j-hope seděl na židli v hale tiskárny naproti Hyunshikovi ověšenému dvěma kilama trhaviny a držel nad ním stráž. Jin ho tam poslal, aby mu dokázal, že mu opět důvěřuje a nebojí se ho nechat s rukojmími samotného.

Na tuhle příležitost Hyunshik upřímně čekal. Věřil, že pokud někoho z nás může ještě zviklat na svou stranu, je to j-hope. „j-hope-ssi," oslovil ho. j-hope odvrátil zrak a rozdělal si svačinu. „j-hope-ssi," zopakoval. „Všiml jsem si, že nesouhlasíš s tím, co dělá Mat." Začal. „Ty nejsi jako oni."

j-hope ho ignoroval. Odložil sendvič a rozdělal si na klíně tablet.

Hyunshik pokračoval: „Jsi správnej kluk." Vážně? Tak jak ho potom k čertu napadlo zahodit se s bídákem, jako jsem já? „Mám podobně starého syna. Myslím. Toho nejstaršího. Mohlo by mu být tolik, kolik tobě. Nebo tvýmu klukovi. Nebo třeba Jungkookovi. No to je ale jedno. Nicméně je to taky správnej kluk."

j-hope si ho prohlédl s přimhouřenýma očima.

„Pomoz mi, prosím," žadonil Hyunshik. „Chci vidět svého syna."

j-hope se zakřenil. „Kterej je podobně starej jako tvůj poslední milenec, jo?" popíchl ho s úšklebkem. A potom stiskl tlačítko na tabletu, které způsobilo, že knoflík na Hyunshikově hrudi začal blikat a výhružně pípat.

j-hope se zasmál. Hyunshik káravě a zděšeně vrtěl hlavou. j-hope si ho ale vůbec nevšímal a opět sklidil tablet do tašky. Tlačítko se však nepřestávalo ozývat, jako by doopravdy oznamovalo brzký výbuch. Samozřejmě neoznamovalo nic vážného. j-hope není hlupák. Ale jako zadostiučinění mu i planý poplach stačil. Protože Hyunshikův výraz v té chvíli byl doslova k nezaplacení. Tvářil se jako štěně, který je dost nechutně týraný.

Ale j-hope si ho dál nevšímal. Znovu se zakousl do svýho sendviče.

Jungkook našel Jimina vysedávat v té samé kanceláři. „Našel jsem tenhle krám na dělání pasů," ukázal mu pochybnou krabičku.

„Ne," Jimin začal kroutit hlavou. Seděl nyní před počítačem a tupě zíral na spořič obrazovky, dokud ho Jungkook nevyrušil. „Prosím, ne." Zkroušeně na něj koukal.

„Jimin-ssi, poslouchej mě," Jungkook položil krám na stůl, přitáhl si druhou židli zezadu a přisedl si. Potom se vážně zahleděl do očí Jiminovi, kterej se tvářil nejistě jak kuře před porážkou. „Můžeš si dělat, co chceš, to je naprosto jasný." Ubezpečil ho. „Ale co když změníš názor?" nadhodil potom. „Jeden novej pas by ti mohl docela bodnout. Co říkáš?" Pokusil se zeširoka usmát. „Navíc tohle," popadnul nevyplněné pasy a zatřásl s nima Jiminovi před obličejem. „Tohle je pravý. Je to kvalitní zboží." Zazubil se.

„Já vím, Jungkook-ssi, pracuju tady," pokrčil Jimin váhavě rameny.

„Nic za to nedáš," trval na svém Jungkook a rozhodl: „Uděláme ho. Jestli ho potom nebudeš chtít, zahodíš ho, spálíš nebo si ho vezmeš na památku. Cokoliv." Jimin ale stále nebyl přesvědčený. Jungkook mu položil ruku na koleno a mírně stisknul. „No tak. Jsou to dvě minuty." Přemlouval ho.

Jimin si povzdechl. „Tak jo. Dobře." Podrobil se, když viděl, jak se Jungkook usmívá. „Zapojils to?" pustil se do práce. Tak naše banda získala nejlepšího falzifikátora pasů pod sluncem, protože kdo jinej to může umět líp než týpek, kterej se tím nějakou dobu dokonce živil legálně?

„Jo." Odvětil Jungkook s nadšením. Upřímně si už neuměl svůj život bez Jimina představit. Kdykoliv ho viděl, cítil se šťastnej. Podobně jako j-hope když na druhým konci tiskárny viděl mě. Kdyby tu Jimin nebyl, Jungkook si byl jistej, že by se odteď už navždy taky cítil podobně jako j-hope nyní. A to se mu moc nechtělo, když to tak viděl.

„Tak dobře," Jimin si zastrčil neposlušný pramen odbarvených vlasů za ucho a už se soustředil jen na práci. Jungkook pro změnu civěl jen na něj. „Jaký... jaký si mám dát jméno?" zeptal se Jimin.

Jungkook si ho přeměřil a zkonstatoval: „Taehyung."

„Taehyung?" zopakoval Jimin opět nepřesvědčeně.

„Co máš? Je to dobrý jméno," zkonstatoval Jungkook, aniž by v tu chvíli věděl, že jeden Taehyung už mezi námi celou dobu tak trochu pobíhá, ale byl jako jedinej natolik duchaplnej, že svý jméno zatím nikomu neřekl.

Jimin se ušklíbl a prohlásil: „Taky to zní jako jméno pro nějakýho pornoherce." Nebo pro nejlepšího padělatele bankovek v Jižní Koreji.

„Taehyung je jméno pro fantastickýho a do mrtě pěknýho kluka," ohradil se Jungkook se zamračením, aniž by tušil, jak moc má pravdu.

„Jeon Yoojeong," vychrlil Jimin rychle a bezmyšlenkovitě začal psát. „To bude lepší, nemyslíš?"

„To není snad ani jméno," rozčílil se Jungkook. „Tomu nikdo neuvěří. Dej prostě na mě, takovejm věcem rozumím."

Ve dveřích zůstal stát Junghyun, kterej šel náhodou kolem a slyšel tento rozhovor.

„Chci něco nenápadnějšího," říkal Jimin.

„Taehyung zní draze a má úroveň," stavěl si hlavu Jungkook. „Napiš tam Taehyung a neser mě, kurva."

Potom se otočil, protože slyšel kroky a spatřil Junghyuna, jak jim nese pizzu. „Tady máte," podal krabici Jungkookovi.

Ten odvětil vděčné „díky" s mírným úsměvem, ale přesto ho lehce zarazil bratrův výraz. Proč se mračí? Proč krčí obočí a dělá si tak vrásky? Obrátil se zpět k Jiminovi, který vyplňoval online formulář. „Napiš ‚narozen v Soulu' a rok, jakej chceš," radil dál. Krabici s jídlem zatím ani neotevřel, což bylo s podivem. Jungkook se vždycky rád nají, jakmile vidí jídlo. Tentokrát si ale dělal příliš starostí, aby myslel na kus žvance. Měl staženej žaludek a všechno ho bolelo. Už pomalu začínal chápat, jaký to je, když člověk stárne.

Navíc cítil Junghyunův nepříjemný, bodavý pohled v zádech. Znovu se na něj otočil, aby mu řekl: „Děláme pas."

„Aha," odvětil Junghyun rozmrzele. Byl z celýho tohoto nápadu nesvůj. Pořád trval na tom, že Jimin tak úplně nepatří do „našeho světa".

„Však víš, kdyby nakonec utekl," pokračoval Jungkook, když zřel bratrovu skepsi. „Nebo... nebo se k nám dokonce přidal." Sklopil zrak a hryznul se do rtu. Hrozně moc si něco takovýho přál, ale zároveň věděl, že Junghyun si přesně tohle hrozně moc nepřeje.

Ten se nyní jednou rukou opíral o stěnu a nad touhle poznámkou jen zakoulel očima. „Kdo si myslíš, že ti ukradl zbraň?" ušklíbl se na něj. Jungkook k němu zdvihl zrak.

Jimin to slyšel taky, přestal ťukat do klávesnice a opatrně se na Junghyuna otočil. Jungkook vstal ze židle. „Pojď ven," štěkl.

Jimin si nejdřív myslel, že mluví na něj, ale on myslel svého bratra, který jej poté, co se krátce zahleděl Jiminovi do očí, následoval.