Min Yoongi. SUGA. Ten, co neměl odvahu vyprávět svůj příběh, tak raději prvně odvyprávěl příběhy všech okolo. Bídák. Zmetek. Zbabělec. Říkejte mi, jak chcete. Já už jsem je všechny stejně ve své hlavě zabil a rozdrtil na prach.

Někdo z Miřiných kolegů přinesl dovnitř moji ušmudlanou červenou kombinézu. Vzala ji do ruky. „Postav se," nakázala mi.

Uchechtnul jsem se. „Tak ty mě budeš ještě oblíkat? Seš snad moje matka?" nepřestával jsem si ji zkoumavě prohlížet.

„Otázky tady kladu já, zapomněl jsi?" zamračila se na mě a postavila se do pozoru. „Postav se. A nebudu to opakovat."

Pokrčil jsem rameny a poslechl ji. „Seš docela přísná máma, mimochodem," ušklíbnul jsem se, když ze mě deka slítla na zem. Co horšího se mi ale ještě asi tak mohlo stát, že? Sám se neobleču, vzhledem k tomu, že asi nehrozí, že by mi kdy sundali pouta. A upřímně se budu cítit komfortněji v oblečení než bez něj. Mira se sehnula. Ochotně jsem vsunul chodidla do nohavic a nechal ji, aby mi přetáhla spodek kombinézy přes lýtka a stehna. Hlavně, abychom to už měli za sebou. Co jsem ale nečekal, bylo, když mě Mira obešla, posunula mi spoutané ruce více na bedra, jakž takž mi přetáhla kombinézu i přes boky, kde ji nechala volně plandat, popadla pravítko ze stolu za sebou a švihla mě s ním přes pozadí tak, až to zabolelo.

Zbytek stanu se otočil za zvukem té rány.

„Au!" vyjekl jsem, když se opět postavila přede mě, protože mě absolutně rozhodila. „To policie jako smí používat fyzický tresty?!" Vyjel jsem dopáleně.

Mira se ušklíbla. „To nebyl čin policistky, ale rozhněvané ženy, které jsi strčil ruku do rozkroku," upřesnila.

„Za to se omlouvám, ale tohle... fakt to bolelo," sjel jsem ji vyčítavým pohledem, až jsem ho radši nechal hanbou ne zemi.

„To vydržíš," odbyla mé nářky. „Vydržel jsi horší věci, nemýlím-li se. A takhle alespoň můžeme začít s čistým štítem. Když to přijmeš, budeme se teď bavit jako dva lidé, co se vidí poprvé, a na všechno, co se stalo předtím, zapomeneme. Co říkáš?"

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem přikývl.

„Fajn, tak se zase posaď," přikázala mi. Když jsem ji poslechl, rozhlédla se po svých kolezích. „Tím bychom tedy měli všechny osobní záležitosti vyřízené." Pokývala taktně hlavou, upoutala pozornost celého stanu a ukázala mým směrem. „A chci, aby bylo jasno, že od tohoto okamžiku na něj nikdo nevztáhne ruku, jinak bude dle zákona stíhán za napadení člověka. Je to všem jasné?!"

Odpovědí jí bylo jednohlasné zamručení.

Krčil jsem se na skládací židli a pozoroval, jak nade mnou stojí. Jsi pokrytecká. Jsi mrcha. Jsi zákeřná. Říkaly moje oči. Nevěřil jsem ani na okamžik, že Mira je jiná než kdokoliv z nás, a to mi bylo značnou výhodou.

„Začneme tedy zlehka," posadila se opět naproti mně.„Kdo je RM?"