No a nyní je čas na popis toho nejhoršího striptýzu na světě. Nemáte zač. Beru děkovné dopisy předem.

Za prvé: Nech Vho popsat ti celý tělo, vem si kombinézu a masku.

Za druhé: Vyhledej j-hopa v guvernérově vaně, pusť svůdnou hudbu a začni se před ním nakrucovat jak debil.

Za třetí: Sundej si kapuci a masku a usměj se na něj. On ti věnuje tak krásnej úsměv na oplátku, že se málem složíš.

Za čtvrté: Čas na Vho velkolepej plán.

Rozepnul jsem si kombinézu, pod kterou jsem měl už jenom spodní prádlo, a přiložil si prst na pusu. Jeho obličej přelétl náznak znepokojení. Natočil jsem se k němu pravým bokem a odhrnul si kombinézu z pravé paže, na kterou V napsal: NIC NEŘÍKEJ.

j-hope naklonil hlavu na stranu, aby mohl nápis přečíst.

Sundal jsem celou vrchní část kombinézy a otočil se čelem. Na můj podbřišek V napsal: DALI TI MIKROFON. Mám pocit, že j-hope víc obdivoval Vho umělecký rukopis než moje tělo a trochu jsem žárlil.

j-hopovo srdce se splašilo a přelítl mě zděšeným pohledem. Znovu jsem si dal prst na pusu a smutně se pousmál. Otočil jsem se k němu zády, na který mi V napsal: HRAJ SE MNOU. Znovu jsem se na něj podíval, jak sedí ve vaně. „Jakou barvu mají moje boxerky?" zeptal jsem se.

„Béžovou?" odhadnul strážník Yo, kterej spokojeně chroupal bagetu, zatímco poslouchal tohle svádění skrz mikrofon. Že byste měl nějaké neukojené homosexuální choutky, strážníku?

„Černou," odvětil j-hope správně. „Buď to, nebo je nemáš." Ušklíbnul se.

„Co?" vyjevil jsem se. Nečekal jsem, že to zahraje takhle dobře. Skopnul jsem kombinézu na zem, aby mohl vidět, že moje boxerky opravdu mají černou barvu. Pokud to ale někdo poslouchal, chtěl jsem ho trochu potrápit tím, že ho nechám věřit tomu, že jsem přišel naostro. „Bingo," zašklebil jsem se na j-hopa. On se na mě usmál.

A Kyubok jen hleděl na skoro nadrženýho strážníka Yo, jak ve sluchátkách poslouchá tenhle rozhovor. „Strážníku, děje se něco?" zeptal se znepokojeně.

„Ne, pane," zavrtěl hlavou strážník se slzami v očích. Prostě si chtěl jenom vyhonit nad tímhle úžasným gay pornem.

Elegantně jsem položil levou nohu s nápisem „BUDEME TĚ OPEROVAT" na okraj vany. Přejel jsem si rukou po popsaným stehně, aby si ten nápis pořádně přečetl. j-hope jen se zamračením pozoroval, jak si sundávám i boxerky a lezu za ním do vany. Položil jsem chodidlo na jeho hrudník.

„V ti i nalakoval nehty na nohou?" podivil se j-hope při pohledu na moje chodidlo.

„Však víš," pokrčil jsem nevinně rameny. Skrčil jsem se na svou část vany, potom jsem se k němu naklonil a nechal ho přitáhnout mě do polibku. Mohl si tak přečíst poslední nápis na mým levým rameni. NEMĚJ STRACH.

Ale on si ho nevšímal. j-hope a já jsme si vždycky v intimních chvílích říkali pravdu. Ale ne vždycky máš sílu na to slyšet pravdu. A já ji opravdu neměl.

Zatímco mě líbal a hladil ve vlasech, se místy odtáhl. „SUGA-ssi," prohlížel si mě. Podíval jsem se mu do očí a věděl, že něco je špatně. Načež s povzdechem řekl: „Už s tebou dál nemůžu být." Odtáhl jsem se od něj a nakrčil obočí. „Hodně jsem přemýšlel," vysvětlil mi. „A došlo mi, že ty jsi šel vždycky vpřed a já za tebou jako poslušnej pejsek."

Zamračil jsem se, ale nic jsem neříkal. Protože on byl můj pejsek, já jsem souhlasil s tím, že s ním budu žít na opuštěným ostrově? Protože on byl můj pejsek, tak já jsem se snažil žít podle toho, jak chtěl on, a dát mu všechno, co jsem nikdy nedal nikomu, dokonce ani Rihyukovi ne?

„V té cele jsem přišel na to, že jsem silný," pokračoval j-hope. Kousnul jsem se do rtu. Takže si za to zase můžu sám. j-hopa mučení naučilo jedno: Nepotřebuje mě. „Předtím jsem měl strach." Přiznal. „Děsilo mě, že budu kdy muset žít bez tebe. Protože po třech dnech sám na ostrově jsem skoro zešílel, a to je na hovno..."

„j-hope-ssi," vydechl jsem. „Mrzí mě, že jsem tě tam nechal, bylo to ode mě hloupý, jsem idiot..."

„O to nejde," zavrtěl nešťastně hlavou. „Já už takový být nechci, víš?" Povzdechl si.

„j-hope-ssi..." zopakoval jsem. „Vím, že jsem to podělal a vynahradím ti to. Můžeš mě třeba praštit, můžeš mi vynadat za to, že jsem tě nechal ve štychu, ale takhle mě netrestej, prosím tě..." zoufal jsem si.

„Ale o to taky nejde," povzdechl si znovu, i když aby byl upřímnej, trochu mu o to šlo. Líbilo se mu, jak se o něj teď snažím, a nemohl se toho pocitu nabažit. Pak tu ale byla ta druhá věc: „Ty potřebuješ tohle všechno, Yoongi-ssi," rozhlídl se kolem sebe. „Nikdy jsem tě neviděl šťastnějšího než uprostřed přepadení, protože pro to žiješ, i pokud všem kolem tvrdíš, že ne. Znám tě. Když tě Jin vyhodil z Tiskárny, víc tě štvalo to, že už tam nemůžeš být než představa doživotního vězení. A když jsem tě viděl tady uprostřed tohoto chaosu, byl jsi tím jediným, co tomu všemu dávalo nějakej řád, a já konečně pochopil, proč si tě RM vybral. Ne proto, aby ses zahazoval se mnou, ale proto, že na tohle povolaní máš fakt talent."

„Ne," zalhal jsem. „Nepotřebuju to. Kvůli tobě už ne."

„Ale ano," opáčil. „Potřebuješ to."

„Kvůli tobě se toho vzdám," zašeptal jsem a položil mu ruku na tvář.

„Je mi to líto, vážně je," začal znovu plakat. „Ale já nechci žít na horské dráze. Nemůžu." Vzlykal.

A přesně tam začal můj pád. Když jsem s ním nahej seděl ve vaně. Najednou jsem se cítil jako tanker, kterej dorazil na konec světa a vrhá se do prázdna. Protože jsem přišel až sem jenom proto, abych nakonec uslyšel tohle. Zatímco padáš ke dnu, můžeš se dívat nahoru a vidět, co jsi ztratil. A ty se jen díváš, jak se to, co nejvíc miluješ, jen zmenšuje a zmenšuje.

Jeden den jsem byl s ním a hrál si s malými Brazilci na pláži, stavěli jsme hrady z písku a vůbec jsme si nerozuměli, ale to bylo jedno. Nějak nám předali něco ze své kultury a my zase jim věci z té naší. Byl to moc krásnej den. A na to, jak se j-hope zprvu bál, myslím, že jsme si ho nakonec oba užili.

Teď jsme byli tady v tý zkurvený vaně a já netušil, co se okolo mě děje. Můžou to být tyhle věci: a) Chce mě jenom potrestat. b) To mučení s ním zamávalo víc, než si oba připouštíme. c) Možná uvažoval už dlouho o tom, že se mnou rozejde, což mě upřímně dost děsí. d) Možná je to prostě jedno s druhým.

Přitom jen několik měsíců zpátky, kdy jsme se rozloučili s těmi Brazilci, jsme byli tak plní vášně a entusiasmu z krásnýho dne, že jsme se milovali úplně celou noc. A kdybych věděl, že to bude náš poslední sex a úplně poslední v mým zkurveným životě, nedovolil bych, aby skončil vůbec někdy.

„Jsi člověk, kterýho miluju nejvíc v celým svým životě," vykládal mi j-hope v tý vaně. „A to je celkem pocta, ne? Vždyť je mi teprve sedmadvacet." Připomněl. Nechápavě jsem na něj hleděl. O co se to snaží? „Ale jsem si jistej, že to tak bude ještě, až když mi bude sedmdesát." To je možný, ale jen proto, že náš příběh skončí tak, jako ten můj začal. A on bude muset najít cestu jak jít dál. Navždy poznamenanej svou ztrátou.

Ale to jsme ještě netušili. Náš zkurvenej románek nám oběma najednou připadal jako největší tragédie na světě. Sklopil jsem zrak a brečel do vany. On natáhl ruku a něžně mi stíral slzy. Podíval jsem se na něj a uvědomil si, že nic jinýho nemám. Kamkoliv jsem se podíval do své budoucnosti, on tam byl vždycky. Bez něj ta budoucnost byla jenom černobílá. Protože on mě možná už nepotřebuje, ale já potřebuju jeho. Bez něj můj svět nemá žádný pořádný barvy.

„j-hope-ssi, neopouštěj mě, prosím," zašeptal jsem a pevně ho objal. „Prosím, neopouštěj mě." Šeptal jsem dál a dál, ale věděl jsem, že ho jen žádám, aby zůstal po mým boku ze soucitu, a to je strašně ubohý. Ať mezi náma bylo cokoliv, on už to evidentně necítí stejně. „Slyšíš? Neopouštěj mě."

„Najdeš si někoho lepšího, než jsem já," vzlykal mi do vlasů. Miloval mě. Miloval mě jako vzpomínku, jako když věřící miluje Boha. Ale víte, proč se s Bohem ještě nikdy nikdo nesetkal? Lidi říkají, že je to proto, že Bůh neexistuje, já si ale myslím, že ten důvod může být prostě taky to, že to setkání by bylo pro každýho příliš. A když k někomu chováš stejnou úctu jako k Bohu, ať si ji zaslouží sebe míň, nemůžeš s takovým člověkem být, prostě nemůžeš.

Odtáhl jsem se od něj a dál plakal. On taky.

„Jsi tak sexy," povzdechl si poněkolikáté. „A zazobanej." Položil mi ruku na tvář.

„To je mi jedno. Chci tebe, Hoseok-ah." Dělal jsem ze sebe naprostýho zoufalce. Protože jsem byl naprostej zoufalec. Je jedno, jak jsi pěknej a zazobanej, když jsi úplnej idiot, nebo se tak alespoň cítíš.

„Poslouchej mě," popadnul mě za bradu, jako to dělával vždycky. „Za pár let se potkáme. Já budu mít dvě, tři děti a nákupní tašky." Pousmál se. „A ty budeš v nějakým sporťáku s namakaným týpkem, nějakým tím Brazilcem." Spiklenecky mrknul.

„j-hope-ssi," zarazil jsem ho a dal mu ruku na pusu. „Nic o mně nevíš, vůbec nic." Spílal jsem a plakal.

„No právě," přisvědčil j-hope. „Dáme si víno a zasmějeme se tomu, co ty na to?"

„Já chci být ten, s kým budeš vychovávat děti," vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě. „A s těmi Brazilci jsem se chtěl setkat proto, aby nás rozptýlili, ne abych nějakýho sbalil. Krom toho, jak víš, že bych nebyl se ženou? Víš, že jsem měl před Rihyukem taky pár přítelkyň? Víš to o mně vůbec? Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Nevíš nic, protože ses zabouchl do šílence, kterej neměl nejlepší životní období, když jsi ho poznal. Nevíš, že umím být i lepší člověk. Prosím tě, dej mi ještě jednu šanci..." Padnul jsem mu znovu kolem krku. Bylo to tak zoufalý, tak ubohý.

On nic neříkal, jenom mě objímal a utěšoval mě. Věděljsem, že si ode mě potřebuje odpočinout. Stejně jako, když se schoulil doklubíčka, když jsme spolu žili na ostrově. To bylo vždycky znamení, žepřestávám být dobrý přítel a začínám být jen přítěž.

***

Pokud jste došli až sem, tak gratuluji. Máte za sebou nejsrdceryvnější a asi nejpodivnější rozchodovou scénu ever (která je btw diskutovaná i v originálním seriálu poměrně dost). Přišlo vám na místě, aby se j-hope a SUGA rozešli? Pokud to j-hope udělat musel, zvolil na to vůbec vhodnou situaci? Zachovali byste se na jeho místě stejně? Co si myslíte, že ho k takovému rozhodnutí vedlo?