„Podíváme se na to," zašeptal Mat a třesoucí se rukou sundával obvaz Kyungji, která před ním seděla na křesle v knihovně, z očí. Nyní bez šátku měla pocit, že má pořád v očích střepy, protože nemohla přivyknout slunečnímu světlu. Stál jsem za Matem po jeho levé straně a skepticky si ji prohlížel, jak se snaží oči otevřít. Jungkook po jeho pravé straně si se založenýma rukama nervózně prohlížel mě, jako by z mýho výrazu snad mohl vyčíst, co si o tom myslím. „Kyungji-ssi," vydechl Mat a zakryl jí pravou paží levé oko. „Vidíš něco pravým okem?" zeptal se.

Kyungji znovu zamrkala. Viděla obrysy. A ty se postupně začaly zaostřovat. „Vidím tvoje ortodoxní vousy, ty rusáckej grázle," ušklíbla se na něj. Mat se zasmál, což donutilo k mírnýmu úsměvu i mě. „Ne, vážně, seš snad nějakej rabín nebo co, ty vole?" Kyungji začala vtipkovat, což bylo dobrý znamení. „Neboj, kámo, vidím dobře." Usmála se potom.

„Zkusíme druhé oko," pokračoval Mat a zakryl jí nyní levačkou to zdravé. Zamával jí před obličejem, ale tentokrát nereagovala. Viděla před sebou jenom tmu. Mat se znepokojeně podíval na Jungkooka, kterej se nervózně hryzal do rtu, a na mě. Oba jsme věděli, co to znamená. Naše velitelka je na jedno oko slepá. Mat si tím byl poněkud jistej a ona taky. On přesto řekl: „Nic se neděje. Oko se musí léčit. Zítra uvidíš líp." A i když to byla lež, jako když věřil, že jeho mrtvej parťák Pat vstane z mrtvých, potřeboval si ji nalhat. Dodávalo mu to sílu. „Dám ti pásku," řekl Mat opatrně. A tak se z Kyungji stala neohrožená pirátka, která vede jedno šílený přepadení. I tak to ale s její orientací v prostoru, nedej bože s muškou při střelbě nevypadalo moc slibně. „Najdu ti hůlku," navrhl Mat, aby se mohla pohodlně pohybovat po budově.

Kyungji se zdravým okem zahleděla před sebe, když odešel, a viděla mě, jak klečím u klece s fretkou a dělám na ni ksichty. Nic jsem neříkal, ale Kyungji věděla, že mě to sere. Věděla, že by mi teď měla říct „Tak dobře, ty pitomče, převezmi velení a prostřílej mi cestu k tomu zlatu." Už, už to vlastně chtěla udělat. Ale nikdy jí to nebylo dopřáno.

RM totiž v tu samou chvíli sledoval zprávy a dozvěděl se tak tu radostnou novinu. Neohrabaně popadnul vysílačku. „Kyungji-ssi, jsi tam?"

Kyungji odtrhla svůj pohled ode mě, natáhla před sebe ruku a pokynula Jungkookovi, aby ji dovedl ke stolu s vysílačkou se zašifrovaným signálem. Pozoroval jsem ji, jak se belhá ke stolu, přičemž jsem stále klečel u Sofie a svíralo se mi hrdlo žalem a vzteky. To mělo naštěstí už brzy povolit. Kyungji se s Jungkookovou pomocí chopila vysílačky. „Jsem plně schopná a naprosto ve střehu, RM-ssi," ohlásila se. No to nevím, pomyslel jsem si.

A jediný, na co se RM zeptal, bylo: „Je poblíž SUGA?" Tos jako nemohl zavolat rovnou na mě, ty vole?! Takhle se akorát stalo to, že se dva zvídavé pohledy – Jungkookův a Kyungjin – otočily mým směrem, zatímco já tam klečel uprostřed místnosti jak u modlení a pozoroval fretku. Do tváří se mi nahrnula krev. Taky jsem netušil, co po mně RM žádá.

„Ano, je tady," potvrdila Kyungji. Postavil jsem se. Mat se zrovna vrátil do místnosti s guvernérovou vycházkovou holí.

Jako v mrákotách jsem došel ke Kyungji a převzal vysílačku. Ona mi dobrácky uvolnila prostor u stolu. „Ano, RM-ssi?" ohlásil jsem se znepokojeně. Netušil jsem, jestli mi chce říct něco skvělýho, špatnýho, nebo mám průšvih.

„SUGA-ssi," vydechl RM blaženě, takže mi svitla naděje, že se snad jedná o dobré zprávy. RM se podíval na obrazovku vedle sebe, kde na všech stanicích běžel záběr s j-hopem padajícím k zemi, a řekl: „j-hope už je v Jižní Koreji."

Aniž bych to plánoval, do očí mi vyhrkly slzy a začal jsem se usmívat jak pitomec. Kyungji a Jungkook si nadšeně plácli. Mat se začal hrdě usmívat a pokýval hlavou. Jako koordinace zbavenej jsem spadnul vrchní částí těla přes stůl, měl jsem pocit, že omdlím, ale bylo to zatraceně skvělý.

„Děkuju," zachraptěl jsem do vysílačky dojatej samým štěstím. „Děkuju, RM-ssi." Zopakoval jsem. „Doufám, že tě budu moct obejmout a říct ti to osobně hodně brzo." Nebudeš moct. Umřeš. Ale ještě to na tebe nepřišlo.

To on neví. „Ovšem, že ano," zasměje se do vysílačky a chvíli je šťastnej, že tě má. Jsi jeho nejlepší náplast za Jina. Nikdy o tom takhle ani neuvažoval, ale najednou si je jistej. Pokud někdo dokáže zastoupit to prázdný místo staršího bráchy, chtěl by, abych to byl já, i když Kim Seokjin je samozřejmě po všech stránkách nenahraditelnej.

RM se usmál dopředu na Miru za volantem. Už se vydali na cestu. Bude dlouhá a strastiplná. Ale za to plná poznání. Opět se sklonil k vysílačce. Nevím, jestli to, co z něj vylezlo poté, říkal víc Miře, Jinovi nebo mně. Omylem totiž řekl: „Ještě zbývá to nejtěžší, hyung." A já se zarazil. Jsem sice starší, ale RM mi takto neříká, nebo o tom nevím. Většinou takhle říkal právě Jinovi. I on sám si to uvědomil. Pak to ale zahrál do outu: „Ale my to zvládneme, slyšíš? Zvládneme to." Dodal.

„To si piš," vydechl jsem a odložil vysílačku na stůl. Bylo mi fuk, jak mě RM oslovuje, ať mi třeba nadává do dementů. Byl jsem tak šťastnej. Znovu jsem se pokusil získat rovnováhu, narovnal jsem se a prohrábnul si vlasy.

Viděl jsem, jak se na mě Jungkook srdečně usmívá a poprvé jsem měl na celým tomhle přepadení pocit, že mu nejsem lhostejnej. Vyrazil mi naproti a začal mě objímat. Padnul jsem mu okolo krku. RM spokojeně odložil vysílačku. Myslel, že to máme v kapse. A já, když mě Jungkook nadzdvihl do vzduchu a otočil se kolem dokola, jsem si myslel to samý.

Jenomže, jak už jsem říkal, každá akce, úplně každá, má svý následky. A Kyubok stojící ve stanu, pozorující odstřelovače na kamerách, už měl další plány.

„Plukovníku," oslovil ho strážník Yo vracející se z nákupu.

Policii v tom nejtemnějším momentu totiž svitla naděje v podobě Chaewon, která zrovna obdržela svou objednávku.

„Začali jsme triangulovat signál," oznámil Kyubokovi Krteček.

„Jako s mobilním telefonem?" sjel ho se zamračením.

„Není to tak přesné," přiznal Krteček. „Ale ústav informačních technologií má přijímače po celém státě." Krteček vytáhnul mapu a ukázal mu, kde všude se ten signál objevil. Nutno říct, že to všechno byla místa stovky kilometrů vzdálený od sebe a některý z nich byly dokonce na druhý straně světa. Takže měl pravdu. Opravdu to nebylo zase tak moc přesný. Jenomže potom... „Největší intenzita je ovšem na jihu poloostrova." A tak byli RM s Mirou chyceni do pasti. Jejich obrana, ač sebelepší, měla každou chvíli selhat.

Kyubokovi to nedalo. „Jak moc je to teda skutečně přesné?" dožadoval se.

„Tohle je rádius," ukázal mu Krteček další mapu s kružnicí, která zabírala asi tak jenom... půlku státu?

„Řídí přepadení z pláže?" zahleděl se na něj nedůvěřivě Kyubok. „Poslali svý lidi do banky a sami odjeli na dovolenou?" Vyvalil zrak. „No tak, Krtečku, s tím na mě nechoď." Zamračil se znovu.

„Nemá smysl, aby byli příliš blízko, už to tak dělal při předchozím přepadení, na to bychom přišli raz, dva," pronásledoval rozjívenýho plukovníka Krteček po celým stanu. „Nejspíš předpokládá, že prohledáme všechny budovy v blízkosti banky." Namítl.

„Nechceš mi rovnou říct, že odjeli do Japonska, nebo Indonésie?" ušklíbnul se Kyubok odměřeně.

„Kterékoliv místo je bezpečnější než Soul," nevzdával se Krteček. Kyubok se na něj otočil a nahodil poněkud unavenej, ale jinak neutrální výraz. „Potřebuje jenom telefon a vysílačku." Potvrdil Krteček. Kyubok se otočil k východu ze stanu. Na tohle fakt nemá. „Plukovníku, zná naše protokoly," pokračoval Krteček. Kyubok se k němu vrátil, snad jen omylem, protože už netušil, kam by ještě zašel. „Neexistuje žádný na vyšetřování přepadení s rukojmími na vzdálenost stovky kilometrů od místa činu. A on to ví."

„Co se stane, kdybys tam jel?" navrhl Kyubok.

„No," pokýval hlavou Krteček. „Ta oblast je pořád dost velká." Přiznal.

„Neser mě, Krtečku," odfrkl si Kyubok.

„Nejdřív ji musíme omezit," nadhodil Krteček.

„Okamžitě tam pojedeš," rozkázal mu Kyubok. A tak Krteček poprvé v životě dostal velkej úkol. To ještě netušil, že ho stejně dost zvoře. Nyní jen vytřeštil na svého nadřízeného oči. Ten jenom dodal: „A zachováš absolutní diskrétnost. Jestli tam něco opravdu je, chci tam raději mít tebe než pár venkovských četníků, kteří by ho jenom vyplašili." Potom si nechal zavolat hlavního technika. „Budeš mu poskytovat oporu," nařídil tomu technikovi Kyubok a máchal před sebou mapou jako šílenej. „Budeš zkoumat výhradně tento signál, nic jiného."

„Dobrá," přisvědčil technik.

„Tohle se nesmí za žádnou cenu dostat ven. K nikomu," prohlédl si je oba, jednoho po druhým. Krteček se cítil dopáleně, protože na něj takhle hodil zodpovědnost, o kterou nestál. Kyubok mu však dál nevěnoval pozornost. Vrátil se dopředu za Chaewon a zbytkem techniků, aby nás mohl dostat na kolena.

***

Co myslíte? Obejmou se v tomhle příběhu Namgi ještě někdy?