Všichni obecně té noci nějak moc pracovali. Jenom já oděnej do policejního hábitu s náplastmi na obou rukách jsem stál v umývárně, tupě zíral do zrcadla a mířil na sebe revolverem. Umyvadlo, o který jsem se předtím opíral, bylo celý od krve, stejně jako moje oblečení, dlaně i rozcuchaný vlasy. Zíral jsem na člověka v zrcadle a nechtěl jsem jím bejt. Všeho jsem litoval. Ale právě proto vám to říkám, že jo?

Podobně jako Jungkook jsem myslel na Junghyuna. Na každýho se totiž najednou nějak hodně myslí, když ho máš za chvíli ztratit.

Byl jsem s ním v trezoru, kde kopeme tunel, a on mi řekl: „Rád přeskakuješ kaluže z kamene na kámen." Říkal to káravě, nerad a s bolestným úšklebkem. „A při každým tvým kroku se jeden kámen potopí." Dodal a sepjal rty v úzkou čárku. Jako by předpovídal budoucnost. Já už zase skákal přes kaluže a dalším kamenem, kterej se má nenávratně potopit, měl být on.

„Nenávidím tě!" zaječel jsem na toho rozjívenýho týpka, kterej na mě ze zrcadla mířil revolverem. „Seš pitomej sráč! Pitomej sráč, kterej všechno jen zkazí!"

„Necháváš na krajích cest mrtvoly."

Zaječel jsem něco nesmyslnýho do zrcadla. To, co mi Junghyun předtím říkal, byla bolestivá pravda. Pravda, kterou jsem opět nebyl schopnej vidět, dokud mě nepraštila přímo do ksichtu.

„Koho napadlo přepadat opancéřovaný vozidla a vloupat se do banky za bílýho dne? Tebe, nebo tvýho kluka?"

Koukal jsem do zrcadla. Proč mířím na něj? Na pitomý zrcadlo? Je jenom jediná cesta, jak to všechno zastavit. „Yoongi-ah," podíval jsem se výhružně sám na sebe do zrcadla a přesměroval hlaveň revolveru na svůj pravej spánek. „Ty už nikdy nikomu neublížíš. Nedovolím ti to."

„A teď je tvůj kluk mrtvej. A tvoje matka taky," připomněl mi Junghyun v mých vzpomínkách.

Z očí mi valily slzy a začaly umývat můj obličej. „Ty hajzle!" křičel jsem sám na sebe. „Zkurvenej zmetku!"

„Jsem si jistej, že sis uvědomoval, jak moc jí ubližuješ."

Najednou jsem brečel tak moc, až se mi ruka začala chvět a musel jsem revolver na chvíli spustit dolů. „Udělej to!" napomenul jsem se, když jsem si ho znovu přikládal ke spánku. „Ukonči to, ty zasranej zbabělče."

Jenomže pak se zničehonic ve dveřích umývárny zjevil jeden amatér, kterej mi nesl čistou kombinézu, triko a boty. To všechno nyní upustil na zem, rozběhl se ke mně a vyrval mi revolver z ruky. „Co tady do prdele blbneš?" zamračil se na mě.

Otočil jsem se k němu a hrábnul jeho směrem. „Vrať mi to," zamumlal jsem zoufale.

„Tak na to zapomeň," vyštěkl. Potom se uklidnil, odložil revolver na umyvadlo dál ode mě a položil mi ruce na ramena. „Přece ses sem nevracel proto, aby ses teď mohl zastřelit, ne?" zašeptal a pohladil mě po tváři.

Já jsem mu padnul kolem krku. „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," šeptal jsem mu do ucha. Bylo to tak mrazivě děsivý, když jsem to řekl nahlas.

„Co se děje, lásko?" zeptal se mě on, zatímco mě hladil na týlu a na zádech.

„Řekl mi to," zasípal jsem nešťastně.

„Kdo ti co řekl?" vyzvídal dále, aniž by měl v plánu mě pustit.

„Junghyun," zamumlal jsem. „Řekl mi, že kudy projdu, tam za sebou nechám pár mrtvol." Začal jsem znovu vzlykat. Ztěžka a nahlas. Až jsem se od něj musel odtáhnout, protože jsem potřeboval víc vzduchu.

j-hope mě stále držel za ramena, ale já skrýval obličej v dlaních.

„Jin mě vyhodil a já pitomec se vrátil, abych ohrozil životy vás všech!" vysmýkl jsem se mu. Svíjel jsem se v pase a skoro jsem znovu padnul na zem jako předtím v odpočívárně. Tentokrát jsem to ustál a opět se narovnal. „Vrátil jsem se, protože jsem jako vždy myslel jen na sebe. A Junghyun je teď mrtvej." Spílal jsem.

„Junghyun není mrtvej," namítl j-hope opatrně. „Dostane se z toho a všichni odsud společně odejdeme, jasný?" Pokusil se na mě pousmát.

Nechápal jsem to. I když se všechna naděje kolem vytratí, v něm jako v jediným opravdu vždycky zůstane. Nikdo nemá tak nezlomnou víru jako j-hope. Pomyslel jsem si, že je mnohem silnější osobnost, než si o sobě asi myslí.

„Pojď, musíš si to sundat," pomohl mi nyní z mikiny, takže jsem před ním zůstal stát jen v pomačkané košili s vyhrnutými rukávy. j-hope se zahleděl na náplasti na mých žilách. „Chtěl jsi mu dát všechnu svoji krev. Kdo tohle dělá, sakra? Člověk, kterýmu je jedno, když za jeho zády někdo padne, asi těžko, ne?"

Pokrčil jsem rameny, otočil se k umyvadlu a smyl zaschlou krev alespoň z předloktí a dlaní. „Neřekl jsem, že to dělám naschvál," ušklíbl jsem se, oklepal ruce a opět mu pohlédl do očí. Nezasloužil jsem si ho. Nešťastně jsem na něj zíral, než jsem zašeptal: „Jsem pitomej černej kocour, kterej vám všem běhá přes cesty a mrví vaše životy, j-hope-ssi."

„Ne," obořil se na mě j-hope a rázně udělal krok mým směrem. „Jsi výstavní kocour, kterýho tahle banda potřebuje. Kterýho potřebuju já." Udělal ještě jeden krok.

„Ne," zašeptal jsem a se slzama v očích vrtěl hlavou.

„Ale ano," j-hope přikývl a položil mi ruce kolem pasu. „Jsi můj černej kocour. A pokud mi budeš dál odporovat, nejspíš tě budu muset malinko zmlátit, aby sis to zapamatoval." Zašklebil se jemně.

„Malinko?" zopakoval jsem téměř neslyšně a sepjal rty v úzkou čárku.

„No dobře, tak hodně, jestli tě to víc rajcuje," pokrčil rameny.

Zíral jsem na něj. Potom jsem se k němu přiblížil tak, až se naše rty dotkly. Nechtěl jsem ho nechat jít ani se od něj vzdálit na krok. „Jak je tobě?" zeptal jsem se, když jsem se malinko odtáhnul a položil mu dlaně na tváře.

On za mými zády propletl prsty svých rukou. „Právě teď zatraceně dobře," začal se šklebit o něco víc, až mu z očí začaly vytékat vlastní slzy. Jemně jsem je otíral, ale tušil jsem, že to nejsou slzy smutku. Brečel štěstím. „Nemáš ani zdání, jak kurevsky moc tě miluju." Zašeptal.

Zavrtěl jsem hlavou. Ty hlupáčku, pomyslel jsem si, jak může někdo tak úžasnej jako ty milovat takovou stvůru? Nahlas jsem řekl jenom: „Taky tě miluju. Hrozně moc."

On posunul propletené dlaně po mým těle níž, dal mi je až pod zadek a zdvihnul mě do vzduchu. Obmotal jsem nohy kolem jeho boků a držel se ho tak pevně, jak jen to šlo. On mě znovu začal líbat. „Byl to jen jeden den," šeptal mezi polibky. „Ale tak zatraceně jsi mi chyběl."

Ty mně víc, j-hope-ssi. Věř mi, ty mně víc.