Když se Jin poprvé rozhodnul představit Namjoonovi plán, pozval si ho za sebou do Florencie, kde se zrovna léčil. Jin podstoupil v Itálii hodně léčebných procesů, který byly úplně na hovno, a hodně vášnivých románků, který byly tím jediným, co stálo v Itálii za to.

RM ho našel s vlastními spisy a plány na přepadení ve Státní tiskárně stát před nějakou architektonickou památkou, na které Jin nechal oči asi tak půl hodiny. Byla zrovna zima, takže na sobě měl klobouk, kabát, dlouhé kalhoty a polobotky. RM ho neviděl půl roku, ale pomyslel si o svém nevlastním bratrovi, že je pořád stejný štramák.

„Hyung," vydechl RM za jeho zády.

A Jin se rozzářil a otočil za tím známým, pevným hlasem. „Bratříčku," první, co udělal, když ho viděl, bylo, že samozřejmě nadzdvihl obočí. Druhé, co udělal, bylo, že vyšel Namjoonovi vstříc a objal ho. „Benvenuto in Italia." Zazubil se na něj. „To jsem se tady naučil, víš?" Odkašlal si. „Taky jsem se naučil, že tohle je země umění a... a je na úrovni. Lidé se zde oblékají elegantně, s noblesou. O dost lépe než ty." Přejel ho pohledem s úsečným úšklebkem a poplácal ho po rameni, aby mu dal najevo, že na sobě ještě musí pracovat. „Vypadáš jako obchodní cestující." Povzdechl si Jin a zakroutil nesouhlasně hlavou. Namjoon nakrčil obočí, ale usmíval se na něj. „Za svůj pobyt zde jsem si uvědomil," Jin ztišil hlas. „Že Itálie je země jako stvořená na plánování největších přepadení na světě." Spiklenecky mrknul a obešel ho.

Namjoon na něj jen fascinovaně zíral.

„Tak pojď," otočil se Jin zpátky jeho směrem. „Vezmu tě do svého skromného příbytku a všechno ti ukážu. Musím ti toho tolik vyprávět." Zazubil se v dobré náladě.

Jeho „skromný příbytek" se nacházel v křesťanském klášteře kousek za městem.

„Tohle je ten nenápadný venkovský domeček, který sis chtěl pronajmout?" vyvalil oči Namjoon, když zastavili před tou honosnou konstrukcí.

Jin se jen znovu zazubil a šel otevřít vstupní bránu masivním klíčem. „Však víš," povzdechl si melodramaticky. „Hledáš jen něco se dvěma koupelnami a zahradou, a nakonec skončíš u rekonstrukce kláštera." Otevřel bránu a slavnostně pustil Namjoona dál. Pokud se Jinovi musí něco nechat, tak to, že uměl žít na úrovni.

Jin svého nevlastního bratra provedl celým dvorem a mluvil k němu, jako by byl nějaký průvodce. „Měl bys být rád, že máš možnost slyšet tohle všechno v rodném jazyce," tvářil se u toho velice vážně Jin, jako by Namjoon perfektně neovládal angličtinu a ještě asi deset dalších světových jazyků.

„Už vím, jak se dostat do Státní tiskárny peněz a cenin," vydechl Namjoon dychtivě, když šli po velkém ochozu se sloupy do dvora a obrazy svatých na stěnách.

„Nepovídej," odvětil Jin bez zájmu, ani se na něj nepodíval, a šel prostě dál. „Co třeba hlavním vchodem?" navrhl, jako by neexistovalo nic snazšího.

„Tam pošleme jednoho až dva lidi," přiznal Namjoon. „Nějaké odvážlivce. Ty ale ještě musíme najít." Odmlčel se. „A zbytek půjde vchodem zadním. A to celé v kamionu, který převáží papírové role."

Jin ho dál ignoroval. Jen zamával procházejícím mnichům na druhou stranu ochozu. Ti ovšem pro změnu ignorovali jeho.

„Hyung, tady je to obydlené?!" zděsil se Namjoon.

„Klídek, ani se nepotkáme," mávnul rukou Jin. „Mniši jsou ideální sousedé." Mrknul na něj.

„Ale pořád jsou to mniši!" vyjel Namjoon.

„To ano, cisterciáci," odvětil Jin s klidem a pyšnil se dalšími znalostmi, které zde nabyl. „Žijí v jednom křídle a my budeme žít ve druhém." Objasnil.

Namjoon byl z přítomnosti těch mnichů ovšem stále trochu v nervech.

„Navíc složili slib mlčení," dodal Jin jen tak mimochodem po chvíli a zdvihnul obočí, což dělal asi tak odjakživa a naprosto omylem či automaticky, záleží na tom, jak to chcete brát. „Přísahali, že budou zachovávat mlčení ne před zbraní, ne před soudcem, ale před samotným Bohem." Ukázal Jin nahoru na oblohu a vsunul velký klíč do dalších dveří, protože došli ke vchodu do chodby, která vedla do jeho kaple. Namjoon jen civěl. „Krom toho, ani nám nerozumí, což činí celou situaci ještě zajímavější, nemyslíš?" Pousmál se Jin triumfálně a vpadnul do dveří.

Za nimi se v prvé řadě ukrýval oltář a lavice. Prostě normální kostel, přes který bylo třeba projít dozadu. Tak Jin učinil.

Namjoon ho nemotorně následoval. Přišlo mu, že Jin se ani nesnažil být během svého pobytu v Itálii nenápadný. „A... cos jim řekl?" zeptal se.

„Že jsem intelektuál, který potřebuje samotu a odříkání, aby napsal pojednání o teologické filozofii," nečinilo Jinovi problém odpovědět ani na tohle. „Nebo aspoň myslím," zamyslel se posléze. „Víš, jak mizernou mám angličtinu. Tak snad jsme se pochopili." Mávnul nad tím rukou, jako by na tom vlastně ani nezáleželo a šel dál.

Dostali se do chodby. „Uvěřili ti to aspoň?" zeptal se Namjoon, i když vlastně netušil, na co se ptá, když Jin si ani nebyl jistý, co těm mnichům teda ve skutečnosti řekl.

„Taky jsem jim zaplatil rekonstrukce," Jin vložil klíč do dalších dveří a předchozí otázku přešel, „a zabránil jim tak, aby z tohoto nádherného místa udělali hotel. Víc nepotřebují. Zbožňují mě." Ujistil Namjoona a poplácal ho po hlavě. „Občas s nimi taky zpívám gregoriánský chorál." Dodal s úsměvem. „Teď dej pozor na hlavu." Upozornil ho a vklouznul dovnitř.

Namjoon měl odjakživa trochu zpomalené reflexy, takže se praštil do čela o futra, než ho následoval. Trvalo mu pár okamžiků se vzpamatovat. Potom si uvědomil, kde vlastně nyní stojí. „Seokjin-ssi, ty spíš v cele?" vyvalil ohromeně zrak. Sotva odmaturoval a už jel podnikat tyhle šílenosti, ale nikdy by ho nenapadlo, že na svých cestách skončí s Jinem v křesťanským chrámu.

„Měl jsem to v úmyslu," přiznal Jin, ale vedl ho až úplně dozadu a za roh. „Ale potom jsem se zamiloval do téhle kaple." Pousmál se a uvítal svého bratra ve skrovné kapličce s třemi vitrážemi, které propouštěly do ponuré místnosti barevné světlo po většinu odpoledne. Vzadu pod jednou z nich se nacházelo prosté lůžko, přímo vedle něj klekátko na modlení, které Jin užíval zřídkakdy. Uprostřed stál dřevěný stůl a na něm model Národní banky, na kterém roky pracoval. Některé papíry plné škrtanců a otazníků, které přímo souvisely s krádeží národní rezervy, měl rozvěšené po stěnách mezi dalšími obrazy svatých.

„Podívej na tu nádheru," pokynul Jin Namjoonovi, aby šel dál. Namjoon nemohl uvěřit tomu, že Jin tu má ke všemu taky harfu, na kterou určitě neumí hrát.

Nyní byl již podvečer a začínalo se stmívat, proto Jin zapálil svíce. Namjoon mezitím postupoval pořád dopředu k plánu. Ještě si nevšiml osoby, která usilovně čmárala na křídovou tabuli nějaké výpočty. Ta tabule byla totiž schovaná za jedním velikánským obrazem ležérně opřeným o stěnu.

Ta osoba se jmenovala Ma Kyungji. Narodila se sice v mužském těle, ale v morku kostí byla jednoznačně ženou. Ovšem v době před pěti lety to o ní Jin ani RM ještě nevěděli, protože i ona se všem stále představovala jako muž.

Jin a Kyungji byli dlouholetí přátelé, kteří se poznali při jednom přepadení. On tam kradl a ona, studovaná inženýrka, dělala výpočty. Jin ji později představil nevlastnímu bratrovi a naprosto suverénně prohlásil, že ji musí vzít do svýho plánu.

Jenomže v životě Kyungji se mezitím odehrálo příliš mnoho. Na první pohled se do Jina zamilovala. A on ji za celý svůj život nepoznal jinak než jako muže. Protože se styděla mu o tom všem říct. Takhle z plánu vypadla. Neukazovala se a nikdo netušil, co s ní je, a RM si mezitím sestavil vlastní tým podle svých představ.

Nikdy ovšem nezapomněl na chvíli, kdy se na něj Kyungji tehdy ještě s krátkými vlasy, v uhlazené košili a džínách, šklebila od tabule. „Namjoon-ssi, příteli!" přivítala ho se zvoláním. „Jak ses od léta měl? Pojď sem a všechno mi pověz!" Pobízela ho a už ho vítala s otevřenou náručí.

Namjoona, kterej se s ní poprvé setkal v létě, ovšem její přítomnost zde překvapila. „Co to má znamenat?" otočil se pobouřeně na svého nevlastního bratra.

Ten jen pokrčil rameny. „Vzpomínáš přece, jak jsme plánovali ukrást zlato z Jihokorejské banky? Povídali jsme ti o tom v létě," připomněl Jin, jako by se nechumelilo.

„Je to zázrak," přidala se k němu Kyungji. Namjoon se tedy otočil opět na její stranu, protože nyní stála před ním. Byla skoro stejně vysoká jako on a byla to náramná fešanda. Rozhodně bych do ní šel v obou jejích podobách, kdybychom se vzájemně tak nesrali. „Přišli jsme na to, jak vynést víc než devadesát tun zlata." Chvástala se tehdy, popadla Namjoona za ramena a zatřásla s ním.

„Konečně jsme našli řešení, o kterém věříme, že se ti bude líbit," zdvihal obočí Jin.

Namjoon byl úplně popletenej. Myslel si, že jede do Itálie promýšlet detaily svýho plánu, zatímco se proti němu tihle dva totálně spikli a začali mu předhazovat vlastní. Úplně jinej. A mnohem, mnohem šílenější.

„Je to nejskvostnější dílo stavebního inženýrství od Panamskýho průplavu!" zajíkla se Kyungji, která byla do všech Jinových plánů zamilovaná úplně stejně jako do jeho samotnýho.

„Tak moment," zarazil je oba Namjoon. „Přeci jsem vám říkal stokrát, že vím, že zlato se odtam dostat dá." Roztrpčeně si je prohlédnul. „Ale hyung," obrátil se pro jistotu jen na Jina, protože Kyungji zase tak dobře neznal. „Garantuju ti, že z Jihokorejské banky se ven živej nedostaneš. Je to sebevražda." Naléhal na něj.

„To jsou zatím bezvýznamné detaily," vložila se do toho Kyungji. „Nejdřív zlato, pak lidi, ne?" Nadhodila.

Jin přišel až k ní a pyšně ji poplácal po rameni. „Přesně tak," zazubil se. Lichotilo mu, že za ním Kyungji tolik dolejzá, byl ale příliš ješitnej na to, aby se pořádně zamyslel nad tím, proč to sakra asi tak dělá.

„Jak jako ‚bezvýznamné detaily'?" zděsil se Namjoon nad jejich zbrklostí.

„Ále, o tom si promluvíme později," uklidňoval ho Jin a popadnul ho za ruce, zatímco Kyungji se opět vrhla ke svým výpočtům. „Bratříčku," oslovil Jin Namjoona a odvedl jej trochu dozadu, „nevšiml sis náhodou, že jsem trošičku jiný?" uculil se.

„Ani ne," odvětil Namjoon s ironickým obrácením očí v sloup a vysmýkl se mu.

„Musím ti povědět o jedné ženě," vydechl Jin a dovedl ho k polici s fotkama ve zlatých rámech, které si Namjoon taktéž předtím nevšiml. Jednu z nich popadl do ruky. Byla to fotka jeho a té ženy. Oba byli nazí, na záběru však zachycení jen po pás, ona stála zády, aby jí nebyla vidět prsa, ovšem hlavu měla malinko zakloněnou, aby jí bylo vidět z jedné strany do tváře. On jí vroucně zarýval bříška prstů do zad a bylo vidět, že takhle zamilovanej už fest dlouho nebyl. Namjoon si tím byl jistej. Zvlášť po tom, co Jin vydechl: „To koukáš, co? Vsadím se, že takovou krásku jsi ještě neviděl." A spokojeně se na obrázek tlemil.

Šlo o jeho budoucí manželku, která měla být zároveň úplně poslední. Jmenovala se Hana a nabrnknul si ji v jednom korejským bistru v Miláně. Jejich vztah se tvářil být vcelku harmonickej navenek, ale ve skutečnosti byl spíš dost komplikovanej, abych tak řekl.

„Ano, je moc krásná," přitakal Namjoon odměřeně, když mu Jin řekl její jméno.

„A je šíleně zamilovaná," zašklebil se Jin pyšně.

„Je to úplná bohyně," odvětila Kyungji od tabule, ačkoliv na Hanu samozřejmě nepředstavitelně žárlila. Jin se šel podívat k tabuli na to, co nového vymyslela.

A tak tam Namjoon zůstal stát s fotkou v ruce a bál se, že jeho nevlastní bratr se jako vždy namočil do něčeho nezvratně pitomýho. Nikdy si nedokázal představit, že jednoho dne bude muset na tento sebevražednej plán přistoupit.

***

Jak se vám líbí nová postava Kyungji? To už máme ty ženy v bandě alespoň dvě, ne? :)))