Plán záchrany nám RM vysvětlil před dvěma lety, když jsme se plavili na obchodní lodi do mezinárodních vod. Pamatuju si to živě. Stál neohroženě na přídi a vyčkával na ten vytoužený okamžik. A v jednu chvíli pohlédl na hodinky a otočil se na nás, kteří jsme okolo něj vysedávali na barelech i za zemi úplně zmožení.

„Pánové," pokynul nám a blaženě se usmál „Překonali jsme dvě stě námořních mil, tím pádem právě vstupujeme do mezinárodních vod."

Seděl jsem s j-hopem na nějakým pytli, významně jsme se na sebe podívali a než jsem se nadál, políbil mě. Pak se zlotřile odtáhnul a mrknul. Já se jen šklebil. Ty jeho oči...

V s Matem, kteří stáli v uličce, se na sebe zazubili. Potom V padnul Matovi kolem krku. „Hurá!" vykřikoval.

„Jsme boháči, V-ssi!" smál se na něj Mat.

Jimin se usmíval na Jungkooka, který stál vedle barelu, na kterém on seděl.

Mat šel obejmout vůdce a V se šel obejmout s námi. „Vy dva zmetci!" křičel. „Já vás tak miluju!"

My tebe taky, V-ssi, my tebe taky.

Tak jsme tam stáli a objímali se ve třech. Jungkook si stoupnul mezi Jiminovy nohy a začal ho vášnivě líbat.

A zatímco my bouchli šáňo a měli velkou radost, RM pořád zůstával při smyslech. Podle něj náš odboj tímhle nekončí. Naopak. Právě začíná. „Dopijte skleničku," tlesknul na nás. Nechápavě jsme se na něj otočili. „Sejdeme se v podpalubí. Je třeba stanovit si pár nových zásad." Vysvětlil nám a popostrčil falešný brýle na svým vševědoucím nose. Jak já ty brýle nenávidím.

„RM-ssi..." protáhl Jungkook rozladěně.

„Jdeme," zavelel RM však.

„Teď, když máme dva biliony, jediný, co budeme dělat, je se dál učit?!" rozčílil se Jungkook s flaškou v ruce. RM býval jeho největší vzor. Ale tímto si to u něj definitivně posral.

„Dokázali jsme uniknout, ale teď nastane to nejtěžší," říkal klidně a tiše RM v podpalubí. Seděl před námi na jednom barelu a my okolo něj na pytlích s nákladem. Prohlížel jsem si ho. Už zase vypadal jako učitel a my jako jeho žáci. Nebyl ani nejstarší z nás. Ale rozhodně byl ten, kdo pobral nejvíc rozumu. Což je ovšem taky poněkud na pováženou. Popadnul do ruky nějaké červené složky. „A to nejtěžší je: Zůstat naživu."

Kéž bych jen v tu chvíli věděl, jak zatracenou má pravdu.

„Rozdám vám teď složky," pokračoval, „ale nechci, abyste je otevírali teď. Otevřete si je, až budete sami."

„Co to je?" vzhlédl k němu V, který dostal složku jako první.

„Bezpečná místa. Jedno pro každý pár. Pochopil jsem, že ty a Mat zůstanete spolu," vysvětlil RM.

V tu chvíli se na mě j-hope zašklebil. Náš vůdce nakonec využil toho, co mu na týhle bandě vadilo nejvíc – párování. Nedal nám příliš možností se rozdělit. Bylo to samozřejmě na nás, ale plán předpokládal, že se budeme držet spolu. A já měl takhle jenom pocit, že se z přítomnosti toho, koho vroucně miluju, zblázním, protože odteď jsem s ním nucenej žít. A asi jste si všimli, jak to dopadá, když mě někdo do něčeho nutí.

V v pláštěnce a s kšiltovkou na hlavě se nejistě podíval na Mata, který seděl za ním. Ten jen zdvihl obočí. „Chceš se mnou přeci cestovat, ne? Co, V-ssi?" zašklebil se.

V se nad tou představou od srdce zasmál. „Tak tedy dobře," vydechl potom a nepřestával se culit. Co bláznivějšího se ještě může stát, když už od té výměny názorů na silnici se mnou došel až sem, že?

„Budete v bezpečí, chránění a pod dohledem. Možnosti Interpolu budou velmi omezené," pokračoval RM, zatímco podával složku Jungkookovi. Ten měl po boku samozřejmě Jimina a držel ho nyní kolem ramen. „Jungkook-ssi, teď to prosím tě opravdu neotvírej." Napomenul neposlušného žáka RM, když předával slohu ještě j-hopovi a mně.

„Vždyť jsem nic nedělal!" bránil se Jungkook. Nemůžeme mu snad mít za zlé, že ho zajímala jeho nová identita a ty ostatní sračky.

Mě nezajímalo nic. Chtěl jsem umřít. Nevím, jestli jsem chytal mořskou nemoc nebo paranoiu. Nicméně, to, na co jsem se měl těšit, budoucnost, mě najednou vůbec nezajímalo. Můj smysl života se vypařil s koncem přepadení.

RM se opět posadil na barel. „Otevřete to, až budete sami," zopakoval. „Jen já budu vědět, kde se každý z vás v daném okamžiku nachází." Tvrdil.

Znepokojeně jsem k němu vzhlédl a pomyslel si: Myslíš? Moc se mi totiž nelíbila ta představa, že mě RM sleduje, přestože ho mám opravdu moc rád.

„Co ta čísla na tabuli?" všimnul si j-hope za mými zády.

RM se otočil na svou směšnou tabuli na fixy, na jejíž přítomnosti zde prostě trval, jinak by do tý lodi snad ani nenasedl. „Každé z nich odpovídá jednomu kontinentu," prohlásil. „Na některém z nich určitě budete, kdybyste potřebovali pomoc. Proto se ta čísla naučte nazpaměť."

Všichni jsme na něj jen tak hleděli a pokyvovali hlavou.

„Jakože teď," dodal přísně. A Jungkook, kterýho to šprtání fakt nebavilo, jen otráveně protočil oči.

Myslím, že Jungkook si ta čísla stejně nikdy nepamatoval. Od toho měl přeci Jimina. Já alespoň tohle díky bohu nepodcenil. A proto jsem seděl v nákladním prostoru nějakýho přívozu kdesi v prdeli v Kolumbii a popíjel whiskey, kterou tu řidič měl. Kurva, pomyslel jsem si, zatímco jsem hleděl do očí slípce, která cestovala se mnou. Jak jsem to mohl tolik posrat?

Takhle jsem cestoval přes hranice. Okolo vojáků a policistů. Takže jsem nosil mikinu s kapucí a kšiltovku a chodil s hlavou sklopenou dolů. Tak totiž musíš chodit už navždy, když jsi mezinárodně hledanej zločinec.

Kde se dalo, kontroloval jsem zprávy, ale o j-hopově zatčení jsem nic nezaslechl.

„Jsou to telefonní čísla," slyšel jsem před sebou Namjoonův hlas, když jsem vyskakoval z povozu. „V případě nejvyšší nouze zavolejte na odpovídající číslo, abyste se spojili se svým přepravcem." Ten týpek myslí na všechno, že? On mění svět a já o tom vyprávím. A skvěle se doplňujeme.

Konečně jsem se dostal k odlehlé telefonní budce a modlil se, že je vůbec v provozu.

„Přepravci vás bezpečně dovedou až ke mně," když tohle Namjoon říkal, všichni přikyvovali, ale já si nebyl jistej, jestli mu to mám žrát. Jak jako budou přepravci vědět, kde se nachází zrovna on? Co je to za lidi, že jim tak důvěřuje?

Přesto jsem stál u té budky, ze které se na mě korejsky ozvalo: „Prosím?"

A přesto jsem řekl: „Jmenuji se SUGA a hledám přepravce."

Když se ostatní šli bavit na palubu, zůstal jsem sedět dole a otevřel tu složku, přestože RM byl ještě poblíž. „Ty nepůjdeš za ostatními?" podivil se, když sklidil věci z provizorního stolu. Nejspíš nečekal zrovna ode mě, že zůstanu jako poslední a budu studovat.

Trhnul jsem sebou a vzhlédl, když jsem cítil, jak na mě civí a upravuje si brýle. „Jasně, hned," zamumlal jsem. On se otočil a dál se věnoval svým věcem. On se mě ptá, kdy se půjdu bavit s ostatními? On? „A co ty?" postavil jsem se.

„Já?" překvapeně se na mě otočil.

„Kam jako půjdeš?" ušklíbl jsem se na něj.

On se na mě pousmál a odložil na stůl knihu, kterou předtím jako správný nepochopený intelektuál četl ve stoje. „Přál bych ti, abys to nikdy nemusel zjišťovat," zašeptal tehdy, poplácal mě po rameni a vykročil pryč. Já tam zůstal jen zmateně stát.

Kéž bych to nemusel zjišťovat. Avšak ten den nastal. Já nějakým zázrakem dojel do Thajska a přemýšlel nad tím, že v každým ráji se nakonec přeci jen odehraje to samé. Nakonec si nějakej zmetek kousne do jablka pokušení a od té chvíle jde všechno do hajzlu.

„Tady vystupujeme," obrátil se na mě můj přepravce, když jsme seděli v kodrcajícím autobuse. Jako bych nebyl dostatečně vytrestán vším, co se v posledních dnech událo, ten přepravce mi připomínal Rihyuka. Vysoký, statný, s tetováním přes obě paže, s přísným pohledem, ale svůdným úsměvem a kloboukem na hlavě z něj šla velmi podobná aura.

Nyní mě dovedl až k buddhistickému chrámu a řekl mi odměřené: „Běž dovnitř. Vyzvednou si tě tam."

Kývl jsem a on mi konečně zmizel z očí. Za normálních okolností bych si ten chrám vyfotil do sbírky. Když jsem vcházel dovnitř, připadal jsem si jako očarovanej. Sošky na schodech drží mramorový sloupy už několik set let a já nechápu, že je to ještě nepřestalo bavit. Na jejich místě bych ten sloup pustil po půl hodině, to je to jediný, co o sobě vím.

Uvnitř sedělo pár mnichů, ale vůbec si mě nevšímali. Šel jsem pomalým krokem a všude se rozhlížel, jako bych byl jen obyčejnej turista. Trvalo jedenáct dní, než jsem sem dorazil. Jedenáct. To je zároveň počet měsíců, o který jsem starší než j-hope. Jen jsem si na něj vzpomněl, cítil jsem se mizerně.

Cestu sem jsem absolvoval tankerem, dvěma nákladními letadly a nevím kolika autobusy a pak se za mými zády ozval hlas mého strážného anděla.

„SUGA-ssi?" oslovil mě jemně a vážně, protože v téhle situaci jsme jistojistě pouze proto, že se něco podělalo, že jsem já něco podělal. Když jsem se na něj však otočil, dojatej, že ho vidím před sebou, pousmál se na mě. Měl bílou košili i kalhoty. Vážně vypadal jako nějakej anděl. „Vítej v Thajsku," pokynul mi.

Já jsem cítil, že se každou chvíli nejspíš rozbrečím. Objal jsem ho, abych se ujistil, že je vážně tady. Oběma nám z očí začaly nekontrolovatelně téct slzy.

„Nikdy v životě jsem nebyl tak rád, že někoho vidím," zašeptal jsem.

RM se odtáhnul a usmál se na mě skrz slzy. „Pojďme," navrhl a vyvedl mě z chrámu druhou stranou, zatímco mi povyprávěl něco o zdejší architektuře.

Když jsem usedal za něj na motorku a nasazoval si helmu, opět jsem si vzpomněl na Rihyuka. Chvíli jsem chtěl Namjoonovi navrhnout, že budu řídit, protože víme, jaký je postrach silnic, ale nechal jsem to být.

V hlavě mi ležela jiná věc. „RM-ssi?" oslovil jsem ho.

„Neboj se, pojedu velmi opatrně," ujistil mě překotně a zkontroloval, že funguje brzda.

„O to nejde," pousmál jsem se nešťastně. „Slyšel jsi něco o j-hopovi?"

On mě jen přelétl zkroušeným pohledem a zavrtěl hlavou. Pak na to šlápnul.

Jedenáct dní, co jsem na cestách, a ani zmínka o tom, že byl jeden z nejhledanějších zločinců světa zatčen. Nechtěl jsem ani přemýšlet nad tím, co to může znamenat.

***

Co si myslíte, že se s j-hopem stalo? :/