Jimin se statečně rozhodnul, že si promluví s Hyunshikem jako první, protože to tak bude určitě pro všechny lepší. Ovšem už když otevřel dveře od umývárny, kde na něj Hyunshik čekal a vydechl fascinované „Jimin-ssi" hned poté, co vešel dovnitř, si uvědomil, že to byla chyba.

Nasucho polknul a jeho vzdychání ignoroval. Chtěl mu dokázat, že už spolu nemají nic společnýho. Protože fakt neměli. Vytáhl detektor kovů a odměřeně si ho prohlídnul.

„Moc ti to sluší," usmál se na něj Hyunshik.

Jimin ho ignoroval. „Postav se sem," ukázal před sebe. Hyunshik malými krůčky popošel blíž k němu a zahleděl se mu do očí. Tohle nebyl ten Jimin, kterýho si přál. „Vyhrň si košili." Nakázal mu. Takhle přímočarej určitě nebýval. Ale poslechnul ho a ukázal mu, že pod košilí nic neschovává. „Teď rozpaž." Rozkazoval Jimin dál.

Hyunshik poslechl znovu a Jimin ho začal zkoumat detektorem kovu, kdyby u sebe náhodou měl zbraň. Těžko říct, čeho je Hyunshik schopnej, že jo?

Jimin se mu ani nepodíval do očí, ale hryznul se do rtu. Věděl, že ho musí trochu vyzpovídat. „Proč jsi šel dovnitř?" nechápal. „Mohli tě zastřelit."

„To je jedno," Hyunshik se usmíval jen proto, že nyní stál před ním. Bylo mu fuk, že je trochu jinej. Chtěl ho zpátky. „Na životě mi přestalo záležet, když..." vytasil se s těma dojemnýma srajdama. „Když jsem o všechno přišel." Přiznal.

Jimin si kleknul a projel mu detektorem ještě kalhoty. Tohle byl upřímně nejbližší kontakt, jakýho byl s Hyunshikem ještě schopen.

„Haeun mě opustila a vzala si děti s sebou," spílal Hyunshik. Jimin jeho nářky ignoroval a vytáhnul z tašky kombinézu, kterou pro něj přinesl. „Žiju v bytě, kterej má kuchyni ve skříni a postel. Jím jenom instantní jídla." AHA! A máme tě, lháři! Jimina to ale stále moc nezajímá, jestli sis toho nevšiml. Prohledává tě a je mu nepříjemný na tebe sahat. Jimin je ale profík a jenom dělá to, co je nutný. „Krabice od stěhování jsou pořád uprostřed chodby, ale..." BOŽE! Nechceš už zmlknout? I mě už otravuješ, a to tam ani nejsem!

Jimin mu věnoval zkoumavej pohled. Nechápal, proč mu tohle všechno vykládá.

„No, postupně to překonávám," Hyunshik si dál jel svoje. Jimin ho k sobě otočil zády a prohledal ho ještě zezadu. „Poslouchej," oslovil ho. „Vím, že jsem se k tobě i Haeun choval příšerně." Najednou. „Uznávám to. A často na ni myslím, myslím na Haeun, ale zdaleka ne tak často jako na tebe."

Jimin mu vrazil do ruky kombinézu. Tohle má být jako vyznání lásky?

„Myslím celou dobu na tebe!" zařval Hyunshik. „A pár dní myslím taky... na tvýho syna."

Jimin se zarazil. „Jak o něm víš?" štěknul.

„Všichni o něm ví," pousmál se triumfálně Hyunshik. „V policejních složkách o něm mají vše."

Jimin nakrčil obočí. Nedal na sobě znát svoje znepokojení. Nechápal, proč někdo dovolil zrovna jemu účastnit se tohoto přepadení. Policie musí být vážně ještě blbější, než si ji pamatuje. „Obleč si tu kombinézu," rozkázal mu a otočil se se založenýma rukama stranou.

Hyunshik tentokrát neměl v plánu ho poslechnout. Ani ho sem nepřišel děsit nebo vydírat. „Vím, že jsem o tebe přišel, Jimin-ah," povzdechl si.

„To teda jo," neudržel se Jimin. „Přišel jsi o mě ve chvíli, kdy jsi ani nechtěl přiznat, že jsme vůbec spolu. A teď si prosím obleč tu kombinézu." Pohodil hlavou směrem ke kusu látky, kterou svíral v ruce.

„A co jsi čekal?" opáčil Hyunshik. „Víš, jak zdrcující je, když milenec řekne ženatýmu chlapovi se třemi dětmi: ‚Oznámil jsem náš vztah svý mámě!'? Vyděsil jsem se, přiznávám. Byl jsem pár vteřin mrtvej strachy z toho, že se to provalí. Koho by něco takového nevyděsilo?" namítl.

Jimin sepjal rty v úzkou čárku.

„Byly to jenom tři minuty," argumentoval Hyunshik. „A všechno to pokazili ti... ti teroristi, kteří vnikli dovnitř a začali střílet. Víš co by se stalo, kdyby tam tehdy nepřišli? Hned bych to vzal zpátky." Jo, to určitě. „Prosím tě, nemůžeš mě soudit kvůli třem minutám." Přemlouval Jimina Hyunshik. „Krom toho, ty jsi teď zločinec, Jimin-ssi. A až tebe i Jungkooka chytí, kam přijde tvůj syn?"

„Co to teď jako zkoušíš?" přelétl ho Jimin zamračeným pohledem a automaticky sáhnul po zbrani za svým opaskem. Nechápal, jak je možný, že se lidi můžou tak změnit. Jak je možný, že tohoto člověka, kterej mu nyní nahání hrůzu, kdysi tak vroucně miloval.

„Chci jenom, abys mě učinil jeho opatrovníkem v případě, že se o něj nebudete moct postarat," prohlásil Hyunshik šeptem.

Jimin nasucho polknul. Věděl, že je rozumný mít pro malýho Junghyuna nějakou náhradu. Nejlépe někoho, koho zná a není z naší bandy v případě, že bychom šli do vězení. Ovšem netušil, jestli je Hyunshik úplně ideální volba. „Pokusím se o to, dobře?" povzdechl si nakonec.

„Díky," popadl ho Hyunshik za paži. „Díky moc." Měl z nějakýho pochybnýho důvodu pocit, že na Jiminovi děti má právo. Ale řekl snad někdy on, že chce být druhým otcem jeho vlastních dětí? Ani by si to nedovolil. Nyní se nechápavě podíval na Hyunshika, kterej se ne a ne pustit jeho dlaně, a došlo mu, že tady nejde o jeho syna. Pořád jde o něj. „Některé věci se nikdy nezmění, že?" pousmál se dobrácky Hyunshik.

Ale změní, pomyslel si Jimin. V jejich životech se totiž změnilo úplně všechno. Nevěřícně se postavil zpátky před Hyunshika, kterej se usmíval jak měsíček na hnoji. „Co?" štěkl nechápavě.

„Jen se podívej," nabádal ho Hyunshik a znovu si vyhrnul košili. Jimin při pohledu na jeho poklopec mohl vidět, že má erekci a upřímně se zhnusil. „Podívej, jakého mě tady máš. Co se mnou děláš..."

„Kurva, Hyunshik-ssi," Jimin znechuceně odvrátil pohled.

Hyunshik se neudržel a přimáčknul ho ke stěně. „Stačí, abych se na tebe podíval a jsem nadrženej. A já vím, že mě chceš taky. Vím, že po mně toužíš," šeptal slizce. „Od doby, co jsme si to rozdávali u mě v kanceláři na stole, ses přece nemohl tolik změnit." Doufám, že ne, dodal v duchu.

Potom se ho pokusil políbit, ale Jimin ho od sebe rázně odstrčil a namířil na něj zbraň. Hyunshik vyvalil oči a zvednul ruce nad hlavu. „Tak tohle sis dovolil naposledy!" vyjel na něj Jimin. „Ještě jednou na mě sáhni a seš mrtvej!" Zavrčel varovně. „Hnusíš se mi, Hyunshik-ssi. Hnusíš se mi." Ulevil si.

„Hnusím se ti?" zopakoval Hyunshik nevěřícně a rozhrnul si košili. „Tak střílej. Střílej, ty sráči." Ukázal si rozhněvaně na srdce. „Protože jestli to neuděláš, tak toto bude jediná tvář, kterou tvůj syn do konce života uvidí. Tebe a toho vola totiž zavřou na hodně dlouho. A malej Hyunshik se nikdy nedozví, kdo byli ti zmetci, co ho adoptovali. A to mně bude říkat ‚tati'. Jenom mně." To chceš no. „Proto jsem vběhl dovnitř, víš?" Ale no tak, tomu přece sám nevěříš, ty vole! Právě jsi ho přimáčknul ke zdi a on se nasral.

Navíc sjel tou pistolí trochu níž a nyní ti míří na tvůj zvrhlej rozkrok, potom ti to namíří na čelo, a nakonec vystřelí na stranu. Je úplně jinej, než jsi ho znával. Ale ne proto, že se až tolik změnil. Je to proto, že v sobě má stránky, který jsi předtím nebyl schopen vidět, protože tě tolik miloval, že pro tebe předstíral. Teď tomu sám nemůže uvěřit.

Do umývárny vešel Mat, kterej slyšel výstřel, a mohl vidět Jimina, jak míří Hyunshikovi do ksichtu. „Můj syn se jmenuje Junghyun," procedil Jimin vztekle skrz zuby. „A ty ho nikdy v životě neuvidíš, to ti přísahám!" Tím měl pocit, že vyřídil, co potřeboval. „Mat-ssi," otočil se doleva. „Dokonči to." Potom spustil zbraň a opustil místnost. Tohle bylo ještě horší, než předpokládal.

„Hyunshik-ssi, jen klid," ušklíbnul se Mat na nového rukojmího. „Opět se setkáváme." Zašklebil se na něj. „Tak dělej, svlíkej se konečně."

***

Ne každý návrat je tolik doceněn. Nicméně, jak si myslíte, že se vyvinul Jiminův charakter? Je nyní (bez Hyunshika) samostatnější a sebevědomější? Nebo se z něj stal jenom další bezvýznamný/opovrženíhodný zloděj?