Mira právě vedla nejdůležitější vyjednávání ve svým životě. „Mám peníze," řekla Sedlákovi a Selce, kteří na ni pořád mířili puškama.

„To policie taky," vyštěkl on. „Nabízejí deset miliard." Ušklíbl se.

Mira se chvíli dívala na něj, pak na jeho ženu, zatímco seděla na bedýnce neozbrojená a bez jakýchkoliv snah se z toho vyvléct. „Určitě jste ve zprávách slyšeli moje jméno?" přeměřila si je, protože jí přišlo, že to jaksi nepochopili. Došlo jim vůbec, že už není na straně policie, ale na straně lupičů? Těžko říct.

„Určitě," potvrdila Selka.

„Ale oni nabízejí deset miliard za vůdce," upřesnila. „A ani to není jisté." Byla dobrá vyjednavačka, to jistě. Ale tihle lidé byli prostě divní a trochu zaostalí. Přesto se snažila: „Každá odměna má háček," vysvětlovala jim.

„Jsme z venkova, ale nejsme hlupáci, madam," ušklíbla se Selka. Já bych řekl, že jste. Proč sakra míříte na možných deset miliard zkurvenýma puškama? Co chcete udělat? Zastřelit si ty prachy? A Mira moc dobře ví, že mrtvoly u policie neberou. K ničemu jim už nejsou, víte? „Říkali to v televizi, v rádiu, všude!" běsnila dál Selka.

„Byla jsem policistka a vím, že odměny se ve skutečnosti nevyplácí," namítla Mira. „Nikdy."

To teprve donutilo ty dva vyměnit si zamračené pohledy. Stále však nebyli přesvědčení.

„Tom Lee, obchodník z Michiganu," použila tedy Mira konkrétní příklad. „Poskytl zásadní informace o místě pobytu bin Ládina. Tehdy nabízeli dvacet pět milionů dolarů. Ještě stále se jich domáhá." Ušklíbla se ironicky. Selka se zamračila. Sedlák nevěřícně otevřel tejden nemytou držku. „Nelžu," pokračovala Mira, „můžete se podívat na internet." Jenomže oni nevypadali jako někdo, kdo má internet.

Jejich zbraně se sklápěly níž a níž. A potom je složili úplně, když Mira řekla přesvědčivým tónem hlasu: „Ale já vám můžu nabídnout peníze. Dnes. A mnohem víc než nabízí policie."

„Kolik?" chtěla vědět stále váhavá Selka.

„Co říkáte na patnáct miliard?"