V jiné části tiskárny vzal Jin už asi popadesáté do chvějící se ruky telefon a vytočil hangár. Potom musel trochu neobratně přidržovat sluchátko oběma rukama, aby mu nespadlo na stůl. S rostoucím stresem se zhoršovaly i příznaky jeho choroby, a to jsem mu ani nemusel rozbít všechny léky.

Nikdo se neozýval a Jin měl takovej strach, že z toho málem dostal průjem. Byl si nyní jistý, že jsem měl pravdu, že vůdci se stalo něco neočekávaného a že je možná dokonce doopravdy zatčený. A jako by toho nebylo málo, v tiskárně zrovna začínala druhá revoluce, kterou odstartovali V a j-hope.

Jin slyšel j-hopův hlas znít poněkud nedaleko. Je to snad halucinace? Zdá se mu to? „Tak co, rukojmí?" tázal se posměšně a opravdově. Jin se s hrůzou v očích podíval ke dveřím. Už i na něj toho začínalo být příliš, a to je kurva v hajzlu.

Jungkook, který rukojmí zrovna hlídal, nechápal, co má j-hope, který vběhl do chodby a nyní na ně shlížel dolů ze schodů, tak úplně v plánu, ale nelíbilo se mu to, tak nervozitou ohryzoval kovový kroužek ve svém spodním rtu.

„Spí se vám dobře, když myslíte na svý dvě miliardy?" promlouval dále j-hope k rukojmím. Jungkook se postavil pod schody, aby na něj lépe viděl. „Tak to sněte dál," zasyčel j-hope s očima planoucíma hněvem, toužícíma po krvi a po pomstě, „protože vám je nikdo nedá!" Ušklíbnul se.

Jungkook tam stál s vykulenýma očima a kroutil hlavou, j-hope to ale nejspíš ani nepostřehl. „Je to lež!" zakřičel. „Stejně jako nikdo neosvobodil žádného z vašich kolegů, kteří si vybrali odejít!" Ječel výhružně stojící na schodech, se samopalem po boku, kdykoliv připraven začít střílet.

V tu chvíli Jin vylezl ze své kanceláře, stál na druhé straně chodby asi deset kroků od něj a přísně se na něj mračil. j-hope se však nezastavil a on ho jen slyšel křičet: „Jsou zavření dvě patra pod vámi!"

Jin se podíval po rukojmích a očekával, že se mu brzy zase vzepřou. I on nyní začínal všeho litovat. Pomyslel na to, že kdyby mě nevyhodil, j-hope by nezačal takto šílet. Tohle byla ta část, se kterou nepočítal. Zbavil se jedné časované bomby jen, aby se na něj zanedlouho sesypalo několik dalších.

„To je debil," mumlal si Jungkook pod fousy, když šokovaně zíral na j-hopa.

„Jsou připoutaní k potrubí!" ječel dál j-hope na rukojmí, kteří za Jungkookovými zády začali vstávat. „Byla to strategie, jak vás udržet poddajné jako beránky, abyste pro nás dál pracovali."

Jin se nasral a vyrazil mu se svým pověstným revolverem naproti.

„Ale usmívejte se dál," nabádal rukojmí j-hope tím nejděsivějším tónem hlasu, jaký u něj kdy kdo slyšel (a já fakt lituju, že jsem ho neslyšel), „protože tohle je diktatura, kurva! Tady se musíte usmívat pořád!" Byl totálně rozzuřenej. Periferním viděním postřehl, jak se k němu blíží Jin, takže na něj namířil svůj samopal. „Nemám pravdu, Kim Seokjin-ssi?!"

Jin si ho prohlédl od hlavy až k patě a přišlo mu zbytečně namáhavé vytahovat na takového spratka revolver, takže zbraň uvolnil ze svého sevření a nechal ji za opaskem. „Už jsi skončil?" zamračil se na j-hopa.

„Ven se nedostaneme tou dírou, kterou kopete," ječel j-hope na rukojmí, i když se díval do očí Jinovi a nespustil samopal, „ven se dostaneme dírou, která ústí přímo do trezoru!"

Toho dne vyzradil rukojmím víc než já policii. A v druhým okamžiku ho Mat praštil do zad vlastní zbraní. j-hope zařval a padnul na kolena.

Jungkook to viděl a ani za nic se mu to nelíbilo. Ohlédnul se na rukojmí, kteří ustoupili dva kroky dozadu, jak moc se Mata báli.

„To, co jsi právě udělal, je velezrada, j-hope-ssi," oznámil Jin klečícímu j-hopovi bez známky emocí, jak u něj bylo zvykem. Mat držel j-hopa na zemi a nehodlal ho pustit. „Neodpustitelné," pokračoval dramaticky Jin. „Jdeme," pokynul Matovi, který j-hopa surově postavil na nohy a vláčel ho kamsi stranou. Jin je následoval.

Jungkook se chytal za hlavu a začal panikařit. Nechápal, co se to děje, a měl strach, že Jin j-hopa zabije. To byl upřímně dost dobrej odhad.

Ale nevšiml si, že nahoře na druhé straně stojí ještěV a že tohle je teprve začátek jeho revoluce.