A co za plán to vlastně bylo? Jak ho vymyslel?

Moc nám toho o něm neřekl, ale přemýšlel nad ním snad každej večer před spaním ve svým zebřím pyžamu a čmáral si ho do poznámek, dokud nebyl perfektní.

Seděl na okraji postele ve své ložnici v klášteře, zamyšlenej nad tím, jestli to není moc velký šílenství, usoudil, že je, a povzdychl si. Tohle po ní přece nemůže chtít. Co udělala krom toho, že se zamilovala do nesprávnýho člověka až po uši?

Mira se zjevila ve dveřích. Zrovna se sprchovala, takže na sobě měla jen bílej župan. Nebo to si on alespoň myslel, proto jí nevěnoval zvláštní pozornost. Opatrně za sebou zavřela dveře.

„Musím s tebou probrat únikový protokol," zamumlal na ni, aniž by vzhlédl od svých poznámek.

„Sundej si to knihovnický pyžamo," rozkázala mu a rozvázala si župan. To ho přimělo vzhlédnout. Ona shodila župan na zem. Měla na sobě podvazky a celkově moc krásný, krajkovaný spodní prádlo, ve kterým asi nehodlala jen tak jít spát. On to pochopil.

A upřímně, stačil jenom jeden pohled, aby na všechno zapomněl. „Máš pravdu, protokol může počkat," přikývl vážně a začal si rozepínat knoflíky na košili od pyžama.

„Ne, jen mi to pověz," opáčila a svůdně popošla blíž. „Můžeš to brát jako trénink práce pod tlakem." Navrhla nevinně a škubla se zbytkem nerozepnuté košile tak, až se knoflíky začaly válet po zemi.

On jenom zůstal zírat. Ta náhlá dominance v Miřině charakteru ho fakt rajcovala. „Tak dobře," vydechl a nechal ji, aby mu sundala košili. „Bod jedna: Rozdělení." Mira se naklonila k jeho obličeji, laškovně se usmála a klekla si. „V případě, že nás najdou, máme dvakrát větší šanci, když se rozdělíme." Pokračoval. „Budeme to muset udělat dost rychle." Dodal s povzdechem a nakrabatil obličej v šoku z toho, že si strčila jeho penis do pusy.

Nyní se řítili z kopce v dodávce, on jakž takž udržoval směr, zatímco ona prudce otevřela dveře.

„Mira-ssi!" zvolal a znepokojeně se na ni na setinu ohlídl. Ona mu věnovala stejně krátký pohled. MILUJU TĚ, chtěl zařvat. „Buď opatrná!" zavolal jenom.

Ona si skousla rty. „Jestli tě chytí, zabiju tě," vydechla. Potom si stáhla kapuci do čela, dál neváhala a vyskočila do měkké trávy. Skutálela se z kopce. Když se posbírala, viděla prolétající dron, a tak zaplula pod strom.

RM nechal auto jet nyní úplně samotný, za pár okamžiků bude muset udělat to samý.

Mira popadla bágl, kterej odletěl pár metrů od ní a vydala se na cestu.

RM vyskočil ven a ona se rozhlížela, kterej strom si vybere.

Kyubok ukradl Chaewon jednu melounovou žvýkačku a pozoroval s hrůzou v očích kameru dronu, kterej prolítal nad hustým lesem, ale ne a ne najít dodávku.

RM si zapnul tmavě zelenou vestu až k bradě. Popadnul batoh a začal dělat to samý co ona – zdrhal jak o život.

„To bychom měli bod jedna," funěla Mira tehdy v klášteře. „A bod dva?" Zeptala se, zatímco se lísala k jeho klínu a dělala mu dobře.

„Bod dva?" zamyslel se, protože mu to jaksi vypadlo. Někdo jí měl nejspíš říct, že my muži opravdu nejsme schopní dělat dvě věci zaráz.

„Neslyším bod dva, RM-ssi," Mira mu znepokojeně vyšplhala do klína a sundala si podprsenku. On se od té chvíle díval jenom na její hrudník. Mira se ještě na chvíli zvedla, pousmála se a sundala si i krajkovaný kalhotky.

„Bod dva," raději se zahleděl do rohu místnosti, protože pohled na ni jej příliš rozptyloval. Chvíli uvažoval i o tom, že si sundá brýle, ale potom mu došlo, že vlastně nejsou dioptrický a že je nosí jen proto, aby vypadal intelektuálně (čili jako blbeček). „V nouzových batozích budeme mít peníze, maskovací síť, termodeku, zbraň," vyjmenovával, zatímco si mu Mira sedala opět do klína.

„Zbraň?" podivila se nyní, chytila ho za bradu a donutila ho pohledět jí do rozvášněných očí.

„A vodu," dodal RM. „Abychom přežili minimálně sedmdesát dva..." Dní? Let? Hodin? Jo, sorry, já zapomněl, právě na tebe nasedla, a tak seš v sedmým nebi, co? „Sedmdesát dva hodin." Vymáčkl se RM konečně. To mu ovšem nikdo neříkal, že tak dlouho zdaleka nevydrží, aniž by jeden z nich nebyl polapen.

„Jaký má bod dva název?" zeptala se. Její dech i tep se zrychloval. Nikdy by si nepomyslela, že ji budou rajcovat lupičský plány. Ale byla jako já. Říkal jsem jí to. „Všemu dáváš jména," rozpomněla se. „Musí mít nějaký název, ne?"

RM se blaženě zašklebil. „Epicentrum," vydechl rozkoší. „V myslích všech je vyrytá myšlenka, že uprchlík utíká. Ale my utíkat nebudeme."

Proto Mira nyní neutíkala. Hleděla na vysokej strom a pomyslela si: To je ten správnej. No... Nebyl. Ale to se dozví až za chvíli.

„Zůstaneme tam. Potichu děj se co děj," vyprávěl jí tehdy v posteli. „Neopustíme okruh pět set metrů od místa, kde nás zachytí."

Proto si nyní značkovala stromy proti policejním psům, kteří už byli slyšet v dálce. Ve skutečnosti byla podělaná strachy. Ale neměla čas na to myslet.

„Epicentrum," vzdychali tehdy slastně jeden přes druhýho. Jsem moc divnej, když nechápu, co je na tomhle slově tak vzrušujícího, nebo jsou divní oni? „Budeme pár metrů od nich a oni nás neuvidí," pokračoval RM sám ve výkladu, „jen když se skryjeme během prvních několika minut."

Proto Mira nyní klečela pod stromem a připravovala si stromolezecký vybavení.

„Jak se schováme?" zajímalo ji tehdy ze všeho nejvíc. Potom znovu zavzdychala. Pomyslela si, že se oba zbytečně dlouho trápí oddalováním vyvrcholení.

„V sedmi, osmi metrech nad zemí," zašeptal RM. „Ve vrcholech stromu. Použijeme stejnou metodu ukrytí jako odstřelovači."

Tehdy se pousmála nad jeho genialitou. Za prvé jí ale nedošlo, že Kim Namjoon žádnej zkurvenej odstřelovač není a že člověk jako on by lízt po stromech rozhodně neměl. Za druhé jí nedošlo, že ona sama by mohla mít při šplhání na strom problémy.

„Bude to dokonalé maskování," tvrdil jí.

A ona to nevydržela. Přiložila mu ruku na ústa. „Hodina skončila," rozkázala přísně, odhodila stranou jeho falešný brýle a rozdala si to s ním tak, že mu div péro neupadlo.

Nyní doběhl ke stromu.

Ona se sápala na ten svůj, ale klouzalo jí to. Zatínala všechny svaly, ale neustále sjížděla dolů a pomalu, ale jistě jí začaly docházet síly.

Kyubok ve stanu samozřejmě dál pronásledoval dodávku. Mira nemyslela na nic jinýho než na vášnivou noc, a to ji rozptylovalo.

RM si taky vybavil, v jaké situaci jí tohle všechno vysvětloval, nasucho polknul a doufal, že ji ty myšlenky moc nerozptylují. Sám začal stříkat na strom ten postřik pro neutralizaci zápachu. Raději se rozhodl ji zkontrolovat. „Jsi už na místě, Mira-ssi?" zeptal se do vysílačky. „V tuhle chvíli už bys tam měla být."

„Vím, ale mám problém," odpověděla mu a opět sklouzla o pár desítek centimetrů. Nikdy by ji nenapadlo, že šplhání po stromech je taková dřina.

„Co se děje?" zajímal se RM, zatímco pečlivě stříkal na strom, jako by ho chtěl pěstovat, ne na něj vylézt.

Mira uslyšela štěkot policejních psů. Byli zatraceně blízko. „Sakra," zaklela. „Jsou tu vojáci. Nemám dost času." Špitla bojácně do vysílačky. Tohle je totiž největší riziko epicentra. Samozřejmě ho budou dál prohledávat.

„Ne, ne, ne," zalekl se, zatímco připevňoval ostny na svý vlastní boty. „Hlavně neimprovizuj." Rozkázal jí. „Drž se plánu."

Mira byla ještě myšlenkami u jeho rozkroku, ale rychle to setřásla z hlavy. Neměla v plánu ho poslouchat. Na to byla příliš vyděšená. Začala slízat ze stromu.

„Mira-ssi!" zařval frustrovaně RM, kterej netušil, co se ksakru děje.

„Támhle je!" vykřikl strážník Yo a ukázal na obrazovku, kde si to stále přes hory a doly drandila dodávka. To, že v ní nikdo nebyl, bylo zatím dost vedlejší.

„Přibliž to!" zařval klasicky Kyubok s nadějí v hlase.

A tak se dron snesl před zázračnou dodávku, která vyjela z lesa a pokračovala hlava nehlava přes louku. A potom zničehonic zastavila a úplně se přestala pohybovat jako RM tu noc s Mirou poté, co se udělal.

Dron proletěl před čelním sklem. Na místě řidiče ani spolujezdce nikdo neseděl.

„Kurva!" zaklel Kyubok a zahodil sluchátka. Byl příliš netrpělivej, příliš horkokrevnej. Byl schopen vzdát po prvním menším neúspěchu celou akci. A nejlépe, když se mu nedařilo, začal svoji vinu házet na jiný lidi. „Chci tu celé forenzní oddělení!" začal se vztekat. „Nachytali jsme je se spuštěnými kalhotami, vážení!" ukázal zuřivě na obrazovku. No... dobře... jenom... co to přesně sakra znamená? „Ta sanitka je plná důkazů!" Jo, to už dává větší smysl, díky za vysvětlení. „Rychle!"

Mira se spustila zpátky na zem a schovala se za kmen stromu. Asi padesát metrů za jejími zády se ozýval štěkot psů. Opět si natáhla kapuci přes hlavu. Takže RM začal šplhat, přičemž my všichni se samozřejmě divíme, že se ten strom nezvrátil dolů i s kořeny, nebo se rovnou neobrátil kořeny vzhůru, jen co se ho dotknul, zatímco Mira se vydala na úprk do neznáma. Schovávala se za spadané větve, do listí i v keřích, ale měla je nebezpečně blízko. A jemu se mezitím kupodivu podařilo vylízt až ke koruně.

Ona se plížila a utíkala, on jen pokračoval v plánu, přestože na cestě kousek od něj se objevila obrněná vozidla. On však věděl, že už je dostatečně vysoko a navíc dost splývá, takže jen pokračoval ve šplhání. Nelez moc nahoru, prosím tě, dostaneš závrať!

„Mira-ssi," usedl zadýchaně na větev. „Jsem asi dva kilometry severozápadně od epicentra." Ohlásil se. „Všude jsou vojáci. Podařilo se ti vylézt nahoru?" Sundal si batoh a začal se usídlovat ve větvích, jako by byl podělaná kukačka.

„Ne," přiznala Mira. „Musím zaimprovizovat, promiň."

„Cože?" zděsil se a srdce se mu rozbušilo strachem o ni.

„Čtyři sta metrů jižně od tvé pozice je statek," oznámila mu. K tomu statku měla nyní namířeno, protože si myslela, že ať už ji tam čeká cokoliv, určitě to nebude horší než vojsko.

„To je první místo, kde tě budou hledat," zděsil se RM, zatímco ona běžela ke stodole.

„Nemám jinou možnost," sípala do vysílačky.

„Mira-ssi," vydechl RM zděšeně, ale ona dál neodpovídala. Tak na sebe roztřesenýma rukama začal házet umělý listí a naplácal si na obličej bláto, aby splynul s prostředím.

Ona zapadla do stodoly. Rozhlídla se kolem. Bylo tam jenom nějaký seno, slepice a pár beden. Jednu slípku shodila z bedny nejvíce v rohu a zalezla dovnitř. Tam na ni ovšem jen čekala další.