Víte, vlastně jsem vám neříkal úplně všechno. Ano, lhal jsem vám. Podvedl vás. A vím, že jste to od lupiče a vraha nejspíš tak trochu očekávali, ale přesto se vám tímhle oficiálně omlouvám a nejspíš i dovysvětlím věci, který jsou potřeba.

Protože každej příběh tak, jak leží a běží se dá zčásti vynechat, aby pořád dával smysl. Někdy je to dokonce nutný, aby byl divácky atraktivní a zajímavý. A já opravdu nehodlám popisovat, kdy se každej z nás chodí vysrat, na to nemám trpělivost a ději by to asi taky moc neprospělo. Nicméně, už vás ani dál nebudu okrádat o informace, který by mohly bejt užitečný, ale já je vynechal, pač jsem se za ně styděl.

Jak už všichni víme, byl jsem na cestě k Národnímu soudu v opancéřované dodávce. Před náma jelo ještě jedno auto. Byly spuštěný houkačky, z čehož mi málem hráblo. Podupával jsem nohou do země, zíral před sebe na čtyři muže zákona s kamennými výrazy. Cítil jsem se jako v pasti, ale stále jsem věřil, že záchrana se dostaví.

Potom tu byl Jin, který si zrovna prohlížel svůj zjev v příručním zrcátku a obdivoval se, když do odpočívárny vstoupil j-hope. „Jin-ssi, chci s tebou mluvit," prohlásil.

Jin se na něj ani neotočil, jen otíral své vlasy od krve. „To jistě můžeš, když jsem teď zase šéf," zamumlal bez většího zájmu. Potom se znovu podíval do zrcátka. „Potřebuju nějaké drby od svých poddaných. Tak sem s tím." Pobídl ho, když dlouho mlčel.

„Jak přesně RM plánuje vysvobodit SUGU? Co ti o tom řekl?" začal j-hope vyzvídat.

Jin se otočil a prošel kolem něj, aniž by se na něj podíval. „Řekl mi prostě jen to, že se ho pokusí osvobodit. Co víc chceš?" nechápal.

„A jak ho asi sakra osvobodí on sám?" vrtalo j-hopovi hlavou.

Jin došel dozadu pro lékárničku, vrátil se s ní zpátky ke stolu, položil ji na stůl, konečně j-hopa sjel pobaveným pohledem a vysmál se mu. „Chlapče drahej," popadal se za břicho. Potom zvážněl. „On ho přece osvobozovat nebude." A cvrnknul ho do nosu, než se sklonil k lékárničce.

„Kdo to bude?" zamračil se j-hope.

„Čtyři Rusové, kteří před pěti lety kopali tunel," vysvětlil Jin, zatímco hledal dezinfekci. „Jsou takovým žolíkem pro případ extrémních komplikací." Dodal, ale odpustil si dodávat i to, že za tyhle komplikace si můžeme sami.

„A kdy to bude?" chtěl vědět j-hope dál.

„To opravdu netuším," pokrčil rameny Jin, kterýmu byl nyní můj další osud celkem volnej. Pořád na mě byl naštvanej. Přiložil si ubrousek s dezinfekcí na ránu a zasyčel, protože to začalo štípat. Potom se podíval na j-hopa, který od něj ještě neodtrhl pohled, protože měl příliš mnoho dotazů, na které mu nikdo nemohl poskytnout odpovědi. „Chybí ti, co?" odtušil Jin, když ten strastiplný pohled zachytil.

j-hope pro jednou zůstal mlčet.

Jin si přiložil další salvu dezinfekce na hlavu. „Ti, co zůstanou, jsou nakonec vždycky víc v prdeli," prohlásil. j-hope jen zůstal stát strnule na místě a přemýšlel o jeho slovech. „On naopak rozšíří svoje zkušenosti, prohloubí svoje pocity, uvědomí si, kdo skutečně je a tak. Víš co." Jin spiklenecky mrknul. A když viděl, že j-hope je pořád skleslý, mávnul jen rukou a dodal: „Neboj se. Bude se dobře bavit."

Kdyby jen věděl.

j-hope odcestoval v myšlenkách do chvíle, kdy jsme seděli na zemi u stěny v umývárnách.

„Přistoupil bys na dohodu s policií?" zeptal jsem se ho.

„Určitě," odvětil s pokrčením ramen a zahleděl se mi do očí. „Co by se stalo, kdybychom se odsud dostali? Byli bychom dál spolu? Nebo by ses mi celou dobu snažil vrátit žiletku po dědovi?"

„Mluvíš o zradě svých přátel," upozornil jsem ho tehdy.

„Mých přátel?" ušklíbnul se. „Myslíš těch, z nichž asi čtyři znám pravým jménem a kdoví jestli. Seokjin, Junghyun, Jungkook, Yoongi." Odmlčel se a zopakoval jen poslední jméno: „Yoongi." Vím, že jsem sebou škubnul, když jsem ho poprvé a podruhé slyšel z jeho úst. Bylo to jméno tak bolestně cizí. A přitom moje.

„Ještě jsem ti tak nikdy neřekl. Ale můžu vůbec, aniž by ses nasral?" pokračoval. Proboha, j-hope-ssi, říkej mi tak, když ti to udělá radost!

Jenže on vůbec nemyslel na jména. Viděl před sebou mě, jak mu vyhrožuju, že ho zastřelím, když tu dohodu přijme.

Nyní stál v odpočívárně se slzami v očích a poslouchal Jina, jak mu říká: „Bylo jasný, že on z vás bude ten, kdo obrátí list dřív."

j-hope se na něj hněvivě podíval.

„Říkám ti to jen, abys na to byl připravený," pokrčil rameny. Když se však pokusil otočit a projít kolem j-hopa pryč, on ho jednou rukou zadržel.

„SUGA je impulzivní," podíval se Jinovi hluboko do očí. „Ale vrátí se. A nakonec budeme spolu. Vím to."

„Ach, jistě," Jin nakrčil obočí a sundal j-hopovu ruku ze své kombinézy. „Vlastně jsem si vždycky myslel to samý." Poplácal ho po rameni a opustil místnost, protože víte co, tohle se mu nechtělo dál řešit.

A j-hope se v myšlenkách vrátil přesně do té části rozhovoru v umývárnách, o které jsem vám nepovídal. On brečel. Já popadnul samopal a šel ke dveřím. Pak jsem se zastavil ve futrech a otočil se zpátky na něj. „Jestli nás zradíš a odejdeš," prohlásil jsem. „A budeš mi potřebovat zavolat, protože budeš litovat... Protože, garantuju ti, že litovat budeš." Prohlédnul jsem si ho, jak tam sedí. Zhroucený a nešťastný. „Můžeš mi zavolat na mobil Aneko," ušklíbnul jsem se. „Číslo známe oba a já ho budu mít neustále zapnutej, až tady nebudeš. Bude nás odposlouchávat policie, ale to už bude přece jedno, ne?"

j-hope na mě zíral. A potom dál otupěle zíral do stěny, když jsem opustil umývárnu.

A nyní? Nyní nebyl pryč on. Byl jsem pryč já. A on shodou okolností stál přímo u telefonů přilepených na zdi. Intuitivně k nim přišel blíž, hrábnul po Anečině mobilu, přelepil foťák páskou a zapnul ho.

V policejním stanu hned zachytili ten signál, ale to už bylo jedno, ne? Hacknout ten mobil mohli, ale bylo jim to k ničemu, ne?

Dělo se podezřele moc věcí. Já v dodávce zakoušel nejtěžší zkoušku trpělivosti v životě. Ale asi v půli cesty se před průvodní vůz postavila jiná černá dodávka a my byli nuceni zastavit. Cítil jsem cuknutí, což bylo hodně dobrý znamení.

Co jsem neviděl, byla taky druhá dodávka, která nás obestoupila pro změnu zezadu. Čtyři Rusové v maskách na pány vystoupili, ani se neobtěžovali přidat do kroku, zamalovali okna černým sprejem a přilepili na čelní sklo vozu výbušniny a rušičky. Policisté začali nadávat jako „Co to kurva je?" a „Já se na to vyseru!", ale bylo jim to k hovnu. Ani se nedovolali svým nadřízeným.

A těm, co seděli se mnou v dodávce, zbývaly pouze dvě věci: a) mohli samozřejmě zlikvidovat jediný živý důkaz, který jim kdy přišel pod ruku, a nechat se následně rozstřílet těmi Rusy nebo se b) prostě vzdát. To měli ostatně pochopit zanedlouho.

Já věděl tohle: Můj strážný anděl mě neopustil a já se cítil jako v domě hrůzy. Vůbec jsem netušil, co přijde dál, ale pro sebe jsem se usmíval a užíval jsem si to.

V policejním autě, které doposud jelo před dodávkou, začali dva příslušníci policie panikařit. Bomba na čelním skle totiž hodlala vybuchnout za dvacet sedm vteřin. Dvacet šest... Dvacet pět...

„Co se tam vepředu kurva děje?!" zařval týpek vedle mě a připravil si revolver. Prohlédnul jsem si ho ve zlé předtuše, že se snaží dost marně.

„Přilepili na nás výbušninu," dostal odpověď skrz vysílačku.

Když jsem to slyšel, začal jsem se tlemit ještě víc. Byl jsem v tmavým tunelu, odkud na mě mohlo cokoliv vybafnout a já nevěděl, kdy to bude. Ale bylo to tak příjemný.

Dvacet.

„Jsme v hajzlu!" zařval jeden strážník.

„Drž hubu, kurva!" okřikl ho někdo jinej.

Byl to totální chaos. Ale protože chaos je něco, co mě udržuje při životě, začal jsem se šklebit ještě víc. Až si toho ten chlap s revolverem vedle mě nevyhnutelně musel všimnout. „Co se tady kurva děje?!" namířil zbraň mým směrem.

V dobré náladě jsem pokrčil rameny. Vím já? Vím toho úplně stejně jako oni. Nikdo mě neinformoval o tom, jak taková záchrana bude vypadat.

Zvenku se začaly ozývat výstřely, které měly policajty přimět opustit své pozice. Já nic neříkal. Ale oni byli stále podělaní strachy. „Zabijou nás, do hajzlu!" spustil zase ten mladej.

„Drž hubu, kurva!" zopakoval ten, co ho napomínal předtím. Nicméně i jeho hlas byl nyní mnohem nervóznější. Ale jaká to zábava jet na takhle ztřeštěným tobogánu, viďte?

Deset.

„Co na tom nechápeš, jsme v prdeli!!!" zařval ten mladej na místě spolujezdce.

„Sklapni, sakra, musíme něco vymyslet!" tvrdil ten starší za volantem.

Ale nebyl čas přemýšlet. Jedinou logickou možností bylo vyskočit z auta. Zvenku se ozývaly výstřely. Muži v dodávce se mnou se hystericky rozhlíželi s revolvery v rukou, jako by je měli místo očí a jako by mohli v té temné dodávce něco vyzkoumat.

Pět. Čtyři. Tři. Dva. „K zemi!!" zaječel mladej strážník na starýho, načež každej vypadnul ze svejch dveří.

Jedna. Nula. A nic se nestalo. Teda krom toho, že se nad nimi zjevily hlavně samopalů, jak leželi na slunci na břiše a vyhřívali se. Ten starej v duchu zaklel. Ten mladej se jen klepal strachy.

Já seděl v tý dodávce a běhal mi mráz po zádech. Přede mnou čtyři muži mířili revolvery na dveře. Jeden zaklekl přímo přede mě, abych nemohl utéct. Ale nyní policie na vlastní kůži pocítila, jaký to je být zavřenej v pasti na myši.

Zrychlil se mi dech i tep. V žilách mi pulzoval adrenalin. A potom se otevřely dveře od dodávky, ve kterých stáli dva do morku kostí ozbrojení hromotluci a žena, která mrkla mým směrem a prohlásila: „RM si na to přepadení ale umí najmout fešáky."

Pousmál jsem se na ni. Za jejími zády se zjevil ještě třetí hromotluk a v tu chvíli se tři ze čtyř policajtů vzdali a vypadli z dodávky, protože za takovej risk jim opravdu neplatí tolik. Mně jo. Jenomže tu byl ještě jeden, ten nejhouževnatější, kterej na mě mířil už předtím, a nyní mě popadl kolem pasu a přiložil mi revolver ke spánku. „Odhoďte zbraně, nebo ho sejmu," nařídil Rusům.

Já se začal smát jemně, ale znatelně, jako když syčí had. Nevím, jestli si to ten týpek uvědomoval stejně dobře jako já, ale tohle bylo tak absurdní. Těžko můžeš vyhrožovat smrtí někomu, kdo svůj život hodil dávno přes palubu.

„Jak ubohý pokus," prohlásila žena s ruským přízvukem.

„Zahoďte to, nebo je po něm!" zopakoval polda důrazněji.

„Máš jen tři možnosti, chlapáku," ušklíbla se žena jeho směrem. „Za prvé zastřelit toho kluka a zemřít. Za druhé zastřelit někoho jinýho z nás a zemřít. Za třetí pustit ho a přežít."

Kéž by všechny rozhodnutí na tomhle světě byly tak snadný, že?