Junghyun opatrně otočil hlavu mým směrem. „Yoongi-ssi," vydechl bezmocně.

Pokusil jsem se na něj usmát a pohladil ho po hlavě. „Ano?" odvětil jsem skoro neslyšně.

„Já to nestihnu," zoufal si.

„Co nestihneš, Junghyun-ssi?" zeptal jsem se. A myslel jsem tím: Co ještě nestihneš kromě toho, že už nestihneš vůbec nic?

„Říct svý mámě všechno, co jsem chtěl," zasípal. „Nestihnu se jí omluvit. A umřu s pocitem viny a s tím, že mě Jungkook nenávidí." Z oka mu vytekla slza.

„Co to meleš?" zamračil jsem se přísně a opět jsem mu stisknul dlaň, abych ho utěšil.

„Musím jí to říct," oddechoval. „Potřebuju s ní mluvit, ale nemůžu, ona už o mně totiž nikdy neuslyší. Ani jí nemůžu říct, kdo jsem byl a co jsem udělal. Přitom chci... tak moc chci..." Naříkal dál. „Yoongi-ssi, vem mě za mou mámou." Prosil. „Chci jí říct svůj příběh."

„To nemůžu," povzdechl jsem si a hryznul se do rtu. „Netuším, kde tvoje máma je." Zakroutil jsem hlavou. Potom jsem se k němu naklonil blíž. „Ale pokud s ní opravdu potřebuješ mluvit," zašeptal jsem, „můžeš všechno to, co jsi měl na srdci, říct prostě mně. Já si ten příběh zapamatuju a předám ho dál, aby neupadl v zapomnění. Slibuju..."

„Řekl jsem to bráchovi," vyrhkl Junghyun ještě, než jsem dořekl poslední slabiku.

„Co jsi mu řekl?" zeptal jsem se zmateně.

„Řekl jsem mu o tom, co jsem ti udělal." Díval se mi upřeně do očí. Přesto jsem věděl, že nemluví na mě. Nejspíš si na mým místě představil svou a Jungkookovu mámu. Ale nic jinýho jsem po něm ostatně ani nechtěl. „Jak jsem tě opustil na tom kruháči za městem, víš? Vrátil jsem se tam, protože se mi zdálo, že čistíš čelní sklo. Přímo na tom semaforu." Říkal jí. Laskavě jsem se mu u toho díval do očí. Netušil jsem, jak vypadala jeho matka, protože jsem ji ostatně nikdy neviděl, ale jemu to bylo jedno. Zahleděl se do stropu a jemně mnul moji dlaň v té svojí. „Nasedl jsem do auta a prostě jsem jel," oddechoval. „Hodiny a hodiny. Protože jsem chtěl napravit svoji chybu. Ukázal jsem tvoji fotku každýmu, kdo tamtudy prošel." Vydechl nešťastně.

Pohladil jsem ho ve vlasech. Soucitně a něžně. „To je dobrý," zašeptal jsem, ale v krku se mi udělal knedlík. Netušil jsem, co mu na to asi tak mám říct.

„A teď si tvůj druhej syn, můj bratr," popotáhl Junghyun. „Myslí si o mně, že jsem svině. Řekl mi, že mě nenávidí, nebo alespoň něco v tom smyslu."

„Ne..." zašeptal jsem a znovu se k němu sklonil. „Teď mě dobře poslouchej," prohlédl jsem si jeho obličej víc zblízka než kdykoliv předtím. Měl propadlé tváře, kruhy pod očima a pevnou vrásku nad obočím. „Tvůj brácha tě zbožňuje nade všechno."

„To nevíš..." odbyl mě.

„Ale vím," opáčil jsem. „Vlezl sem s tebou do téhle lví jámy, protože ti důvěřuje. Šel by s tebou až na samej konec světa. A dělal to vždycky. Vždycky ti věřil, protože jsi mu dal to, co mu měli dát rodiče. Bezmeznou lásku. On to ví. A moc si toho váží. A na čem záleží víc? Na tom všem, co jste spolu prožili, nebo na tom, že jednou řekl nějakou sračku, když byl naštvanej? He? Vím, že tě má rád. Neuvěřitelně moc."

„Ale já si to zasloužím," odvětil Junghyun se skleněnýma očima tiše. „Připravil jsem ho o matku." Povzdechl si.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou, i když jsem měl sám v očích další velkou salvu slz. „Zachoval ses správně." Zašeptal jsem a stisknul jeho dlaně oběma rukama. „Máš úžasnýho bráchu." Pousmál jsem se. „Silného. Ušlechtilého. A takový je jenom díky tobě." Po mé pravé tváři se skoulela slza.

„Dělal jsem, co se dalo, maminko," zašeptal Junghyun a podíval se do mých očí, který už byly zalitý natolik, že hráz musela každou chvíli prasknout. „Udělal jsem z něj trochu ztřeštěnce, co?" Ušklíbnul se.

A hráz praskla. Junghyun mě viděl, jak skrývám obličej do dlaní, jak se snažím potlačovat vzlyky. Z posledních sil zvedl pravou ruku a lehce mě pohladil po tváři. „Taky jsem při svejch dobrodružstvích potkal jinýho ztřeštěnýho kluka, matičko," zašeptal do stropu. „Pořád jsem si říkal, co mezi náma vůbec k čertu dělá. Malichernej. Trochu moc drzej. Vrah. Vyděděnec. Všichni ho pořád častovali a značkovali těmito slovy, jako by neměl právo od nich utéct. Až na konci mi bylo dáno pochopit, že i on má úžasnej dar."

„Vážně?" zajíkal jsem se. „Jakej?"

Junghyun se na mě usmál. „Propojuje světy. Nemám tušení, jak to dělá, nejspíš to netuší ani on sám, ale... ach, maminko... díky němu jsem teď konečně volnej. A jestli musím někam odejít, budu se po jeho boku cítit stejně bezpečně jako po tom tvým. Jen kdybych si mohl vybrat a jít kamkoliv na světě, chtěl bych jít s tebou a Jungkookem na vesnickou zábavu. Tančili bychom spolu. Všichni tři. S měsícem. Pod barevnými světly. Miluji tě." Zašeptal, zatímco já jen brečel. „Omlouvám se. Promiň mi to." Znovu natáhl ruku a dotknul se jí mé levé tváře, mé brady, mého nosu. Jeho dlaň byla ledová a stále se chvěla. Ale nebránil jsem mu, pokud cítil, že jí chtěl svírat můj obličej.

Já nepřestával plakat. Žalostně a usedavě. Tohle je ta rána, která už se nikdy nezacelí. Bez Junghyuna už nikdy banda nebude úplná. Položil jsem vlastní dlaň na jeho masivnější, která mě hladila po tváři. Chytil jsem ho za zápěstí. On nemohl plakat tak nahlas a tak usedavě, ale brečel stejně. „Je mi to moc líto," šeptal stále dokola.

Do téhle chvíle jsem se snažil být médiem mezi ním a jeho matkou a neříkat nic, co by ona určitě neřekla, ale to, co jsem řekl nyní s obličejem opuchlým od pláče, neříkala ona, říkal to Yoongi. Myslel jsem, že když si tak přestanu říkat, možná zapomenu. Stanu se někým jiným a všechno, co se stalo před tímhle přepadením, už mě nikdy nebude trápit. Ale takhle to nefunguje. To, co jsem udělal, nebyla jen tlustá čára, naprosto jsem potlačoval svoje city, který sem tam vyvřou na povrch a způsobí nějakou katastrofu. To je to, co jsem dělal celou dobu špatně.

„To mně je to moc líto," kroutil jsem hlavou a naříkal nad umírajícím Junghyunem. „Je mi to moc a moc líto. Strašně moc." Vzlykal jsem a tisknul jeho dlaň na svou tvář, jako by to snad něco mohlo změnit.

„Já vím, Yoongi-ah, já vím," povzdechl si otupěle. „Odpusť si to, jestli můžeš. Prosím tě o to."

Ovšem mezitím, co jsme se já a Junghyun málem utopili v žalu, nastala taky chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Chvíle, která měla bejt původně radostná.

Jungkook a j-hope kopali tunel a pouštěli si u toho heavy metal, protože je to prý při práci nabuzuje nebo co. Pro mě za mě, když jim to pomůže si pohnout, ať si to pouští. Ale nemuseli by to pouštět tak zatraceně nahlas teda. Je trochu divný poslouchat heavy metal, když jako já brečíš nad zraněným parťákem v jeho posledních hodinkách.

Je trochu divný kontrolovat kvalitu vytištěných bankovek, když okolo tebe vřeští kytarový sóla a bubny, a to zrovna dělal v jedné kanceláři V. Trochu se zamračil, protože ho to rušilo, ale jakožto profesionál se tím nehodlal zabývat dlouho a raději dál zkoumal bankovky pod lupou.

„Slyšíš?" zašeptal Junghyun. „Už mi hrajou." Ušklíbl se. Věděl, že při heavy metalu se jeho bratrovi pracuje nejlíp, ale sám takovou hudbu ze srdce nesnášel.

Já se mezitím trochu uklidnil a pokusil se zasmát jeho vtipu, ač to bylo trochu nucené.

„Jen se usměj ještě víc," pobídl mě Junghyun vleže. „Není tohle absurdní situace?"

To vskutku byla. Hořká komedie. Heavy metal. Kopání tunelu. On na lůžku umírá a já se snažím mu být dobrým doprovodem na poslední cestě.

V tu chvíli jsem úplně zapomněl, že náš anděl strážný nad námi všemi bdí a kope ten zasranej tunel z druhý strany. A docela ho znepokojilo, když najednou uslyšel nějakou příšernou hudbu, o které se domníval, že by mohla shodit celej tunel.

Mira mezitím pokračovala v pátrání. Posbírala další záznamy z bezpečnostních kamer v oblasti trojúhelníku, kterou hodlala podrobit pečlivějšímu přezkoumání.

V skládající peníze do úhledných balíčků. Heavy metal. Mělce oddechující Junghyun. Kopání tunelu. Mira dosedající před počítač, aby mohla zkontrolovat další záznamy, které si nastřádala. RM kopající tunel z druhé strany.

V píšící na sklo v kanceláři čerstvě dosažený obnos. Mira pouštějící si druhé a třetí DVD. j-hope a Jungkook zatínající zuby z ustavičného kopání.

Rád bych vám řekl, že tohle celý je jen příběh o tom, jak jsem se zbláznil. Ale není tomu tak. Stalo se pouze to, že všechny naše příběhy se začaly příliš rychle slévat v jeden. A těžko říct, kdo přesně byl v této části jeho protagonistou. Opravdový příběhy stejně ve skutečnosti žádnýho nemají. Je to jen iluze o tom, že něčí příběh je důležitější než jinej. Příběhy můžou mít vypravěče, to jsem v tomhle případě já. Příběhy můžou mít hodně důležité postavy, to jsou například RM a Mira, jejichž příběh, řekl bych, sledujeme až zbytečně moc často. Pak jsou tu postavy důležité, to je například zbytek naší bandy, bez který bych neměl ani základní kostru. Pak jsou tu postavy, o kterých by asi příliš nevadilo, kdybych je nikdy nezmínil, ale přesto jsou příliš zábavné, a to je například Miřina matka. No a nakonec existuje prototyp postavy „osina v prdeli", to je například Hyunshik nebo zbytek policejního sboru. Tyhle postavy nemůžeš vynechat, protože svou otravností až příliš ovlivňují děj, ovšem bylo by ti milejší, kdyby vůbec neexistovaly.

Nicméně, žádnej skutečnej příběh na světě se netočí pouze okolo jedné postavy. Naprosto žádnej. A koneckonců, bylo by dost sobecký mluvit pořád jenom o sobě, ne?

j-hope upustil krumpáč na zem a přiložil ucho na neproraženou stěnu. Heavy metalový CD konečně dohrálo do konce.

„Co to děláš?" zamračil se na něj Jungkook.

„Poslouchej," vydechl j-hope. „Slyšíš to, viď?" otázal se po nádherné chvíli, kdy oba slastně poslouchali, jak kousek od nich, snad jen desítky centimetrů, někdo kope z druhé strany.

„To jsou oni," Jungkookovy oči se opět rozšířily a začal se tlemit jako hyena. „Kolik myslíš, že schází?" Hodil pohled plný naděje po j-hopovi.

„Třicet, čtyřicet centimetrů," zubil se on.

„Vždyť jsem ti to říkal," zašklebil se Jungkook. Potom synchronně popadli krumpáče do rukou a začali ječet, když znovu udeřili do stěny. „RM-ssi!!!" křičel Jungkook.

A RM, který po boku s tou ženou, co na mně v dodávce házela laškovný pohledy, kopal na druhý straně, je zanedlouho uslyšel. „Jsme tady!" křičeli na něj.

„Jsou tady," vydechl RM a zrychlil se mu dech. „Jsou tady." Zopakoval a sám začal kopat ostošest. Potom ze sebe vydal nějaký citoslovce, který nikdo nikdy nerozluštil, ale znělo to podobně jako z toho Jurskýho světa, co si RM pěstuje u sebe na polici.

„Ještě naposledy!" povzbuzoval Jungkook j-hopa. „RM-ssi!" zvolal znovu.