Já jsem mezitím znovu obsadil guvernérovu kancelář, pouštěl si nahlas písničky do sluchátek a nalíval si asi pátou sklenici šáňa, který jsem sem přinesl, abych ho mohl vypít s j-hopem. Teď, když mě poslal do hajzlu, jsem se potřeboval nějak odreagovat. Navíc jsem měl pocit, že pokud se nevožeru, tak mi brzo rupne v bedně a bude ze mě zase jenom čůrák bez srdce. Od té chvíle, co se se mnou rozešel, mi tohle přepadení začínalo být tak nějak vcelku u prdele, a to nebylo dobrý znamení.

Proto jsem chodil po guvernérově kanceláři s flaškou v ruce a klopil do sebe jednu sklinku za druhou. Potom jsem dokonce začal nemotorně tančit. Na stole, na židli, s věšákem a tak.

A zatímco jsem tančil a omylem shodil nějakej tác z guvernérova stolu na zem, uvědomil jsem si, že existují dva typy lidí. První typ jsou ti, kteří se s někým rozejdou, přejí ti všechno nejlepší a říkají věci jako: „Dávej na sebe pozor. Hlavně buď šťastnej."

Když došlo šampaňský, vytáhnul jsem guvernérovu whiskey a obrátil do sebe čtvrt lahve na ex. Flaška a čtvrt. To všechno jsem vypil naprosto nalačno, jedl jsem naposledy asi před deseti hodinama, takže jestli vám bude připadat, že se v následujících scénách trošičku neovládám, asi budete mít pravdu.

j-hope patří k tomu prvnímu typu lidí. Rozejde se s tebou a myslí to strašně dobře, i když do tebe jede hovna.

Jenomže potom jsme tu ještě my, co se chováme jako trošičku větší svině. Takže se nám třeba stane to, že najdeme toho, co se s námi předtím rozešel, do půl těla svlečenýho, jak si navlíká kombinézu a špendlí si obvaz na ruce.

Nemotorně jsem vpadnul do umývárny a chvíli jsem na něj tupě zíral. „Sorry, brácho," klopýtnul jsem a otočil se k němu zády. „Jestli chceš, počkám radši venku."

A on se na mě jen pousmál. To si ještě nevšiml, že jsem se zlil jak hovado? „Přece se teď nebudeme stydět," namítl dobrácky. „Klidně se zase otoč. Popovídáme si, když už jsi tady, ne?"

Tak jsem si vyndal sluchátka z uší, trochu bezduše se ušklíbnul a dovlekl se za ním. „Tak to bych ti chtěl říct, že jsem ti moc vděčnej, že ses se mnou rozešel," pokýval jsem hlavou, až jsem málem upadnul, a musel jsem se zachytit o umyvadlo. j-hope nakrčil obočí. Myslím, že v tu chvíli mu muselo být víc než jasný, že jsem pil, ale nic neříkal, jen si mě znepokojeně přeměřoval. „Ne, vážně," trval jsem si na svým. „Udělal jsi jen to, co jsme měli udělat už dávno."

„Co?" zarazil se. „Zase tak dávno přece ne." Pokrčil rameny a opět se sladce pousmál.

Tak moc mě vytáčelo, že je tak v pohodě. Jako by mu na mně nikdy nezáleželo.

„Skvěle jsme si užívali," připomněl mi.

To jo, chtěl jsem mu říct. Ty sis užíval a já se ti přizpůsobil, blbče. Ale nějak se mi zamotal jazyk. Čím to tak asi bude?

„Sakra, jsi jako vzteklá koza, ale zatím jsi mě nepotrkal," zasmál se j-hope.

Chceš potrkat, j-hope-ssi? Nahlas jsem se zasmál a opřel se o umyvadlo zády. „Jo, byla to zábava," povzdechl jsem si. Díval jsem se rovně před sebe, abych se nemusel dívat na něj, jak stojí u druhýho umyvadla. Tak moc mě zabolel jenom jeden pohled do jeho tváře. „Zažili jsme spolu krásný chvíle, ale zjevně to nestačilo." Pokrčil jsem rameny. Odvážil jsem se otočit k němu a přijít ještě blíž. „Smetla nás vlna." Zašeptal jsem.

„Jaká vlna, SUGA-ssi?" zamračil se. Opatrně jsem položil ruku na jeho bok. Tohle ho rozhodilo? Takže ho pořád ještě rajcuju? „O jaké vlně to do prdele mluvíš?" štěknul po mně.

Co já vím, o čem mluvím, kámo? Vždyť jsem úplně na sračky! Přinutil jsem se podívat se mu do očí. „Však víš," znovu jsem pokrčil rameny. „Přepadení, tlak, ..." pousmál jsem se, když se z jedné z kabinek ozvalo spláchnutí, tak jsem se na chvíli odmlčel. „Být miliardáři pro nás bylo asi prostě příliš." Dořekl jsem. Ze záchodu vyšel Jungkook s výtiskem ranních novin v ruce. Jako správnej, mladej táta na přepadení. „Ahoj, Kook-ah," hodil jsem letmý úsměv jeho směrem.

Jungkook předstíral, že tady nejsme, ale já jsem se na něj otočil a zkoumavě si ho prohlížel z profilu. Byl sice blbej jako poleno, ale za to docela hezkej. Měl bych to na něj zkusit, aby j-hope žárlil? „Nic jsem neslyšel, nebojte," ucedil na nás Jungkook nyní, hodil noviny do koše, utřel si ruce do nohavic a nechtěl mi věnovat další pozornost. Vidět mě takto, zatímco se mám zajímat o průběh přepadení, ho celkem stresovalo a nechtěl s tím mít nic společnýho. „Tak zatím," kvíknul a vydal se ke dveřím.

„Kampak jdeš, Jungkook-ssi?" otáčel jsem se za ním jako slunečnice. „Neodcházej ještě." Hrábnul jsem po něm, až jsem sebou málem švihnul o zem. j-hope tam stál opřenej o umyvadlo a valil oči. Zatím v sobě neměl žádnou emoci, nebo to byla jenom změť nějakých nerozklíčovatelných. Měl by snad nějakou konkrétní mít?

„No co je?" vrhnul na mě nervózní pohled Jungkook.

Ještě pořád jsem stál vedle j-hopa a můj myslí otupenej alkohol... chci říct naopak... no to je jedno... prostě mě nenapadlo nic lepšího než říct: „Věděl jsi, že jsem si to málem rozdal s Jungkookem?" zašklebil jsem se triumfálně na j-hopa.

„Yoongi-ssi, jak jsi na to proboha přišel?" vydechl šokovaně Jungkook na svou sebeobranu.

„V tvrzi," připomněl jsem. „Po tý, co jsme přišli ze zábavy. Byl jsi nadrženej jak prase."

„Co to říkáš?" obořil se na mě Jungkook a rozhodil rukama. „Nech toho, SUGA-ssi." Napomenul mě.

„Tys byl tehdy opilý," otočil jsem se na j-hopa, jemuž se v očích zaleskly slzy.

„Ano, on byl opilý, já byl opilý a tys byl taky opilý," dopověděl Jungkook celej příběh, přičemž chtěl dodat „ale dva z nás jsou střízliví aspoň teď, ty pako". „Tak jsem toho nechal a šel jsem pryč." Dořekl Jungkook.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Přišel Junghyun a překazil nám to. Nicméně, tím chci jen říct," obrátil jsem se na j-hopa znovu s pokrčením ramen, tentokrát o něco přísněji, „že to, co bylo mezi námi, bylo čistě náhodný. Ten den..." pohodil jsem hlavou směrem k Jungkookovi a všechno se se mnou znovu zhouplo, „... se mohlo stát cokoliv. A všechny ty ostatní taky. Já jsem se rozhodnul si tě vážit a nepodvádět tě. Ale vážil sis ty někdy mě a mých citů?"

j-hope zarytě mlčel. Zatnul zuby a polykal pláč. Nechápal, co to tu melu. Měl za to, že všechno udělal správně. Začal si se mnou, chodil se mnou, rozešel se se mnou. Ale já zjistil, že spolu chodíme v den, kdy mě požádal o ruku. Myslel jsem, že jsme kamarádi s výhodama, ale blbě jsem to pochopil. A od té doby jsem se snažil přizpůsobit tak moc, že to ode mě bylo až pitomý. Protože to, co mohlo být tak krásný, skončilo dost ošklivě.

„Asi si teď říkáme oba to samý," prohodil jsem vážně. „Jak jsme spolu mohli promarnit tolik mizernýho času?" Zašeptal jsem a zahleděl se do jeho uslzenejch očí. Nenapadlo mě nic lepšího než dát mu pusu na tvář a vybabrat se ven z místnosti, než mě samotnýho chytne nával breku.

Jungkook se za mnou vytřeštěně díval, protože tohoto divadýlka rozhodně nechtěl být svědkem, načež zůstal jeho pohled viset na naprosto rozhozeným j-hopovi. Dal ruce nad hlavu. j-hope se na něj taky otočil, když mu došlo, že tady pořád ještě je. „Kámo, nebyla ani pusa," vydechl Jungkook obezřetně. „Nic. Vůbec nic."

j-hope na něj mávnul a zavrtěl hlavou, že se na něj nezlobí, ale potřeboval být sám a vyplakat se. Nemohl nic říct, protože se nechtěl rozbrečet před Jungkookem. Ten to naštěstí velmi rychle pochopil a s rukama nad hlavou se potichu vytratil z místnosti, aby dopřál j-hopovi soukromí.

Když jsem šel pryč chodbou a utíral si vlastní slzy, myslel jsem na dvě věci. Za prvé na sebevraždu. Za druhé na to, že láska je jako dva lidi na zkurvený houpačce. Když jeden stoupá, druhej klesá. Rovnováha se vždycky pokazí. Kvůli času, kvůli monotónnosti, nebo kvůli lidem jako jsem já. Kvůli lidem, kteří se umí zbavit bolesti jen jedním způsobem: Oplatit ji.

Proto jsem tam nechal j-hopa stát v slzách a stejně zničenýho, jako jsem byl já v tý vaně, bez ohledu na to, že ho mučili a že má trauma. Protože jsem se opil. Nevím, jestli si nevšiml, že už delší dobu tolik nepiju. Možná si myslel, že to dělám kvůli němu, protože on alkohol nesnáší až tak dobře. Ve skutečnosti jsem to dělal kvůli sobě. Protože když se napiju, je ze mě za pár minut zase ten toxickej hajzlík, kterým jsem už být nechtěl.

Ale byl tady. Někde hluboko uvnitř mě byl pořád ještě dost zakořeněnej. A já se přestal ovládat a pustil ho ke slovu, protože se mi zdálo, že už jsem se držel dost dlouho. To se mi ale brzy mělo vymstít.

***

Chápete Yoongiho pocity, nebo je podle vás zbytečně patetický?