„Víte, co je to aikido?" zeptal se nás jednou na hodině RM a nakreslil na tabuli japonské znaky.

„Já jo, je to klimatizace," prohlásil sebejistě Jungkook.

„Ne, jsou to čokoládový tyčinky, co se nehodí ani na svačinu ani na zahnání hladu," oponoval V. „Jsou úplně k ničemu." Zasmál se.

Škoda, že nikdo z nás neovládal japonštinu tak jako náš vůdce. „Znamená to ‚využít síly nepřítele ve vlastní prospěch'," usmál se na nás. „Na to, abychom obsadili Jihokorejskou banku se vším všudy, je nás popravdě málo. Síla našeho nepřítele je mnohem větší než naše vlastní." Vysvětlil. „A proto," poklepal na tabuli, „použijeme aikido."

„Jaké aikido, RM-ssi?" zeptal se opatrně Mat.

„To, co nemůžeme udělat my, to udělá policie, jihokorejská armáda, či dokonce samotná ochranka banky," uvedl RM na pravou míru. „Takhle nám zajistí, že se nikdo nepřiblíží na sto padesát metrů..."

Zjistíme přesný počet rukojmích přítomných v budově. Sama ostraha nám usnadní jejich sčítání.

„Kolik lidí je v budově?" zeptala se Kyungji. Já a Jimin jsme si poslušně stoupli za ni.

„Tři sta šedesát sedm." Fíha. To je zatraceně moc. Asi se nějakých šťastlivců zřekneme předem.

„Chci, aby všichni byli tady dole do tří minut," nařídila Kyungji.

Umístíme nálože na fasádu a do oken za bílého dne a nikdo nás neuvidí, říkal nám RM. Jak to?

„Díky dýmu, který vypustí policie, aby rozehnala dav," objasnila Kyungji, která pořád stála vedle něj u tabule.

A tak na sebe mezi „rozháněním davu" Jungkook a Mat, kteří ještě zůstali venku, kývli a obehnali celou budovu výbušninama, který si táhli v báglech.

„Chci všechny tady dole do tří minut!" zařvala Kyungji a stoupla si doprostřed haly se mnou a Jiminem za zády. Následovala nás skupina policistů. „Dělejte!" ječela dál. Jak už jsem říkal, až moc si svou roli užívala.

Rozhlasem se začalo rozlíhat pořád dokola: „Evakuační protokol. Tohle není cvičení."

„Vyvedeme klienty a zaměstnance z banky podle dokonale nacvičeného protokolu," tvrdil RM. On a Kyungji, zamilovaná do plánu, kolem nás chodili křížem krážem, jako by už pro nic jinýho ani nežili. Protože narovinu nejspíš fakt ne.

„Zahájíme evakuaci!" zaječel plukovník Cha. „Všichni okamžitě sejděte dolů!" Jeho lidé se okamžitě vydali do všech zákoutí budovy, aby se ujistili, že v žádné části nikdo nezůstane. A všechno to doopravdy udělali za nás. Vůdcův plán fungoval.

Vzpomněl jsem si, jak nám říká: „Policie a ochranka vyklidí budovu kancelář po kanceláři, a všechny evakuuje do necelých tří minut."

„Aikido!" zaječel Jungkook vítězoslavně a zazubil se.

Já a Jimin dole jsme nakumulovali všechny ty lidi doprostřed haly. Odhadem polovinu z nich si tu možná zvládneme nechat, spíš to ale bude okolo čtvrtiny. Bylo jich jak nasranejch. Nechali jsme je utvořit úhledné řady. Litoval jsem všech, co si stoupli vpravo. Ti tu s námi totiž nějakou dobu zůstanou.

Pomůžou nám dovnitř dostat veškerý materiál potřebný pro loupež.

Pamatujete na ten náklaďák, kterým V a PSY přijeli? Všechen arsenál z něj totiž právě vyskládali muži zákona nám přímo před nos. Samozřejmě nekontrolovali obsahy tašek. Jsme vojáci, proč bychom je podváděli, že?

To je ovšem to skvělý na každým systému. Úplně na každým. Každej systém totiž můžeš podvést, když fakt moc chceš.

V a PSY našli Kyungji v hale a kývli jí na pozdrav. Kyungji slavnostně vystoupala asi o deset schodů výš, aby na všechny viděla a zavelela: „Žádám vás, abyste zachovali klid." Byla rozhodná. A vážná. Není divu, že jí všichni skočili na to, že je velitelka vojáků. „Budeme evakuovat budovu ve dvou proudech." Oznámila. „Skupina jedna je tady vlevo, skupina dva támhle vpravo."

Eskortují za nás dokonce všechny rukojmí, kteří budou přebývat. Vyjdou s nimi ven a zbaví nás problémů navíc, chvástal se RM. Jo, jo, jako vždy měl pravdu. Ale ne že by mě to překvapovalo.

„Skupina jedna ven!" zařvala Kyungji na celou halu. A skupina jedna se rozběhla.

Já, Jimin, V a PSY jsme museli hlídat skupinu dva, aby tu zůstala hezky s námi.

Jungkook a Mat je pořád navigovali zvenku. „Běžte rovně! Rovně, pořád rovně!" ječel Jungkook. „Pane, vy tam! Rovně, kruci!" obořil se netrpělivě na nějakého pomatence. „Nezastavujte se, dělejte!"

Jin měl pravdu. Všude byl hroznej chaos. Ječící lidé vybíhající z budovy. Kouř všude venku. Policie rozhánějící davy. To se nemohlo dát uhlídat všechno. A to jsme přesně potřebovali.

Jungkook a Mat na sebe kývli a vběhli dovnitř.

Policisté byli příliš zaneprázdněni vyváděním první skupiny ven, že na tu druhou málem zapomněli. A když už se pro ně chtěli vrátit...

„A až budou všichni hezky tam, kde mají být," zněl totiž plán našeho vůdce, „bude nám stačit zmáčknout jedno tlačítko."

„A to tlačítko," objevila se Kyungji za jeho zády, „zmáčknu já." Oznámila a výhružně se u toho šklebila.

Jungkook vběhl do budovy a uprostřed všeho toho chaosu na ni kývl. A tak to Kyungji udělala. Zmáčkla detonátor a počkala pět vteřin. Odpálila tak samozřejmě nálože, které ti dva připevnili na budovu.

RM se podíval na Miru. „Už není cesty zpět," zašeptal.

A tak to začalo. Nesnesitelnej chaos a další výborný přepadení, ještě větší než to předchozí. Vlastně mnohem větší.

***

Hello,

doufám, že středoškoláci přežívají na střední, vysokoškoláci na vysoké a pracující v práci. Kdybyste neměli po večerech co dělat, kdybyste se nudili, byli smutní, nebo jen akutně potřebovali cítit nějaké emoce, tak tato šílená fanfikce je tu pro vás.

To je všechno, co jsem potřebovala říct.

Mějte se krásně,

Ruu :)))