Možná se vám zdálo, že tenhle příběh je až příliš jen o mně. Máte pravdu. Až doposud to byl příběh o tom, jak jsem se zamiloval a všechno zvoral. Ale to je jen jedna z mnoha jeho částí. Tento příběh není jen o mně. Patří mnoha a mnoha jiným osobám, o kterých vám postupně budu vyprávět.

Zatímco jsme já a RM byli na cestě do jeho současného domova v podobě bílé vilky na pobřeží Thajska, běžela nedalekým lesem žena. Divoká. Srdnatá. A dravá. „Mami!" zařvala na starší ženu, která klečela opodál na pláži u vody. Čiperná, popletená ale milá stařenka. Člověk ji musel pořád hlídat, jinak mu zdrhla neznámo kam.

Ta, která běžela, se jmenuje Mira. „Jsi v pořádku?" vběhla za svou matkou do vody, a ta jí položila ruce na tváře. „Jsi v pořádku?" zopakovala.

O Miře byste měli vědět asi tak tohle: Za prvé byla velící inspektorkou na našem prvním přepadení, ale její kolegové ji zradili na všech frontách. Za druhé měla tu smůlu, že se zamilovala do Namjoona, který celé přepadení vedl zvenčí. Za třetí s ním po prvním přepadení utekla sem i se svou dcerou a matkou. A za čtvrté Mira a já se zrovna dvakrát nemusíme, avšak se máme už velice brzy setkat.

„Není ti zima?" starostlivě koukala na svou matku, vyvedla ji z vody a dala jí deku kolem ramen. Netušila, že už brzy přijedu já a zničím jí den.

Ostatně právě se vracela se svou matkou zpátky za malou Woonou, která se opírala o palmu a tloukla nějakými klacíky o sebe. Woona je Miřina dcera z prvního manželství s jedním idiotem.

„Mami, co se to stalo s babičkou?" vyběhla Miře naproti.

„Nic, to jen..."

Stará paní pohladila holčičku ve vlasech. „To je ale roztomilá dívenka..." vydechla. Miřina máma měla totiž jeden problém – těžkou sklerózu. Kdyby ji neměla a já měl vybrat vypravěče, hned bych zvolil právě tuhle paní. Ovšem s její chabou pamětí musíte prominout, že tohle místo musím tedy zastat sám.

Mira se vrátila dovnitř do krásného bílého domu, kde už ji na prahu čekal její vyvolený, který trval na tom, ať čekám vzadu za domem na pláži.

„Máma zase vlezla v oblečení do vody," vysvětlila Mira Namjoonovi.

„Ta voda je tak báječná," mumlala stařenka, načež ji Mira raději odvedla do pokoje. Namjoon se za nimi úzkostně díval a netušil, jak bude schopen tohle Miře vysvětlit.

Došoural se za ní až do pokoje a viděl, jak svou matku starostlivě ukládá. „Mira-ssi," oslovil ji.

Mira vyšla ven, usmála se na něj a pohladila ho po tváři. „Miláčku, jaká byla cesta?" zeptala se ho se zářivým úsměvem.

A on jí to štěstí musel kvůli jednomu mizerovi, který je přišel navštívit, vzápětí vzít. Něžně ji popadl za dlaň, která spočívala na jeho tváři. „Sbal kufry," zašeptal se vší vážností.

„Co se stalo?" zamračila se.

Namjoon se zhluboka nadechl a zase vydechl. „SUGA je tady," přiznal. Mira se začala rozhlížet všude kolem sebe a pomyslela si přitom: Kde je ten zmetek, já ho zabiju! „Mira-ssi," usměrnil ji váhavě RM. „Dokud nezjistíme, co přesně se stalo, musíš se svou matkou a dcerou odjet. Dobře?" Chtěl ji za každou cenu chránit. Nikdy po ní nechtěl, aby byla součástí jeho ztřeštěností.

Ale ona nesouhlasila s tím, že jich dobrovolně byl dál součástí on sám. Měli spolu přeci nyní hezkej život, ne? „Takže i když je to nebezpečné, ty zůstáváš?" namítla a založila ruce na hrudi.

„Tak je to lepší," přisvědčil.

„Ale proč?" naštvala se. „Protože jeden drzej fracek za tebou přijel s tím, že se nedokáže postarat sám o sebe?!" Vyjela. „Nezaslouží si žádnou tvoji pomoc, ale spíš pořádně přes držku!" Rozčílila se. Namjoon sepjal rty v úzkou čárku a nic neříkal. Ona se pokusila uklidnit. „Takže tu kvůli němu zůstaneš a budeš s ním řešit jeho problém?" vyčetla z toho výrazu.

On přikývl.

„Jakože ty sám?" ujišťovala se, že tomu rozumí správně.

On znovu přikývl.

Mira se na něj usmála. Položila mu ruce do vlasů, stoupla si na špičky a políbila ho. Tolik ho milovala a neplánovala ho opustit, i kdyby jí vyhrožovali nevím čím. Jo, máte pravdu, asi bych si z ní měl vzít příklad.

Položil ruce kolem jejího pasu. Taky ji miloval. A taky ji nechtěl opustit. Ale zároveň se bál ji pustit k čemukoliv nebezpečnému. Věděl, jaká je silná žena, to jo, ale nechtěl, aby riskovala život, když má dceru a matku, o které se musí starat.

„Jestli máš v úmyslu mě schovat, aby mě s tebou neviděl," zašeptala, když se odtáhla, „tak to rovnou pusť z hlavy. Protože první, co udělám, bude, že mu rozmlátím hubu." Ušklíbla se na něj a opustila dům opačnou stranou.

RM jen zíral v šoku a ustrnul v pohybu natolik, že se mu ji nepodařilo slovně ani fyzicky zastavit.

Mira vyšla ven a pozorovala, jak tam stojím zády k ní s batohem na zádech. Pravdou je, že my dva spolu máme tak trochu temnou minulost. Nejdřív jsem po ní štěkal se samopalem v ruce, když nás přišla navštívit do Státní tiskárny cenin. Potom mě vyhodili ven a ona mě vyslýchala. Od té doby se navzájem pěkně sereme.

A když jsem se bezmyšlenkovitě otočil, viděl ji stát na druhé straně a vyvalil oči, chvíli jsem si myslel, že se mi o ní snad jenom zdá. Do tohoto dne jsem neměl zkurvený ponětí o tom, co se mezi nima během prvního přepadení dělo, proto jsem přemýšlel jen nad jediným: Co tady kurva dělá?

Vyšel jsem jí poněkud rázně vstříc, abych se ujistil, že je jenom duch. Ona si byla ovšem poněkud jistá, že jsem tu bohužel doopravdy, a vyšla mi naproti podobně rozzuřeným krokem. Těsně před tím, než jsme se mohli fyzicky napadnout, mezi nás vběhnul Namjoon.

„Co tahle děvka dělá tady?" utrhl jsem se na něj. S ní jsem vůbec nechtěl mluvit.

„Je jedna z nás," prudce mě odstrčil stranou, abych se na Miru náhodou nevrhl.

„Řekněme, že jsem změnila stranu," přidala se ona.

Nevěřícně jsem udělal krok k ní. „Víš, kdo mění strany během války?" ušklíbl jsem se. „Zrádci." Výhružně jsem se zahleděl Miře do očí.

„Yoongi-ssi, teď ne..." napomenul mě RM zoufale.

„Ti nejhorší podrazáci," prsknul jsem na Miru.

„Yoongi-ssi!" pokáral mě RM příkřejším tónem.

„Co se děje? Tak mi ty přece nikdy neříkáš," sjel jsem ho překvapeným a pobaveným pohledem. „Víš, co se s takovejma krysama stává?" dodal jsem a pak se podíval znovu na Miru. „Většinou změní stranu jednou, dvakrát nebo i milionkrát."

„Prosím tě," škubnul se mnou zase trochu dozadu.

„Zradí tě," podíval jsem se mu do očí. „Zradí tě stejně, jako zradila je." Trval jsem na svým.

On s povzdechem obrátil oči v sloup. „To se nestane," prohlásil rázně.

„Jak to, že ne?" ušklíbl jsem se. „Jak to kurva víš?" rozhodil jsem rukama. Vím, že jsem byl takhle rozjívenej prostě jen proto, že jsem si neuměl představit, že bych s Mirou měl být najednou zadobře.

„Prostě to vím," utnul mě RM. „Mám absolutní jistotu." Tvrdil.

„A kde tu jistotu bereš, proboha?" obořil jsem se na něj. „Ve svým poklopci?"

A v tu chvíli to Mira nevydržela. Napřáhla se a ubalila mi takovou, až jsem málem upadl. Položil jsem si ruku na štípající tvář, narovnal se, otočil se zpátky k ní a nevěřícně na ni zíral.

„Bože, to je taková úleva..." vydechla ona.

„Vážně jsi mi právě dala facku?" vyjel jsem na ni, jako bych tomu nemohl uvěřit, přestože to fakt dost bolelo.

„Udělala jsem jen to, co mělo udělat asi tak padesát lidí před mnou," ušklíbla se na mě a postoupila o krok blíž. „A ještě něco," zasyčela na mě. „Pokud RM říká, že jsem jedna z vás, tak tomu tak je a ty proti tomu neřekneš ani slovo, ty zmetku. Je ti to jasný?" přísně se na mě zamračila.

Naposledy jsem si promnul tvář a přiložil paži k tělu. „Pořád mě jenom fyzicky napadáš," připomněl jsem jí s úšklebkem. „Právě ji mi dala facku. Předtím jsi mě přetáhla pravítkem v policejním stanu. Co uděláš příště? Podřízneš mi krk?"

„Ani nevíš, jak moc tě teď chci zadupat do země, takže mě raději moc neprovokuj," ucedila. „A pokud jsem na tebe někdy vztáhla ruku, tak jenom proto, že sis to zasloužil, mizero." Odfrkla si.

„A pokud to uděláš ještě někdy," pokračoval jsem, zatímco mi oči planuly nenávistí, „tak počítej s tím, že spolu nebudeme vycházet moc dobře, paní inspektorko." Oslovil jsem ji sarkasticky.

Mira udělala další krok ke mně a RM ji chtěl zastavit, protože se bál, že mě pro jistotu uhodí ještě jednou, abych už zavřel klapačku. „Jmenuji se MR," pronesla vážně.

Já si prohlídl ji, potom jeho a začal se nahlas smát. „Ty si to umíš zařídit teda," poplácal jsem našeho vůdce po rameni. „Všem jsi nám vymlouval osobní vztahy a sám to rozjíždíš ve velkým s touhle policajtskou kurvou?!" Začal jsem se smát ještě víc. Po jedenácti dnech na útěku tohle bylo to nejabsurdnější, co se mi stalo.

„Já ho roztrhnu!" zaječela Mira a napřáhla se, aby mi dala další ránu. Já jsem ji však za napřaženou ruku pevně uchopil a výhružně se na ni podíval. „Dovolila jsem tě přijmout a ty si ze mě děláš blázny." Ne. To samozřejmě vůbec. „Jen počkej..." Pokusila se mi vysmýknout. Já ji však držel pevně za zápěstí.

„Už tě nenazvu kurvou, když mě ty nebudeš mlátit, ani se o to pokoušet, co říkáš?" navrhl jsem.

Mira se zhluboka nadechla a vydechla. Trochu neochotně přikývla. „Fajn," zamumlala.

„Fajn," zopakoval jsem a pustil její zápěstí.

„Fajn," oddechl si RM. „A nyní po tomhle srdečném uvítání si půjdeme vypít čaj." Otřel si čelo upocené vlhkostí i stresem. Já a Mira jsme si pořád odměřeně hleděli do očí. „Prosím vás." Začal spílat a málem padl na kolena.

„Nedělej ze sebe dementa," podepřel jsem ho, ale pořád jsem u toho hleděl do očí Miře. A tak jsme šli dovnitř.

Zajímá vás, co se stalo s chudákem j-hopem? Když já vám to snad ani nechcu říkat. Jenomže musím. Dlužím mu alespoň pravdivou verzi jeho vlastního příběhu.

Jen co odložil zbraň a dal ruce nad hlavu, začalo se všude kolem něj ozývat: „Lehni si!", nebo: „Okamžitě k zemi!". Chudák. Byl tak vyděšenej. A to ještě ani netušil, co ho čeká. Když nad tím přemýšlím zpětně, chtěl jsem prostě jít a vpálit kulku mezi oči každýmu, kdo mu zkřivil jedinej vlásek na hlavě.

Seděl jsem u šálku čaje v Thajsku, Mira naproti mně a RM chodil za mými zády. Představoval jsem si, jak j-hope leží spoutanej na zemi na naší pláži, kterou Interpol znesvětil svou přítomností.

„Kolik je to dní?" zeptal se mě RM a pořád přecházel tam a zpět.

„Jedenáct," odvětil jsem se všemi těmi trýznivými výjevy před sebou.

„Kde jste vzali ty satelitní telefony?" povzdechl si RM a promnul si spánky.

„Nevím," pokrčil jsem rameny. „Koupil je on. Nejspíš na černým trhu." Jo. Nejspíš.

„Jak jste mohli být tak pitomí, SUGA-ssi?!" vyjel na mě RM a praštil do stolu.

„Tvrdil mi ve vzkazu, že nejsou registrovaný!" bránil jsem se.

„A tys mu to samozřejmě bezmezně věřil, že?" ušklíbnul se RM frustrovaně mým směrem.

„Uklidni se, lásko," Mira ho popadla za ruku. „Já bych ti přece taky bezmezně věřila. A ty mně." Hladila ho po dlani. „Ovšem," přelétla pohledem mně, „nás by alespoň nenapadlo před sebou navzájem utíkat v prvé řadě, že?" Rýpla si do mě a já se na ni s protočením očí zaškaredil.

„Dobrá," RM uvolnil svou ruku z jejího sevření a položil si ruku na čelo. „Jak nám asi všem došlo, ty telefony zaregistrované byly. Ale co dál?" Začal usilovně přemýšlet a zase pochodoval tam a zpět.

„Nejde jen o tohle," doplnila ho Mira. „Ten prodejce vás musel udat, nebo přinejmenším jeho. Podle něj už dohledali i tebe." Odmlčela se. „Nezírej tak na mě," napomenula mě. „Víš, kolik musel vyinkasovat za takový informace?"

„RM-ssi," položil jsem ruce na stůl. RM se zastavil a pohlédl na mě. „Jsi si stoprocentně jistý, že ho dostali?" ujišťoval jsem se, i když jsem samozřejmě sám neviděl příliš jiných východisek z té beznadějné situace. Snad jsem jen chtěl ulevit svému svědomí a na chvíli uvažovat taky o jiných možnostech, když jsem se na to zeptal.

„Kdyby ne, přeci by zavolal přepravci stejně, jako jsi to udělal ty," odvětil RM, co bylo logické.

Já se cítil ještě hůř. „Vždyť nic nezveřejnili," namítl jsem. Podíval jsem se na něj i na Miru. „Je zatčenej už jedenáct dní. Je to to největší, co by momentálně řešili v celý Koreji a nejspíš i tady. Vy dva to víte."

RM a Mira se na sebe úzkostlivě podívali.

„Ne," vydechl jsem. „Nemyslíte na to taky, že ne?!" Vyskočil jsem od stolu. „RM-ssi?!" zaječel jsem. Potom můj pohled sklouzl zpátky k Miře, která se na mě nyní dívala spíše soucitně než zlostně. „Jak dlouho ho můžou držet v izolaci?" zeptal jsem se přímo jí, protože jsem předpokládal, že jako bývalá policistka to bude vědět.

„Sedmdesát dva hodin," povzdechla si.

Sedmdesát dva hodin. To uběhlo od tý doby skoro čtyřikrát. Znovu jsem se zoufale posadil na židli. „Ale to by znamenalo..." nejistě jsem se podíval našemu vůdci do očí. „RM-ssi," nasucho jsem polkl. „Nemučí ho, že ne?"

RM ode mě odvrátil zrak a obešel stůl, aby nemusel odpovídat.

„Jistě, že ho mučí," odvětila Mira místo něj, aby rychle strhla náplast a nenechala mě dál žít v iluzích. Měla nyní v očích slzy, když jsem se na ni znovu podíval. „Co bys na jejich místě dělal ty?"

„Tohle ne," vydechl jsem a kroutil hlavou. Po tváři mi stékala slza. „Vím, že jsem příšernej člověk, ale tohle bych neudělal nikomu." Zašeptal jsem trpce.

Mira se hryzla do rtu. „Podívej," pokusila se upoutat mou pozornost. „Každá demokratická země má vyhrazený zadní dvorek na špinavé hry, když se něco ošklivě zvrtne. A my jsme udělali hodně ošklivý věci." Odmlčela se. „Chci říct... vy." Uvedla na pravou míru.

Chvíli jsem na ni civěl. Potom jsem se obrátil směrem na vůdce, který nyní stál u falešnýho, mramorovýho krbu a přehraboval se v něm klackem. Taky jste si všimli, že spousta věcí v jeho životě je taková... mno... falešná? „Nemůžou ho přece mučit," vydechl jsem a hlas se mi ztratil, jen co jsem si tu myšlenku připustil. Cítil jsem srdce až v krku. RM se na mě ani nepodíval. „Žijeme ve dvacátým prvním století, kurva!" Připomněl jsem důrazně, jako by to oni snad nevěděli.

RM se na mě zlostně podíval. „Jistě, že můžou," prohlásil. „Ve výšce deset kilometrů nad zemí mimo veškerou jurisdikci během letu CIA. Na samotném Guantánamu. A taky existuje spousta států, jejichž jurisdikce takové zacházení umožňuje. Na téhle planetě existuje spousta míst, kde můžou člověka mučit, a ty to moc dobře víš. Takže mě neštvi a nechtěj po mně útěchu jen proto, že se teď cítíš provinile. Spadl jsi z višně, když jsi od něj utekl, nebo co?" Zařval na mě.

„RM-ssi," vyskočil jsem ze židle a popošel blíž k němu. „Já přece vím, že tohle je moje vina, jasný?!" Vypěnil jsem. „Ale to snad ještě neznamená, že bychom ho odtam neměli dostat, ne? Posloucháš mě?" Podíval jsem se na jeho kamennou tvář a skleněné oči. „Musíme j-hopa osvobodit," zašeptal jsem. „Prosím."

RM si mě chvíli měřil pohledem. Netušil jsem, co si o mně myslí. „Nevíš, jestli někdo koupil víc telefonů?" zeptal se mě po chvíli.

Rozpomínal jsem se. „Vlastně ano," vybavilo se mi zčistajasna. „Myslím, že Mat a V taky nějaký kupovali."

„Já se z vás poseru," zaúpěl RM. „Nicméně," pohlédl opět na mě, když se trochu uklidnil, „alespoň víme, že teď musíme udělat jednu důležitou věc, aby s nimi nezačal blbnout někdo další." Nyní těkal očima ze mě na Miru, která se taktéž postavila a přišla blíž. Potom zašeptal tiché ale rozhodné: „Svoláme bandu." Potom se otočil na podpatku a jako by právě zešílel, nebo si na něco vzpomněl, rázným krokem vyšel ven.

Svojí návštěvou tehdy jsem spustil na plný obrátky kolečka v jeho hlavě. Díky mně se mu vybavila vzpomínka na plán, který byl původně Jinův.

„RM-ssi!" vyběhl jsem za ním, znepokojen tím, co má tohle jeho náhle prudké chování znamenat. „RM-ssi, prosím!" vyjekl jsem znovu, popadl ho za rukáv škubnul s ním zpátky. „Řekni, že mi pomůžeš zachránit j-hopa." Naléhal jsem.

„A jak asi, SUGA-ssi?" ucedil. „Jak ho chceš zachránit? Vždyť ani nevím v jaké zemi, vězení nebo prdeli světa se nachází, zatraceně!" Prohrábnul si vlasy, až si jich pár nevyhnutelně vytrhl i s kořeny. „Nevíme nic," povzdechl si o něco mírnějším tónem. „Vůbec nic."

j-hope byl držen v nějaký temný rouře jednou týpkou, co se jmenuje Lee Chaewon, je to Miřina spolužačka z akademie, nyní je asi tak v sedmým, osmým měsíci a ve volným čase mučí mezinárodní zločince. Přísahám bohu, kdybych měl tu čest se s ní někdy setkat, stáhnu tu svini z kůže.

j-hope musel stát na kbelíku připoutanej za obě paže, zatímco ona si u toho pojídala gumový medvídky. Kdo tohle dělá, sakra?! Pamatoval si, jak maskovanej chlap vedle ní každých pár minut vstal a polil ho ledovou vodou. Už ani neměl energii se vzpouzet, když ho viděl znovu přicházet, prostě jen kroutil hlavou, ale on mu stejně dál ubližoval.

Když už na něj voda nefungovala, podkopnul kbelík pod jeho nohama, a on tam zůstal viset, řvát bolestí a vykloubil si tak obě ramena.

Já se topil ve výčitkách a žalu, a to mě ani nikdo nemučil. RM to vyřešil jednoduše. Ty telefony, které Mat koupil, nechal napíchnout přes svoje kamarády do Pákistánu. Ti odkloní a zakódují signál tak, aby se nikdy k Interpolu ani k jinejm povolanejm osobám nedostal. Potom už bylo bezpečné všechny obvolat, vzhledem k tomu, že jeden mobil u sebe měli V s Matem, druhej Jungkook s Jiminem. Takhle RM jedním chvatem zneškodnil tu největší páku, kterou na nás mohli vyhrabat.

A tak jsem se ocitl na jachtě a koukal do blba, zatímco RM čekal venku na molu na příjezd ostatních.

Jungkook a Jimin snad přijeli na té samé pochybně opravené motorce s přívěsem, na který projeli celou Afriku. „RM-ssi!" zamával Jungkook zdálky na postavu v bílém na molu. Když jsem ho viděl zastavovat, nemohl jsem jinak než vylézt a jít si prohlédnout je i jejich rodinný přírůstek. Jen, když jsem to malé dítě viděl, cítil jsem se o to provinileji. Ale to mi asi patří.

Jungkook skočil vůdci kolem krku tak, že oba málem spadli do vody.

„Moc rád tě vidím," poplácal ho RM po rameni poté, co opět nabyli rovnováhy. Já jsem byl za posledních pár dní nejšťastnější, takže se mi nahrnuly slzy do očí. „Ach, pan Jimin," poklonil se RM také druhému z páru, který nesl dítě v náručí. „Jak jste se měli?"

„Báječně, RM-ssi!" vyhrkl opět Jungkook a vehnal se mezi ně. „Vzali jsme se při balijském obřadu. Byli tam sloni a tak. Taky jsme si adoptovali tohle mrně a pojmenovali ho po mým bráchovi." Zašklebil se a ukázal na jejich synka ve slunečních brýlích, kterej vypadal jako podobně hustej frajer, jímž byl jeho zesnulej jmenovec.

Stál jsem nyní za vůdcovými zády a všechny ty šťastný zprávy mě přinutily se zašklebit. „SUGA-ssi," vydechl Jungkook a k mému nemalému překvapení se na mě vrhnul s takovou vervou, že mě zdvihnul do vzduchu.

„Postav mě," začal jsem se smát a ohánět se po něm. „Držíš mě totiž za zadek, víš?"

„Ach, sorry," zapitvořil se Jungkook a postavil mě na zem.

Potom přede mnou stanul Jimin a malý Junghyun. „Ahoj," pousmál se na mě Jimin.

„Ahoj," vydechl jsem já a stále nemohl uvěřit, že tohle se vážně děje.

„Chtěl bych ti někoho představit," usmál se na mě mile Jimin v kraťasech a havajské košili. Bože, ti si tak museli užívat života. A já jim to takhle zmrvil. „Chceš si ho pochovat?" navrhl mi však Jimin sladce.

„Tak jo...?" vyjevil jsem se. Víte, možná vás to nepřekvapí, ale děti mě nemívají moc rády. Tohle však byla světlá výjimka. „Chceš jít ke mně?" opatrně jsem se podíval na to malé, než mi ho Jimin dal do náručí.

Bylo to tak nádherné držet něco tak křehkého a nevinného. Málem jsem se v ten moment hořce rozplakal. Věděl jsem, že nechci, aby malej Junghyun musel podstupovat to, co jeho rodiče nebo mrtvej strýček.

Čekali jsme asi deset minut, než RM usoudil, že V a Mat dnes asi nedorazí, takže se pokusí pro ně najít jiný termín. Jenomže zrovna, když se vydal na plavbu a my tři – Jungkook vlevo, Jimin uprostřed s dítětem na klíně a já vpravo – jsme seděli na zádi a povídali si o životě, znovu na konci mola někdo zaječel na vůdce.

Byl to Mat. Všechny naše pohledy se stočily dozadu, abychom zjistili, že Mat a V si pořídili velikostně menší dodávku než mini, kterou Mat nyní řídí a za ním sedí V se štěnětem v náručí. Když Mat dojel až na molo, už ani nedržel volant, prostě jen šlapal na plyn a byl odhodlanej zkusit, jestli za námi i s tou dodávkou zvládnou doletět těch pár metrů, o který už jsme poodjeli.

Vmu se ten nápad ovšem tolik nepozdával. „Brzdi, Mat-ssi!" zakřičel. „Víš, že Yeontan nemá rád vodu!"

Ale Mat na to jenom víc dupnul a my na lodi jsme se smáli štěstím bez sebe, že je oba vidíme.

„Brzdi, konec srandy!" zopakoval V, ale jeho prosba toho dne nebyla vyslyšena. „Mat-ssi!" Zaječel znovu, ale pak Mat stylem pokus-omyl konečně zjistil, že asi nemají šanci to přeskočit.

Cestou převrhli barel mušlí, které opět popadaly do moře. Mat a V i s dodávkou a pejskem si nyní zaplavali. Špatná zpráva je, že tomuto pokusu padla jedna oběť. Dobrá zpráva je, že to byla právě ta dodávka.

Já, Jimin a Jungkook jsme se smáli, když jsme je viděli plavat, jenom RM (bohužel za volantem, avšak tvrdil, že „v tomhle už má praxi") raději předstíral, že nás vůbec nezná, přestože v okolí nikdo nebyl.

V vylovil své nově pořízené štěně, Yeontana, vyplaval na hladinu a vyplivnul vodu. „Ty debile," zašklebil se na Mata plavajícího poblíž. „Moje oblečení! A pes!" Řehtal se, načež doplaval ke schůdkům. Jungkook mu pomohl na palubu a zabalil vyklepaného psíka do ručníku.

Stanul jsem nedočkavě před naším kontrolorem kvality. Pokud jsem se na někoho od srdce těšil celý dva roky a bál se, že už ho nikdy neuvidím, bylo to právě na něj. „Co se děje?" prohlédnul si vesele můj zkroušený výraz. Kdyby jen věděl, že z tohoto příběhu se on ani já už živí nedostaneme. Tentokrát ne. „No tak, hyung," ušklíbl se na mě tenkrát v té lodi. „To mě ani neobejmeš?"

Vrhnul jsem se mu kolem krku. Kdybych to tušil, kdybych mohl něco v tomhle zkurveným životě změnit, tak Vho na druhý přepadení nikdy nevezmu.

***

Na koho jste se nejvíc těšili? :)))