhat.

Protože mlčel, RM se odvážil říct: „Je to pravda," přikývl a popostrčil si brýle na nose. „Jsem RM a ona je inspektorka." Ukázal doprava na svou milovanou.

„MR," opravila ho. On nic nenamítal.

Vesničané na ně zírali, jako by skoro ani nebyli živí, jako by byli sochy nebo plakáty. „Tady jsme bohužel neviděli žádné vzducholodě," postěžoval si jeden z nich, kterej byl blázen do vzducholodí.

„Vzducholodě," zopakoval fascinovaně postiženej kluk.

„Takže co? Potřebujete pomoct vytáhnout tu dodávku z bahna?" rozhoupal se konečně jeho otec. RM a Mira se na sebe nejistě podívali. „Tak jdeme na to," rozpohyboval muž všechny okolo sebe. „Za chvíli to vytáhneme."

A tak se do toho opřeli. RM s nimi. Mira si opět sedla za volant. „Teď pořádně zabereme," povzbuzovali se vesničané navzájem. „Dělejte! Za chvilku to bude. Vytáhneme to! Honem!"

Jenomže pak se v jednu chvíli RM trochu otočil, aby nemusel dýchat benzín a zděsil se toho, co vidí. Blížilo se policejní auto.