Když Jung Hoseok poprvé vstoupil do tvrze k neprůstřelným skautům, byli jsme jenom tři. Dva nevlastní bratři a já. A on jenom vyděšenej amatér, kterýmu se právě zhroutil život.

Byl to Jin, kdo ho dovedl do tvrze. „Zatím je tu jen tenhle," ušklíbnul se na mě. Seděl jsem za pianem a bezmyšlenkovitě hrál, co mě zrovna napadlo. Můj život byl taky celkem v troskách, ale tahle část příběhu není tak úplně o mně. „Moc toho nenamluví, ale jeho pohled by tě asi dokázal zabít." Asi. Dodal Jin a já na něj ukázal prostředníčky, aniž bych se otočil. „Taky se mi po tobě stýskalo, neboj." Mávnul rukou a poplácal j-hopa po rameni. „Můžeš se s ním zkusit spřátelit, pokud máš odvahu."

Tak Hoseok, jehož jméno jsem ještě nějakou dobu poté vlastně neznal, přišel se svýma pár věcma za mnou, postavil se vedle stoličky, na které jsem seděl, a poprvé se na mě usmál. „Ahoj," pousmál se na mě dobrácky.

Já jsem byl vrah na útěku a bylo o mně notoricky známý, že mýho přítele nedávno zabili při našem posledním přepadení. Neměl jsem se chuť s nikým přátelit. Proto jsem jen neznámého sjel pohledem a nic neřekl.

On však mluvil pořád. „Zahraješ mi něco?" pousmál se. Byl to kouzelnej úsměv. Nechápal jsem, jak člověk s takovým úsměvem mohl skončit tady.

Vstal jsem ze židle a odměřeně jsem zavrtěl hlavou. „Ne, zrovna mě přešla chuť hrát." To byla úplně první věc, kterou jsem mu kdy řekl. Stáli jsme před sebou, on na mě koukal pořád přátelsky, já na něho nevěřícně. „Ehm, dovolíš?" znovu jsem se na něj podíval.

On pochopil a trochu neohrabaně odstoupil stranou. „Mimochodem, já jsem..." začal před sebe natahovat ruku.

„Nesmíme si říkat jména!" štěkl jsem na něj a prošel nahoru do učebny.

Popravdě jsem tehdy neměl nejlepší období. A nikdy by mě nenapadlo, že asi o měsíc později se já a tento člověk poprvé políbíme, vykrademe společně Státní tiskárnu peněz a cenin a nakonec spolu skončíme na opuštěným ostrově. Absurdní, co?

Tu Tiskárnu jsme samozřejmě nevykradli sami.

Byl tady mozek celé operace RM. Trochu neohrabanej člověk, ale zato kurevsky chytrej.

Jeho nevlastní bratr Jin, náš kapitán, který zahynul na samém konci přepadení, abychom my ostatní mohli zdrhnout. Ale nebojte se. Tenhle příběh bude pořád hodně o něm a o tom, co dělal předtím.

Ten amatér se pojmenoval j-hope.

Já si říkám SUGA. Vzpomínáte si na mě?

O pár dní později se k nám přidružili siamská dvojčata Pat a Mat. Mat Pata na prvním přepadení udusil polštářem, když dostal kovovou tyčí po hlavě.

Potom se k nám přidal týpek, co se mu říkalo Junghyun, a přivedl si s sebou svýho bráchu, Jungkooka. Junghyun měl od našeho vůdce ten kšeft slíbenej už pár let. Naštěstí stačil vylézt z vězení akorát včas na celou akci. Naneštěstí při téhle akci umřel.

Jungkook, kterej jako první nepochopil to pravidlo se jmény, většinou tvrdil, že za jeho smrt můžu já, když jsem se rozhodl vjet do Tiskárny na motorce poté, co jsem z ní byl za trest vyhozen. Ne že by to moc přidávalo mému už tak černému svědomí, ale neberu mu to. Tak nějak to vážně bylo.

Potom zbývalo jediné.

„Co to děláš?" objevil jsem jednou náhodou vysedávat našeho vůdce usilovně v učebně a trhat si vlasy nad nějakými spisy. Stoupnul jsem si do dveří a chvíli ho pozoroval. Bylo tak zábavné pozorovat ho při práci.

„Potřebujeme už jen jedinou osobu," povzdechl si. „Nějakýho dobrýho padělatele."

Přišel jsem blíž a popadl papíry do ruky. Na každé složce byla fotka člověka s nějakým podrobnějším záznamem o jejich minulosti a dosavadních zkušenostech v oboru. „Vzal bych tohohle," vybral jsem jednu složku a položil ji před něj. Zbytek jsem odložil na jednu z lavic.

„Proč?" zamračil se. „Je z nich nejmladší. A nemá žádné zkušenosti s přepadeními."

„Ale zato padělá kurevsky skvěle, ne?" namítl jsem. „A momentálně nemá kam jít. To se tam taky píše a je to celkem na hovno, ne?"

„Já ti nevím..."

„On bude tisknout, my ostatní střílíme, co ty na to?" nadhodil jsem nevinně a opřel se o stůl.

„Ale pomůžeš mi ho najít," zněla jediná podmínka.

Takže jsme jednou takhle v noci na okraji Soulu našli posledního člena bandy, Vho. Prvně se celkem cukal, že s námi nepůjde. Na policii nás ale nahlásit nemohl, to by se sám udal.

„Nechci se zaplíst do takové sračky," zamumlal, stáhnul si kapuci do čela, protože začínalo pršet, a šel dál. Byla tma jako v pytli, ale on se ukrýval v jednom squatu kousek odsud, takže mu nezbývalo než jít i v takový tmě skoro lesem.

RM, který většinou trval na tom, že bude řídit, když už má ten falešnej řidičák, mě výjimečně pustil za volant, protože pršelo a byla noc. Já byl taky klidnější, když jsem řídil, protože vím, že občas dělám fakt šílenosti, ale nikdy bych za snížené viditelnosti nesedl do auta, který řídí tenhle týpek.

Nyní, když nám ten kluk zdrhal poté, co na něj vybalil něco o svým dokonalým plánu jako vždycky, na mě zoufale zíral, protože nevěděl co dál. Chtěl si odepnout pás a vymotat se ven, ale byl příliš nervní.

„Víš," otočil jsem se na něj, zatímco jsem rukama poklepával o volant. „Možná bys měl přestat náhodným lidem říkat, že hodláš ukrást tři biliony wonů jako to úplně první. Některý by to mohlo i vyděsit." Ušklíbl jsem se a odpoutal se v jedné vteřině. „Víš co, nech to na mě." Povzdechl jsem si a vystoupil z auta.

„Hej!" zavolal jsem za naším budoucím kontrolorem kvality a pokusil se ho dohnat.

„Nech mě bejt," utrhl se na mě a neustával v chůzi. „A buď rád, že vás nejdu rovnou nahlásit, protože to, co se chystáte udělat, je šílený a špatný."

„Špatný spíš je, že kluk jako ty zrovna vylezl z lochu, protože kdyby se neživil nelegálně, umřel by hlady, ne?" namítl jsem.

On se zastavil a prudce se na mě otočil. „Co ty o mně můžeš vědět?" přeměřil si mě přísně.

Pokrčil jsem rameny. „Jen to, k čemu mě on pustil," mávnul jsem dozadu na auto, ve kterém seděl lídr. Ten toho příliš neviděl, jen si nás znepokojeně prohlížel a snažil se odhadnout situaci. „Byl jsi mi sympatickej, tak jsem ukázal na tebe, víš?" řekl jsem popravdě. „Ale jestli o tuhle fachu nemáš zájem, najdeme si někoho jinýho. Měl jich tam ještě asi pět, nebo šest." Což ostatně byla pravda.

Otočil jsem se na podpatku, ale ještě než jsem udělal první krok, on vydechl: „Počkej."

Tázavě jsem se na něj ohlédl.

„To už ti jako nejsem sympatickej?" zkřížil ruce na hrudi.

„To jsem přeci neřekl," uculil jsem se, jelikož se mi naopak zamlouval čím dál tím víc.

„Tak fajn," rozhodl se. „Pojedu s vámi, s naprosto neznámi lidmi, ale jen proto, že jsem v mizerné situaci. Racionálně bych nic takovýho neudělal, je ti to jasný?"

To bylo. Takhle jsme na tom ostatně byli předtím všichni. Nyní jsme však, co se prvního přepadení týče, byli kompletní.

Několik týdnů jsem Hoseoka posílal do prdele. On se mnou chtěl chodit trénovat střelbu, tak jsem ji s ním trénoval, ale nepustil jsem ho dál než na svoje zápěstí, když jsme si vzájemně opravovali postoj, a upřímně jsem většinou spíš já stejně opravoval ten jeho. Většinou mi řekl něco jako, že ho z mýho doteku šimrá v břiše a já na něj zavalil, ať přestane být trapnej.

Potom si vedle mě jednou lehnul do trávy a ptal se mě, co plánuju po přepadení. Prostě jsem vstal a odešel. Neměl jsem od něj klid ráno, v poledne ani večer a neustále jsem prohlašoval, že tohle je čistě pracovní vztah.

On to nevzdával. Řekl, že přeci potřebuju nějaké kamarády. Já mu řekl, že ne a že všichni mí kamarádi zatím vždycky dopadli dost blbě. Každý den mi říkal, jak mi to sluší, i když jsem vypadal jako chodící mrtvola. Každý den mi řekl nebo přinesl něco originálního. Až jsem jednou vypěnil, když přišel za mnou do pokoje, aby mi dal na noční stolek růži.

„Přestaň mě kurva už nabalovat!" vyhrkl jsem. „Nic nebude." Ale bude.

„Promiň," zůstal stát sklesle ve dveřích a zapitvořil se. „Nechtěl jsem tě otravovat, jen rozveselit. Vypadáš, že se pořád něčím trápíš."

„No tak se netrápím, dík za starost," odsekl jsem. „A teď vypadni."

„A tohle chceš, nebo...?" ukázal na růži.

Protočil jsem oči a povzdechl si. „Poslyš," hryznul jsem se do rtu. „Opravdu si vážím toho, že pro mě děláš takový hezký věci, dobře? Ale všechny ty dárečky a lichotky by sis měl šetřit pro někoho, kdo si je doopravdy zaslouží." Navrhl jsem mu.

Rozhlédl se a pak vstoupil do místnosti. Udělal první krůček, jako by testoval, jestli voda není moc ledová, nebo naopak horká, a když přežil, udělal další a zavřel dveře. „Můžu?" podíval se nejistě na postel, na které jsem seděl, a prohlížel si sněžítko, který mi dal Rihyuk, můj přítel, kterýho zabili.

Podíval jsem se na něj, ale on už usedal.

„Ale ty si to zasloužíš," usmál se na mě. „Jsi zatraceně hustej."

„Tohle sněžítko," opáčil jsem, „mi dal člověk, kterýmu jsem na celej život slíbil lásku, ale potom jsem ho jen nechal ležet v kaluži vlastní krve a u toho jsem ještě zabil jednoho poldu. To není hustý, ale pitomý." Ani jsem nezvedl zrak, jenom pozoroval sněžítko.

„Ou," vydechl j-hope.

„Co po mně vlastně chceš?" zeptal jsem se ho a trochu opět sněžítkem zatřepal.

„Nic," vydechl on a opět nasadil blažený úsměv. „Cítím se nádherně jenom, když tě vidím. Nevím, co se mi to stalo." Připustil. „A jestli ti tu překážím, tak půjdu pryč. Uděláme spolu jedno přepadení a už se neuvidíme." Brouzdal očima po mým obličeji. „Já jen..." zarazil se.

„Co?" nakrčil jsem obočí.

„Ty seš tak hezkej," sklopil zrak a zastyděl se. „Zblízka ještě víc. Máš oči jak nějaká kočka, a když se usměješ, i když se to nestává často, je strašně příjemné to pozorovat. A taky... taky máš moc hezký ruce." Podíval se na moje dlaně.

„Už jsi někdy byl s jiným mužem, nebo něco takovýho nějakýmu řekl?" prohlédl jsem si ho.

„Jo. Právě teď tobě," zazubil se.

„A jinak?"

Hryznul se do rtu a zavrtěl hlavou. „To ne," připustil.

„A jinak jsi vždycky chodil s holkama, viď?" začal jsem si v něm číst.

„Jo," přiznal i tohle.

„Hele, nechci se ti motat do tvejch pocitů, ale nejspíš jsi jen frustrovaný, protože jsi dlouho neviděl ženu, a teď si projektuješ nějaký představy do mě. Nemyslím si, že realita by tě uspokojila," zavrtěl jsem hlavou.

„A zkusil bys to se mnou?" vypadlo z něj. „Však víš? Jen tak. Ze srandy." Pokusil se to zahrát do outu.

„Žádáš mě o to, abych se s tebou vyspal?" ujistil jsem se.

„No... jo," podrbal se na týle. „Je to moc divný?"

„No... jo," zopakoval jsem po něm a kousnul se do rtu. „Víš, nejspíš budu pořád ještě vzdychat jeho jméno. Navíc jediný, na co mám poslední dobou chuť, je cítit pořádnou bolest. S prominutím nevypadáš jako někdo, komu by nevadily takové choutky." Ušklíbnul jsem se. „A já zase určitě postrádám některé kvality lidí, s jakýma jsi zvyklej spát. Takže ne, nepřijde mi to jako dobrej nápad."

„Mlč už!" vyjekl v tu chvíli a najednou mě přimáčkl k té posteli, sněžítko mi vzal z ruky a opatrně ho odložil stranou. „Klidně si křič jeho jméno, když to moje stejně neznáš, ale já už to nevydržím." Zoufal si. Držel mě za zápěstí a seděl na mně obkročmo. Takhle jsme na sebe zírali.

„Někdo nás uslyší," namítl jsem.

Hoseok nemohl uvěřit, že jako první z bandy porušuje nějaký pravidlo, ale nemohl si pomoct. „Mlč," zopakoval a položil mi pravou dlaň na ústa. „Odteď budeš mluvit jenom, až ti řeknu." Vykulil jsem oči. On dlaní přejel po mé bradě až k mému krku, který uchopil silněji. Uchopil jsem ho oběma rukama za zápěstí. „Mám přestat?" napadlo ho.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Já jen..." vydechl jsem. „Tohle je jednorázovka, je to jasný?"

„Naprosto jasný," přikývl. Potom jsme se poprvé políbili, zatímco on měl ruku na mým krku. Byl to zatraceně dobrej sex, to se muselo nechat. Ten večer mi Rihyuka úplně vyhnal z hlavy.

Ten románek byl ovšem až taková jednorázovka, že jsme spolu utekli z jednoho přepadení na opuštěnej ostrov. Měl jsem ho rád. Vážně jo. Ale z pobytu na jednom místě mi začalo zanedlouho šibat. Vždycky jsem byl zvyklej někam utíkat. A když jsem nyní stál na místě, vyvolávalo to ve mně nesnesitelnou úzkost.

Tak jsem se rozhodnul, že od něj uteču. A to byl začátek konce mýho života.

***

Hello,

jestli jste si  mysleli, že dobrodružství zlodějské bandy BTS Státní tiskárnou končí, tak jste na omylu! :D 

Stejně jako v originálním španělském seriálu La Casa de Papel nás čeká ještě jeden velkolepý příběh, který vám všem SUGA rád odvypráví. Těšíte se? 3:)

Pište komentáře, házejte hlasy a tak dále!

S pozdravem,

Ruu~