Z policejního auta vystoupil postarší strážník. Jediný, co před sebou viděl, byla banda vesničanů a dodávka zabořená v bahně. Byl místní, takže se rovnou zahleděl na otce toho postiženýho kluka. „Co se tady, prosím tě, stalo?" zhrozil se.

„Jak vidíš, zapadl nám karavan do bahna," vesničan v čele se pokusil to zahrát do outu.

Strážník nedůvěřivě předstoupil před celou skupinu. „A kde jsi ho sehnal?" zeptal se muže.

„Půjčil mi ho bratranec ze Soulu," zalhal vesničan bez mrknutí oka.

„To je... to je... RM!" vyhrkl jeho postižený syn vedle něj. Muž se zděsil.

„Co to povídáš?" sklonil se strážník ke klukovi.

„Můj bratránek... Raemi... pracuje jako dodavatel v Soulu," vyhrkl otec postiženého rychle.

„Vážně?" podivil se skeptický strážník, který s pivním břichem a vrásčitým obličejem vypadal jako mořský hovno. Začal nedůvěřivě dodávku obcházet.

„Jedeme se ženou na pár dní k jezeru, tak nám ho půjčil," pokračoval muž ve lžích a doprovodil strážníka na jeho pochůzce kolem karavanu.

„Proboha, buď zticha," obořil se zbytek vesničanů na toho mentálně zaostalého, jakmile byli na druhé straně.

„Budeme jíst konzervy, vařit na ohni, však to znáš," pokračoval vesničan ve výmluvách.

Strážník zabušil na dveře dodávky, takže se RM a Mira natlačení jeden na druhého na hajzlu dost lekli. Zacpal jí ústa rukou, aby nevyjekla.

„To je mi ale obrovský karavan," hvízdnul strážník fascinovaně. „Uvnitř to musí bejt hotovej palác."

„Je to jako menší byt," opravil ho vesničan.

„Můžu dovnitř?" nadhodil strážník.

A muž automaticky vyhrkl: „Ne!" Potom se zarazil. Strážník taky. Muž sklouznul pohledem na jeho nohy. „Vždyť máš na botách víc hoven než je v kravským zadku!" rozčílil se. Strážník se nechápavě podíval na svoje vypulírovaný a naprosto čistý boty. „Chci říct na podrážkách. Zašpiníš koberec." Opravil se vesničan, ale strážník měl čím dál větší podezření, že se jen hloupě vymlouvá.

„V klidu, brácho," ušklíbnul se na něj strážník, otevřel dveře a otřel si podrážky o první schod. „A je to." Pokynul mu.

A tak mohl vesničan jen vidět, jak strážník vstupuje do karavanu, ve kterým se schovávají dva z nejhledanějších zločinců ve státě. Prohlídnul si volant a sedačky. Vcelku obyčejný, ale působící pohodlně. „Je tu i kuchyně a tak," podivil se. „Vážně budete vařit na ohni, když tu máte sporák?" Houknul ven.

RM a Mira strachy ani nedýchali. Zatnul zuby, aby do něčeho nepraštil.

„To víš, nechcu to bratránkovi všechno zprasit," ušklíbnul se na něj vesničan, když zase vylezl ven.

Strážník chápavě přikývnul, vyšel ven a postavil se muži, kterej si ochranitelsky stoupnul před dveře, naproti. „Ti dopravci si nežijou špatně, poslyš," pokýval hlavou uznale strážník. Muž jen ztěžka přikývl. Zpoza dodávky se vynořil jeho syn a další vesničané. „Něco takovýho si koupím na důchod," rozplýval se strážník. Nejspíš mu ale nedošlo, že v našem státě se nejspíš důchodu opravdu nedočká. Vždyť už teď mu táhne na osmdesát a furt musí makat.

„To zní skvěle," přisvědčil muž přesto.

„To jo," strážník ho poplácal po rameni a vstřícně se usmál. (Teda vstřícně v tom smyslu, že jeho úsměv vypadal jak pomačkanej papír.) „Dojdu pro auto a společně to vytáhneme." Nabídl.

„Díky," kývnul muž vděčně.

„K službám," zasalutoval mu strážník. „Hned jsem zpět."

Mira úlevou zabořila hlavu do Namjoonova hrudníku a on ji chlácholivě pohladil ve vlasech. A tak se stalo, že se skrývali v malý koupelničce, zatímco muž zákona jejich karavan zahákl za svý auto a s pomocí vesničanů je vytáhnul z bryndy.

Vesničané začali tleskat, muž za volantem dodávky se zasmál a poplácal volant. Strážník odjel. A RM s Mirou stále namáčknutí jeden na druhýho se políbili, vylezli ven a samozřejmě vesničanům za jejich pomoc slušně zaplatili.

Mira předala obálku s penězi tomu postiženýmu klukovi a políbila ho na čelo. „Páni," vydechl on, když viděl ten obnos. Teď si možná s otcem budou moct dovolit opravdovou dovolenou. „Díky, RM-ssi." Zajásal blaženě a skočil vůdci kolem krku.

Ten ho poplácal po zádech. „To já děkuju," zašklebil se vůdce.

Mira mezitím dál rozdávala dary. A tak se rozloučili a vydali se dál na cestu. RM pozoroval skupinku ve zpětném zrcátku, jak jim mává, a tak se pousmál. Tohle setkání ho svým způsobem naplnilo novou energií a chutí dotáhnout tuhle šílenost do konce.

Asi o pět minut později se rozezvonil starej telefon, kterej Mira používala pro komunikaci se Soobinem. „Ano, Soobin-ssi?" pohotově to zvedla.

„Mají tu cisternu," oznámil Soobin, kterej se s dalekohledem schovával na jednom stromě poblíž banky. Nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neviděl. Klimbal nohama a překotně hlásil: „A připojují hadice k větracím šachtám."

„Ještě něco?" chtěla vědět Mira.

„To je všechno," prohlásil Soobin vážně. Slezl ze stromu a zapojil se do denního dění, jako by se nic nedělo.

„Díky," poděkovala Mira a zavěsila. „Omamný plyn." Řekla znepokojeně Namjoonovi. „Určitě je to halotan." RM se na ni vyděšeně otočil. „Znám Lee Chaewon i plukovníka Myunga," povzdechla si. „Určitě udělají to, co Putin v moskevském divadle Dubrovka. Všichni naši vojáci budou v bezvědomí a zatčení do půl hodiny, Namjoon-ah." Znepokojeně se zachvěla. „Myslíš, že to někoho z nich napadne?"

„Kyungji určitě ne," povzdechl si RM. „Spíš vyleze ven a začne střílet, protože neví co jinýho udělat."

„Co SUGA?" namítla Mira. „Tohle přepadení pro něj moc znamená, určitě se alespoň zamyslel nad tím, že bezhlavě střílet je v tomhle případě kravina. Mohlo by ho napadnout zkontrolovat ventilaci."

„To nesmí!" zděsil se RM a dupnul na plyn. „Jestli se dostane příliš blízko, skončí v bezvědomí jako první. Jak daleko jsme od místa výměny?"

Mira se zahleděla do mapy. „Dvanáct kilometrů."

RM v duchu zaklel. Dvanáct kilometrů není sice tak moc, ale oni žalostně nestíhali.