A nyní se vrátíme k tomu, jak jsem utekl z ostrova. Vím, že jsem si tam žil jako v romantickým filmu víc než dva roky. Měl jsem být konečně spokojenej. Jenomže moje mysl nebyla. Dokázal jsem proležet několik dní, ani jsem nevěděl jak, nic nesníst, nemoci pořádně spát. A Hoseok měl kvůli mým stavům výčitky. Věděl jsem, že je má.

Můj útěk byl jediným řešením, jak se těchto jeho výčitek i vlastního utrpení zbavit. Když jsem na cestách, nikdy mě tolik nechytnou depky. Když jsem v pohybu, mám pocit, že před nima zdrhám. Vím, že mě asi budete proklínat kvůli tomu, co všechno tímhle způsobím, ale nemohl jsem jinak.

Když jsme se večer předtím milovali, bylo to vlastně úplně naposledy, co jsem se s někým miloval v celým tomhle životě. A kdybych to věděl, přál bych si ještě usilovněji, aby ten sex nikdy neskončil.

Ale potom nastala noc a on tiše a poklidně spal. Já jsem mu zanechal jenom krátkej, mizernej dopis, kterej jsem naškrábal na poslední papír, kterej jsem měl s sebou, inkoustovým perem.

A on ho ráno našel. Napsal jsem:

j-hope-ssi,

vím, že mě teď nejspíš nenávidíš a vůbec Tě tímto neprosím o odpuštění. Chtěl jsem Ti jen říct, že jsi neudělal vůbec nic špatnýho, kdyby Tě to náhodou nedej bože napadlo. Ale znáš mě. Nikde dlouho nevydržím.

Měli jsme se jako v ráji a já si přesto připadal, že se dusím. Dal jsi mi všechno, co jsi mohl, a já jsem Ti za to moc vděčnej. Ale už jsem nás nechtěl dál mučit svými žalostnými stavy. Doufám, že nám tohle odloučení oběma prospěje.

Možná se někdy vrátím, ale nemůžu Ti to slíbit, proto si raději mysli, že odcházím navždy.

Sbohem,

SUGA

A potom Hoseok usedavě naříkal a plakal. Věděl, že se něco takovýho stane. Od prvního dne, co jsme sem přijeli, s tím počítal. Ale když to bylo najednou opravdový, nemohl se ubránit žalu. Tak moc mě miloval. A já mu jako vždycky jenom dokázal, že si to tak moc nezasloužím. A tak začal blouznit.

Mně se mezitím udělalo mnohem líp. Je krutý a až posměšně zlý něco takovýho vyprávět, ale najednou jsem mohl zvolna dýchat. Viděl jsem tolik míst, tolik památek. Zjistil jsem, že samotnýmu na útěku, v malých i velkých městech, na různých místech se cítím úplně nejlíp. Jako by mě ani nebavilo žít vlastní život. Bavilo mě pozorovat všechny ostatní, jak se líbají na plážích, fotí u slavných soch a budov nebo občas požádají mě, abych je vyfotil. Sám jsem si pořídil foťák a začal dokumentovat všechna ta místa.

Ale upřímně, na opuštěným ostrově jsem přesně tohle dělat nemohl. Nemohl jsem zapomenout sám na sebe, pouze jsem se mohl topit v sebelítostných myšlenkách.

Takže zatímco mně stačily tři dny na to, abych začal vidět v životě nějakej další smysl, Hoseok sám na ostrově propadal stále větším depresím. A to byla moje vina. Mohl jsem ho na svůj odchod lépe připravit.

A takhle jsem zapadnul do nějakého skromného hostelu někde v jižním Mexiku a bezmyšlenkovitě vyklopil obsahu svýho batohu na postel. Chtěl jsem tu pár dní spočinout, ale pak jsem objevil jednu věc, o které jsem si byl jistej, že tam určitě nebyla, když jsme na ostrov přijeli. Byl to tlačítkovej telefon.

Co to kurva... Vzal jsem tu věc do ruky a skoro jsem se vyděsil, protože jsem mobil nedržel v rukou poměrně dlouho a ne že by mi to chybělo. Když jsem ten telefon z doby kamenné ohmatal pořádně, zjistil jsem, že na druhé straně je přilepenej krátkej vzkaz.

Věděl jsem, že jednou zdrhneš. Proto jsem pořídil tenhle neregistrovanej telefon. Budu na příjmu každej den v šest večer, kdyby se ti náhodou zastesklo 😉 H.

Pane Bože. To neudělal. Podíval jsem se na čas. Dvě minuty po šesté. Osud je strašnej zmetek. Nesnáším se za hodně věcí, ale asi nejvíc v tomhle životě jsem se nesnášel za to, že jsem j-hopovi uvěřil, že ty telefony, co pořídil, jsou fakt neregistrovaný. A uvěřil jsem mu to jenom proto, že v technologiích se vyzná mnohem líp než já. Jenže to jsem šlápnul vedle.

Ten telefon jsem zapnul. Abych se ujistil, že je Hoseok po mým odchodu v pořádku. Přeci jen mě trochu hryzlo svědomí, když jsem si na něj vzpomněl, jakkoliv moc jsem se snažil to v sobě zapírat.

Příchozí hovor přišel asi o půl minuty později, poněvadž on nedělal každej den po mým útěku nic jinýho, než že čekal na šestou hodinu. Vytřeštil jsem oči. Tohle je šílený. Dokud jsem byl nedostupnej, byl to pouze další jednosměrný hovor z telefonu, kterýho si nikdo nevšímal. Děje se to běžně.

Jenomže ve chvíli, kdy došlo ke spojení, jsme měli smůlu. Poznali nás jako mezinárodně hledaný zločince, protože j-hope mi vyvolával dnem i nocí a toho už si všimli. Bylo to víc než podezřelý. Jeho poloha tak putovala ze souostroví Guna Yala v Karibiku do Interpolu doslova jednu sekundu. Z Interpolu k policii Jižní Koreji asi tak další minutu. A o necelou minutu později už probudili plukovníka Hana, což je jeden mrzutej týpek, kterej má problémy s erekcí a nyní nejspíš taky spí i ve tři odpoledne.

Mě v jižním Mexiku našli ještě rychleji. Telefon byl možná spolehlivý, ale Libyjec, kterej ho j-hopovi prodal, rozhodně ne.

„Ahoj?" zvednul jsem telefon nejistě, čímž jsem zpečetil oba naše osudy. Okamžitě mě identifikovali.

Jediná moje výhoda byla v tom, že po pevnině se zdrhá mnohem líp než z ostrova o rozloze padesát metrů čtverečních.

„Ahoj," vydechl j-hope s jistou úlevou, která neměla mít dlouhého trvání.

Mexická policie už byla na cestě.

„Co má tohle bejt?" vydechl jsem nechápavě. „Seš si jistej, že nás neodposlouchávají?"

j-hope se pousmál. „Jasně, mám je od spolehlivýho zdroje. Buď v klidu." Jo. To jistě.

Hryznul jsem se do rtu. „Promiň mi ten útěk," zašeptal jsem. „Já jen..."

„Potřeboval sis vyčistit hlavu a jeden ostrov ti k tomu nestačí," dořekl za mě.

„Tak nějak," připustil jsem. „Jak se máš ty?"

„No jsem tady a už tři dny se užírám nudou na tomhle podělaným ostrově," ušklíbnul se.

Plukovník Han už nyní znal jeho přesnou polohu a popíjel kafe na probuzení (a nabuzení). A chtěl nás za každou cenu dopadnout, když už se mu to tak těžce nepovedlo před dvěma lety.

„Už to dál nevydržím," stěžoval si mi zrovna j-hope. „Nesnáším gunajský jídlo." Tiše jsem se zasmál. Chvíli jsem zalitoval toho, že jsme se v našem vztahu nikdy nepokusili najít kompromis. On počítal s tím, že ho jednou opustím, a já počítal s tím, že mě jednou přestane milovat. „Nechci tady být s těma lidma, kteří se na tebe za celej den neusmějí, ani kdybys je zabil." Přeháněl dál j-hope. Tolik mi chyběl jeho hlas.

Policie vjížděla do čtvrti, kde jsem se nyní pohyboval. A plukovník Han je povzbuzoval, ať mě velmi rychle chytí. Tentokrát mě chtěl mučit.

„Chci odjet za tebou," rozhodl se v tu chvíli. „Budeme pít a šukat na všech plážích a u všech památek. Budeme vzhůru celý noci a mít kruhy kolem očí, jako bychom byli podělaní mývalové. Tohle chci. SUGA-ssi, strašně moc! Sakra!"

Připitoměle jsem se hihňal. Třeba bychom přeci jen mohli najít nějakej kompromis.

Ale spíš ne. Protože policajti se ke mně blíží. A k němu ostatně jedou na těch svých pitomých lodičkách.

„I kdyby to mělo být jen jedno poslední rande," vydechl. „I kdybys mě už vážně nemohl snést, chci s tebou ještě alespoň jedno rande, na kterým jsme nikdy nebyli."

„Jenom jedno rande?" ujišťoval jsem se. „To je všechno, co po mně chceš jako kompenzaci za to, že jsem ti po dvou víceméně harmonických letech společnýho života zdrhnul a nechal za sebou jeden cár papíru, jo?"

Nyní to byl on, kdo se zapitvořil. „Samozřejmě tě chci taky přivázat někde k posteli a pořádně tě ojet," šklebil se. „Ale myslel jsem, že to se považuje za samozřejmý."

„Tak vyber město," navrhl jsem. „A já tam budu. A ty si se mnou můžeš dělat, cokoliv chceš." Lákal jsem ho.

„Rio de Janeiro," pousmál se. A potom šokovaně vydechl „Do hajzlu.", když spatřil stěžně policejních člunů.

„Co?"

„Čluny..."

„Cože?!"

„Policejní čluny..."

„Vždyť jsi říkal, že je to bezpečný..."

„Utíkej, SUGA-ssi! Dostali nás!" zaječel hystericky, než vhodil telefon do moře. Poučení pro příště zní: Nikdy nevěř amatérovi.

„Do prdele," zamumlal jsem, ale pak jsem zjistil, že spojení se dávno přerušilo.

j-hope utíkal do přístřeší, kde jsem slavnostně vyvěsil na hřebík svůj samopal. Měl tam dvě řízený střely, na kterých trval, že si je pořídíme.

Já vykouknul z okna ve druhým patře a došlo mi, že ty policejní sirény, co houkají všude kolem a rozhánějí davy lidí, jsou tu nejspíš kvůli mně.

j-hope vytáhl kufr s řízenou střelou. Vždycky si ji chtěl zkusit odpálit, ale teď, když k tomu mělo doopravdy dojít, zjistil, že to vlastně zase tak moc nechce.

Telefon jsem vhodil do plastovýho sáčku a spláchnul do hajzlu. Hodil jsem batoh na záda a vylezl oknem do dvora. Neutopenej telefon mě ten den zachránil. Dál totiž vysílal signál, kvůli němuž si mysleli, že se nacházím v uličce, kudy pouze vede kanalizace. Já byl naštěstí v té druhé na opačným konci budovy a potom jsem zahnul jinam, neznámo kam.

Běžel jsem kolem anglickýho graffiti na stěně „POLDA NENÍ KÁMOŠ". No neříkejte. Ale znáte mě. Já raději zdrhnu, nebo se zabiju, nebo se zabiju, když zdrhám, ale rozhodně se nenechám chytit a mučit. A zatímco oni obklíčili celou budovu, já už byl dávno někde pryč, skoro za městečkem.

j-hope vytahoval střelu a namířil ji na jeden ze člunů.

Já běžel těmi nejklikatějšími a nejužšími uličkami, jaký jsem našel.

j-hope si nemohl vybrat, na kterej z těch dvou člunů vystřelí, a ve skutečnosti nechtěl vystřelit ani na jeden.

Nad hlavou mi lítaly vrtulníky.

Jemu se na obzoru vyjevil ještě třetí člun.

Skvělý.

Běžel jsem pod přístřešky, co nejvíc to šlo.

„Už vás mám, parchanti, už jste skoro moji," mumlal si plukovník Han nabuzenej kofeinem a adrenalinem.

„Odhoď zbraň, jsi obklíčený!" ozývalo se všude kolem j-hopa. Byl v pasti. Nezbylo mu nic jinýho než se vzdát. Tu střelu díky bohu nevypustil. Nestal se z něj vrah. Zůstal klečet s rukama nad hlavou na pobřeží.

Ale já jim to všem nehodlal takhle zatraceně usnadňovat. Bylo mi jasný, že j-hopa nejspíš chytí. A pokud chytí i mě, nebo mě zabijou, nikdo jinej z bandy mu nepomůže, protože se nejspíš nebudou dívat na telku, až vyjde oficiální prohlášení o jeho zatčení. A to ani nemluvím o tom, že v tu chvíli mě nenapadlo, že žádný „oficiální prohlášení" dokonce nevyjde.

Kanalizace vojákům ukázala, že běžím prostředkem pavlačového domu, kudy opět pouze vedl kanál. Já už byl tou dobou dávno kdesi v pralese. Věděl jsem, s kým se musím spojit a komu se tak nejhůř, jak dokážu, odvděčím za to, že mi před dvěma lety dal novej život.

V Interpolu mezitím padaly na mou hlavu nadávky ve všech možných světových jazycích.

Plukovník Han už zase neměl v hlavě nic jinýho než nás.

A já ještě neměl tak úplně vyhráno. V jižním Mexiku vysílají totiž speciální jednotky i do pralesa. Vinnej. Vinnej tímhle vším. Tak jsem se cítil, zatímco jsem se brodil přes nějakej zkurvenej potok a myslel na každou vteřinu štěstí, kterou jsem prožil s j-hopem. Jak ležíme na voru uprostřed moře. Jak šukáme až do rána a další den se vedle sebe válíme a nic neděláme. Opíjíme se. Válíme se v písku. On mi říkal, že bych měl chodit všude nahej, ale já stejně nechodím nikdy jinak než v šortkách a tričku. A jemu je to jedno. Protože mě tak zatraceně miluje.

Získali jsme společně svobodu. A já měl za to, že si jí i j-hopovy lásky umím vážit víc než, co jsem právě předvedl. V zádech je mi podělaný mexický komando a já se musím dostat k telefonní budce a aktivovat plán záchrany.

***

Kdo myslíte, že je za tuhle situaci nejvíce zodpovědný? Může za to všechno pouze SUGA?