„Šestnáct minut a patnáct sekund," oznámil V, který stál v řadě s rukojmími, kteří na sobě měli svářečský masky. On stál přímo u trezoru a lehce na něj načrtnul kružnici. Nyní popadnul kružítko a prudce se obrátil na skupinu posraných svářečů. „Šestnáct minut a patnáct sekund," zopakoval přísně. „Tak to je. To je vše, co máme." Kladl jim na srdce.

PSY stál opodál a doufal, že to ti čtyři nezvořou. Upřímně o tom dost pochyboval.

„Jakmile se dotknete těchto dveří," ukazoval V, „trezor se začne plnit vodou." Upozornil je. „Za šestnáct minut a patnáct sekund se voda dostane až sem." Nyní ukazoval na úroveň kružnice. „Na co koukáte?" vyjevil se. „Je to jednoduchý. Buď za tu dobu uděláme otvor a svaříme propojovací trubky, nebo tak jako tak půjdeme všichni sedět pro nic za nic. Kvůli posranejm, rozbitejm dveřím." Hystericky se zasmál a rozhodil rukama. „To by bylo absurdní, ne? Proto..." přistoupil k nim blíže, „proto se nám přesně tohle nestane. Nám se toto nestane, protože... PSY-ssi?" V hodil svému kumpánovi kružítko a ten ho chytil. „Jací jsme, PSY-ssi?" uculil se na něj.

„Sakra dobrý," zamumlal PSY a nemohl z Vho spustit oči. Něco na něm bylo tak přitažlivý a tak fascinující, že by s ním nejraději hodil o stůl a pořádně ho vojel. A potom by mu chtěl vykládat, jak kurevský boží je a jak málo si to uvědomuje. Ale tak tahle banda, tyhle přepadení vždycky fungujou. Když seš frustrovanej a v nervech, vždycky si najdeš někoho, koho chceš chránit a po kom chceš, abych chránil tebe. PSY se otočil na tři rukojmí a Kaie. „Jací jsme?" zeptal se jich.

„Sakra dobrý," zamumlali ti čtyři sborově.

V se jim vysmál. „Ne, takhle ne," zavrtěl hlavou. „Takhle se dveře o čtrnácti tunách roztavit nedají. Takhle ne." Prohlásil znepokojeně. „Takže... Jací jsme?!" zařval.

„Sakra dobrý!" zařvali ti čtyři.

„Jací jsme?!" zařvali V a PSY.

„Sakra dobrý!"

„JACÍ JSME?!"

„SAKRA DOBRÝ!!!"

„Teď! Zvednout autogeny," zavelel V a ti čtyři ho poslechli, protože pokud to ještě nevíte, V je zkurveně dobrej šéf. Sám popadl plynovej hořák, jako by se nechumelilo. „To, co vidíte před sebou, nejsou dveře," prsknul rozhodně, chodil okolo nich a postupně jejich autogeny zapaloval. „Je to máslo. Jen blbý máslo. A vy," došel triumfálně až na konec řady, „vy ho rozpustíte, milánkové moji. Na místa!"

Všichni čtyři jako jeden muž nastavili autogeny co nejblíže kružnici. Každý měl okolo čtvrtiny výseče. A měli šestnáct minut a patnáct sekund, aby celej kruh odtavili.

„No tak, Namjoon-ah," Jin nalil svému bratrovi po okraj plnou sklenici whiskey. „Nezlob se. A přemýšlej." Nabádal ho. Namjoon se jen znepokojeně díval na tmavou kapalinu ve skleničce. „Přemýšlej. To ty přece umíš." Jin nalil sklenici ještě sobě. „Povznes se se mnou." Nakázal mu.

Namjoon opatrně vzhlédl od sklenky.

Jin se se svou vlastní pohodlně rozvalil na lenošce naproti němu. Na cisterciáckej klášter to tam bylo až moc luxusní. „Čtrnácti tunový ocelový dveře," přemítal Jin nahlas. „A před nimi nejlepší taviči kovů na světě." Jasně to viděl přímo před sebou.

„Připraveni?!" zakřičel V a připravil si stopky. „Tři, dva, jedna. Teď!" A tak to začalo. Tavení dveří. Nervózní PSY hledí na svého společníka, který v nejlepší víře drží stopky a odpočítává minuty. Ještě nepotkal odhodlanějšího člověka. Alespoň myslím.

Tavit ocel je ale samozřejmě kurevsky náročná práce. Musíš to udělat přesně, nevynechat ani kousíček, a přesto bejt dost rychlej.

„Jakmile se dotkneme dveří, dovnitř začne pronikat voda," Jin si to stále živě představoval. „Sedm tisíc pět set litrů za minutu. To je celkem dost, ne?" loknul si whiskey.

V trezoru se spustil alarm a červená světla začala blikat uvnitř i v místnosti před ním. Všichni to slyšeli a viděli. A znamenalo to jediný: Že se trezor naplňuje. Přesně tou rychlostí, o které Jin před pěti lety mluvil.

V a PSY se na sebe podívali. Věděli jen, že nemají moc času. Kývli na sebe. PSY vykročil vpřed.

„Tik-tak, tik-tak, tik-tak, tik-tak!" ječel V.

„Dělejte! Honem!" snažil se alarm přehlušit PSY. „Nepřestávejte!"

A obvod kruhu se začínal pomalu ale jistě tavit.

„Jakmile je trezor plný," poučoval Jin líně svého nevlastního bratra. „Rozervalo by tě to, jakmile bys otevřel dveře."

„Ale my ty dveře neotevřeme, viď?" nadhodil Namjoon a počastoval ho pohledem, čehož si Jin nevšímal.

Pořád koukal před sebe. „Přesně tak," přisvědčil. „My do nich radši uděláme díru."

A na tom jsme nyní pracovali. Dělali jsme díru. Pořádnou díru.

„Beranidlo!" poručil V dvěma rukojmím, zatímco Kai a jeden další tavili poslední kousíčky oceli. „Jedem, jedem, jedem!" Ječel V, zatímco sám došel k hadici.

Ocelovej válec o asi sedmdesáti centimetrech vpadnul dovnitř do trezoru. V začal na díru lít vodu, aby vychladla. PSY odkryl plachtu z přetlakové komory, která zatím vlastně nebyla nic jinýho než prázdný... „Potrubí!" zaječel V, načež PSY s nedocenitelnou pomocí dvou rukojmích vrazil potrubí přímo do vzniklé díry.

„Přímo vpřed! Honem!" ječel na ně.

„A za těch šestnáct minut, který jsou potřeba k naplnění místnosti," pokračoval Jin nad sklenkou alkoholu za jednoho zimního večera v italským klášteře, „si zahrajeme na světový potápěče." Vítězoslavně se zasmál, jako bychom to už měli v kapse.

„Tři, dva, jedna," odpočítal V, než on a PSY zarazili trubku úplně dozadu. V se postavil na stoličku, aby dosáhl na víko od komory a otevřel jej. Vytáhl plošinu. PSY mezitím shodil kombinézu a zůstal stát jen v neoprenu.

„Svářeč vstoupí dovnitř, aniž by se dveře otevřely." Jinovy zářily oči.

Proto si PSY v neoprenu nyní lehl na záda na lehátko.

„Tu máš," V mu vrazil do ruky autogen. „Jsme připravení," prohlásil. „Náš osud je ve tvých rukou." Dodal těsně předtím, než ho zatlačil zpátky do komory na výsuvné ploše.

PSY se ocitl uvnitř trezoru a jako první z nás všech spatřil zlato. Na něj ale nyní neměl čas. Když skočil do vody, měl ji už po kolena. A jeho úkolem je přitavit trubku k trezoru zevnitř, jinak nás voda rozcupuje na kusy. Poslal plošinu zpátky Vmu.

Ten mu na ní poslal kyslíkovou bombu. „Kyslík prvně!" nakázal mu.

„Máme čas, V-ssi," rozhlédl se PSY kolem a neposlouchal ho.

„Co to kurva děláš?" zděsil se V na druhé straně.

„Máme čas, kruci!" zvolal PSY a vzal si další nářadí, které mu V poslal.

„Co to kurva děláš?!" zopakoval V hlasitěji. „Nasaď si kyslík, zatraceně!" Jenomže PSY už na druhé straně zavíral dveře. „PSY-ssi!" rozčílil se V a nasraně zavřel dveře z druhé strany. „Sakra, proč?!" začal si stěžovat ostatním. „Proč jen se vždycky musí najít nějakej podělanej hrdina?! Vždycky se musí najít nějakej blbej hrdina, do prdele!" Nadával, zatímco šrouboval dveře na své straně.

„A tam," Jin si v dobré náladě loknul whiskey, „když každou minutu voda stoupá a stoupá a stoupá, začne nefalšovaná fantazie nového tisíciletí." Tvrdil. „Svařování malé dekompresní komory z obou stran."

Nuže, pokud si tu takzvanou „fantazii" představoval jako týpka se svářečskou maskou v neoprenu uprostřed vodou se plnícího trezoru, čtyři na druhé straně, jak usilovně svařují svoji část a posledního se stopkama v ruce převlíkajícího se do neoprenu, tak to asi vážně byla fantazie.

„A voda každou minutu stoupá a stoupá." Jo, vyžíval se v tom. Jin se vždycky ve všem vyžíval. „Není to lepší než nějaká zkurvená bondovka?" obrátil se se smíchem na Namjoona.

„Ani James Bond by nedokázal svařit komoru za tak krátkou dobu," upozornil ho Namjoon chladně.

„Přesně tak!" Jin se plácnul do kolen. „To je na tom to nejlepší! Nikdo to nebude čekat! Jenomže my... my dva si najmeme nejlepšího svářeče na světě, bratříčku." Jin spokojeně dopil svou whiskey.

Namjoon obrátil oči v sloup a vstal z křesla. Celý se mu to zdálo jako holej nerozum.

Jenomže nejlepšímu svářeči, jakýho našli, šlo zrovna o čas. Nenasadil si kyslík a voda mu sahala už skoro po žebra. Bude to o vteřiny.

Namjoon měl navíc ten večer s Jinem dost dobrou poznámku: „Jestli hladina vody dosáhne až ke sváru nebo to nebude dokonale hermeticky uzavřené, voda by se prorvala těmi trhlinami takovou silou, že by nám trvalo čtyři nebo pět dní odtam toho muže dostat."

Jin vstal a popošel k němu, aniž by se na něj nevlastní bratr otočil. „Ano, máš pravdu," Jin ani nezkusil odporovat. „Umřel by. Prostě by umřel."

Namjoon se na něj stále ani neotočil.

„Ale copak je nějaká loupež bez rizika?" ušklíbnul se Jin.

To není. PSY měl nyní vodu skoro po bradu a zdaleka ne všechno svařený.

„Makejte!" ječel V na druhé straně. „Neztrácejte čas!"

PSY se naposledy nadechl nad hladinou. Zbytek bude muset zvládnout bez kyslíku. Ale svářel dál. Jako o život. Protože mu o něj právě jde.

„Bratříčku, na tyhle malichernosti teď nemysleme, dobře?" Jin Namjoona elegantně obešel a položil mu ruce na ramena.

PSY byl úplně celej pod vodou, ale svářel, co to šlo.

„Pojď, pojď, pojď," cedil vynervovaný V skrz zuby. „Jedna minutka. Dejte mi jednu minutku, sakra."

PSY měl pocit, že se utopí. Kdo by si byl pomyslel, že měl Vho poslouchat, dokud měl čas, že?

„Řekni mi, Namjoon-ah," zahleděl se Jin vůdci do očí. „Kdo by si to vůbec dokázal představit?"

Jeden z rukojmích kývnul na Vho, jakože mají hotovo. Ten se ještě jednou nervózně zahleděl na stopky. Měl strach o toho blbce na druhé straně. Bylo to sice jeho rozhodnutí nevzít si kyslíkovou masku, ale to neznamenalo, že se chce na druhé straně setkat pouze s jeho plovoucí mrtvolou. Musel vědět, co se tam děje.

Ale potom najednou... Přestal houkat alarm a opět se plně rozsvítila světla.

Dokázal to, pomyslel si V. „Jdu dovnitř," rozhodl se.

„Dekompresní komora." Jin stále obcházel nepřesvědčeného Namjoona stojícího uprostřed části skromné kapličky, kterou nyní využívali jako obývák. „Jediný, co by tak scházelo, by bylo najet tam s podělanou ponorkou." Zasnil se.

V si nasadil potápěčské brýle a kyslíkovou bombu s maskou, položil se na plošinu a přikázal Kaiovi, aby ho zatlačil dovnitř. Kai zavřel a zašrouboval dveře.

„A tehdy, drahý bratře, přijdou bubliny," Jin spiklenecky mrknul.

Komora, ve které V ležel, se začala zaplňovat vodou.

„Vím, že jsi vždycky měl rád dokumenty o oceánech," Jin nyní civěl na obraz Ježíše, ale mluvil vlastně o Namjoonovi, kterej se pořád nehnul ze svýho místa uprostřed místnosti. „A právě nyní pro tebe nastane skutečně nádherný okamžik. Když se tlak vyrovná..." Jin zavřel oči.

...tak PSY na druhé straně, s brýlema a kyslíkovou bombou, kterou si nasadil hned po sváření, ti otevře dveře a ty na něj zařveš, že je vůl, ale rád ho vidíš a vpluješ dovnitř mezi cihly ze zlata. Nemůžeš tomu uvěřit.

„Díky bohu! Jsi živej!" křičíš a objímáš ho, i když tě v tý vodě nejspíš nemůže moc slyšet.

Otočíš se a uvidíš, jak unikají bubliny, které oba vydechujete...

„...a ty se třpytí působením zlatých ignotů, dokud neprasknou o strop." Díky za dramatický dovětek s poklonou směrem k bohu, Jin-ssi. Tak vyprávíš teď kurva ty, nebo já?

V a PSY plavali mezi zlatejma cihlama, jako by byli v podělaným snu. V čekal jen na to, až se probudí a zjistí, že nic z tohoto není realita. Kdo ví, možná že není. Ale přesto byl tady. V potápěčským obleku proplouval uličkami kolem zlata.

„Máš dojem, že jsi ve vesmírné stanici, ale ne." Dobrá, nechme Jinovy tyhle části a radostný poskakování po celým klášteře. On se na to tak těšil a nikdy neměl možnost to uskutečnit, chudák.

To V právě popadnul do ruky první zlatou cihlu. Potom druhou. A s plnýma rukama jimi zamával na druhou stranu trezoru.

„Jsi v zasraným trezoru Jihokorejský banky!" Jin se se smíchem otočil na Namjoona. „Jen si to představ." Zašeptal. „Plaveš si tam, jako bys vstoupil na galeonu potopenou uprostřed oceánu. A před sebou vidíš devadesát tun dvacetičtyřkarátového zlata. Co si o tom myslíš?"

Jin měl v očích slzy. Chtěl brečet štěstím. A jediný, co ho skutečně naplňovalo štěstím víc než tento plán, byl jeho mladší bratr. Člověk stojící před ním.

„Myslím si, že je to to nejhezčí, co jsem kdy slyšel," zašeptal Namjoon dojatě, když viděl Jinovo nadšení.

Jin ho políbil na tvář. „Věděl jsem to," zašeptal a došel ke gramofonu pustit hudbu. To byla jeho společná úchylka s Kyungji. Vždycky si spolu pouštěli starý gramofonový desky.

Jin začal nemotorně tančit kolem Namjoona, kterej se na něj jen díval. Netušil, jak může být tak smířenej sám se sebou a se vším, co se děje okolo něj. S nepřízní osudu. Se svou diagnózou.

Jin si začal prozpěvovat a nepřestával kroutit boky úplně mimo rytmus. Namjoon si pomyslel, že obdivuje ten život a energii, který v sobě Jin nikdy nepřestává dávat znát. „No tak. Usměj se, bratříčku," pobídl ho nyní. „Víš, co bych fakt chtěl? Zemřít na pláži. Chci, aby když si soudce přijde vyzvednout moje tělo, řekl: ‚Tohle byl Kim Seokjin, největší parchant na planetě Zemi.' Co myslíš? Je to ode mě příliš namyšlenej plán?" Nadzdvihl tázavě obočí.

Namjoon mu padnul kolem krku. „Já myslím," zašeptal. „Myslím, že si pořídíme toulavou kočku."

„To je slovo!" Jin ho poplácal po rameni. „No tak! Tanči se mnou!" Pobízel ho.

V vyskočil z dekompresní komory zpět do místnosti před svý čtyři pomocníky k nezaplacení a sundal si masku. „Miláčkové moji!" zvolal a natáhnul se k plošině, na které přivezl dvě cihly zlata. „Podívejte, co jsem vám přinesl!" Ukázal obě ruce s cihlama a přiložil si je k uším. „Podívejte, jaký jsem si pořídil náušničky! To jste ještě neviděli, co?" šklebil se. Kai se za ním rozběhl jak beran a málem ho nabral na rohy, který ale neměl, takže jen skončil na zemi. V si ho nevšímal a šel dál do místnosti. „Tohle je ryzí zlato, pánové. Přepuštěné máslo!" ječel všude okolo sebe.

Jin a Namjoon okolo sebe tančili oné noci jako dva blbci neznalí rytmu.

„Namjoon-ah, něco mi slib."

„Copak, hyung?" otočil se na něj vůdce, který sotva stíhal počítat doby.

„Tu toulavou kočku necháš vybrat mě. Na takový věci mám čuch." Ukázal Jin důrazně na svou maličkost.

Namjoon jen pokrčil rameny. Ten večer ho nemohlo ani za nic napadnout, co všechno tím způsobí.

***

Tak jak se vám to zatím líbí, děti mé?

P.S. Moje sestra a mamka už se zase baví o Severní Koreji a teď je mi z toho smutno... Co se zrovna teď děje kolem vás?