To, že kopeme tunel jako o závod, v policejním stanu samozřejmě věděli hned. „Seismografy zaznamenaly neobvyklou aktivitu v podzemí tiskárny," oznámil nějaký odborník. „Vypadá to, že zvýšili tempo kopání. Co nevidět ho prorazí." Ukázal na mapě veliteli Shinovi, který se nyní chvíli neukázal na scéně, a hádám, že vám nesjpíš ani moc nechyběl.

„Kolik jim asi tak zbývá?" zeptal se odborníka přes tunely. To bylo v úterý ve čtvrt na tři, myslím, takovejch sto tři hodin od začátku přepadení.

„Podle georadaru takové dva metry, možná dva a půl," zněla odpověď.

„A kde ho chtějí prorazit?"

„Myslím si, že tady," ukázal odborník na mapě. „Ve sběrném kanálu asi patnáct metrů za budovou." Měl pravdu. Ale na tom nezáleželo. Nejednalo se přeci o nijak podstatný tunel.

Shin se při vzpomínce na průlez kanálem zhnusil. „Všichni pozor, chci mít všechny v plné pohotovosti!" zakřičel do stanu. „A upozorněte podzemní jednotku. Ať jsou připravení. Chci okamžitě alespoň dvacet mužů, kteří ten kanál budou hlídat."

Došel ke sluchátku a zavolal Miře. Ta mu to ale nevzala.

Zrovna si totiž připoutala jednoho grázlíka, kterej jí pět dní lhal o tom, kdo vůbec je, k trámu ve vrchním patře tvrzi, a ten tam nyní visel s rukama nad hlavou, ale připoutanej tak dobře, že předpokládal, že tady skončil. Mira ho určitě zabije. Telefon zvonil, ale byl položený v kabelce.

Mira přecházela po místnosti. „Víš, co dělají pachatelé, když je přivedou na místo činu?" zeptala se, aniž by na něj pohlédla. „Neustále mluví." Odpověděla si sama, protože on mlčel. „O počasí, o politice. Dělají vtipy..." Nyní stála před ním, ale zády k němu. „To jsou nervy." Ušklíbla se pro sebe. „Nesnesou ticho." Povzdechla si. „Ale ty," odvážila se podívat jeho směrem, i když ho strašně moc nesnášela a strašně moc milovala v jednom. „Ty neříkáš nic." Rozhodila rukama.

RM se hryznul do rtu. „O čem přesně chceš, abych mluvil, Mira-ssi?" nakrčil obočí. Paže se mu odkrvovaly. Mluvil pomalu a tiše. Byl polapenej. A jeho velký sny byly fuč. To ale byly tak jako tak. Kvůli ní. Takže jejich úplná ztráta vlastně nebolela tolik.

Nevěřícně na něj zírala. „Kdo jsi?" zeptala se, ale hlas se jí lámal.

On to neprotahoval a odpověděl: „Kim Namjoon."

Obočí jí vylétlo dva metry do vzduchu. „Namjoon?" zopakovala. „Namyoon? To vážně? Nemohl sis alespoň vybrat pořádný jméno?" Jo, to si říkáme všichni, paní inspektorko. Popošla k němu dva kroky blíž. Nemohla tomu uvěřit. „Takže ty jsi RM?" vyjela na něj šokovaně s rukama v bok. „Osoba, která udržovala v šachu celou policii, zpravodajskou službu a zvláštní jednotky?" zasyčela na něj.

Jen se na ní lítostivě díval. Protože mu to vážně líto bylo. Tohle všechno.

„Muž, se kterým jsem mluvila pět dní po telefonu," pokračovala. „Kterému jsem vyprávěla, jaké na sobě mám oblečení nebo dokonce o tom, jakou barvu mají moje orgasmy."

Namjoon se hryznul do rtu. Když to řekla takhle, znělo to dost blbě, to se musí nechat.

„Kterej z nich seš, co?" vyštěkla. Nic na to neřekl. Tak se zeptala na něco jiného: „Proč nejsou tvoje otisky ve Státní databázi občanských průkazů?"

Chvíli bylo trapné ticho. Potom mírně nadzdvihl pravý koutek úst, jako by byl pyšný na to, co se jí chystá říct. „Přestal jsem ho prodlužovat ještě předtím, než se začaly digitalizovat," vylezlo z něj.

Ona mu věnovala odměřený pohled. Takový, jaký použila na mě a na kohokoliv jiného, koho vyslýchá. Znamená to, že tě chce zmáčknout. „Kdy to bylo?"

„Vlastně jsem si v životě stačil vyřídit občanku jen jednu," ušklíbl se. „To bylo před deseti lety. A letos, když jsem věděl, co hodlám spáchat, prostě jsem ji neprodloužil." Říkal to, jako by neexistovalo nic jasnějšího.

Miře spadla brada. Potom se však začala mírně culit. Otočila se a opět přešla po místnosti. „To se nám ovšem otevírá paleta možností, ne?" zvolala. „Protože nikdo neoznámí zmizení člověka, který jednoduše neexistuje." Procedila skrz zuby. V levém oku se jí začínal tvořit tik. Tenhle zmetek ji vytáčel mnohem víc, než když si pohrávala se mnou ve stanu. „Ani se nebudu muset namáhat spálit tvoje tělo." Dodala.

RM se na ni úzkostlivě díval, když se znovu otočila. Potom sklopil zrak. Věděl, že věci se podělaly, ale to neměnilo nic na tom, že ji miloval. „To chceš?" špitnul. „Zabít mě a spálit?" Prohlédl si špičky jejích polobotek. Pokračoval dál přes černé dámské kalhoty až ke kšandám a ke košili. Nikdy by do sebe neřekl, že ho budou přitahovat policistky.

Ona se zarazila. Nepohnula hlavou, ale panenky jí těkaly sem a tam po zkonfiskované místnosti. „Ano," prohlásila potom pevně, i když to nebyla pravda. „Garantuju ti, že ano." Prskla. Kdyby tě to mělo uklidnit, tak já ti garantuju, že ne, ale to ti asi moc nepomůže. „Podívej," přistoupila o krok blíže. Hlas jí kolísal, jako by měla každou chvíli omdlít. Ale stála pevně na nohou, protože tohle hodlala dohrát do hořkosladkýho konce. „Možná jako inspektorka bych tohle neměla říkat člověku, který zorganizoval přepadení s rukojmími ve Státní tiskárně peněz a cenin," nyní byla tak blízko, že mu téměř dýchala do tváře. A on mohl vidět žal v jejích očích, tváře propadlé zklamáním a chvějící se rty. Nevěřila mu. A to ho mrzelo na tomhle všem mnohem víc než to, že ho odhalila. „Ale jako žena," pokračovala téměř neslyšně, „která strávila roky tím, že měla ze všeho strach, z naprosto všeho!" Zaječela a prohrábla si vlasy. „Žena, která uvěřila někomu, kdo věděl, že je zranitelná a křehká, a kdo ji podváděl od samýho začátku. Od zkurvenýho začátku, sakra!"

Nyní se hněvala tak, že byla v obličeji celá rudá. On tam jenom stál a hryzal se do rtu. Věděl, že si ten hněv zaslouží, a tak ji nechal se vyřvat. Ostatně co asi tak mohl dělat přivázanej k trámu? Hnout z místa se nemohl. Takže zbývala jeho nade vše oblíbená diplomacie. Jenomže tentokrát to nemělo jít usmlouvat tak lehce.

Co taky chceš, když před tebou stojí žena, se kterou vyjednáváš, zároveň ses s ní vyspal... no a ještě ke všemu... „Tohle je kurva tak praštěný, nemyslíš?!" ječela na něj nyní.

On si jen povzdechl.

„Mohl ses se mnou sblížit," poučovala ho. „Mohls ze mě tahat informace, dát mi podělanej mikrofon! Zkurvenou štěnici, zatraceně!" Odfrkla si. Potom udělala krok zpět. „Ale ne. Ne, kdepak." Ušklíbla se a on v jejím výrazu viděl, že právě dospěli do bodu, kdy si o něm myslí jen to nejhorší jako o každém z nás. Nebyl to záviděníhodnej pocit, co si budem. „Včera jsme společně snili." Dívala se mu do očích za brýlemi. Vlastně netušila, co si o nich má myslet. Jaké jsou? Chrabré? Vypočítavé? Omluvné? Lhostejné? Netušila ani, jak se má cítit. Tak se začala smát a brečet dohromady. „Kurva." Odvrátila zrak.

Popotáhla. Otřela si oči. „Včera jsme mluvili o budoucnosti," rozhodila před sebou rukama, jak kdyby před ní stál analfabet, kterej netušil, co dělá. Upřímně, kdyby aspoň neměl ponětí, co může způsobit, asi by to bylo momentálně pro všechny lepší. Ale on věděl, že Mira má ve všem pravdu, i když se zároveň neskutečně mýlí. A proto nedokázal nic říct. „Mluvili jsme o budoucnosti, do prdele!" zařvala na něj. Její obličej byl nyní tak nešťastnej, že by ji nejraději pohladil, padnul na kolena a odprosil. Ale... no... ani to nemohl udělat. „Kdo sakra seš?" koukala na něj a on si to musel nechat líbit. „Kdo seš? Podělanej psychouš?"

A pak z něj konečně něco vypadlo. „Mira-ssi, já..." zadrhl se. Srdce cítil až v hrudi. „Omlouvám se, takhle to být nemělo." Nasucho polknul.

„Co?" nakrčila obočí.

„Měl jsem to všechno naplánované," vysvětlil překotně. „Je mi to vážně líto," sklopil zrak, „v plánu bylo opravdu úplně všechno." Přiznal. „Teda skoro všechno." Opravil se, znovu opatrně zkontroloval její popletenej výraz a ušklíbl se. „V plánu bylo všechno kromě toho, co se stalo mezi námi. Prostě... jsem porušil svoje vlastní pravidlo." Uvedl s povzdechem na pravou míru.

Já se na něj nemohl hněvat, protože jsem ostatně to pravidlo porušil taky a už dávno, ale Mira mohla. „Co?" zopakovala.

„Zkrátka jsem nevzal tuto proměnou v úvahu," hryznul se do rtu. „Nenapadlo mě, že nedokážu potlačit city silou vůle." Jo, protože seš šulin.

„Co to do prdele žvaníš? Jakou proměnnou jsi nevzal v úvahu?" utrhla se na něj.

„Že existuje možnost, že se do tebe zamiluju," znělo poslední vysvětlení. Jediné očividné a taky se tvářící jako jediné správné.

Mira zatnula zuby a vrazila mu takovou, až musel trhnout s hlavou doprava a málem si pohnul ještě s krkem. Když se na ni znovu podíval, ona jen dál vyšilovala. „Vážně si myslíš, že ti dovolím pokračovat v tomhle zatraceným svinstvu?" zasyčela. „Hajzle jeden." Odfrkla si. „Ty sis vážně myslel, že budu stát se založenýma rukama, zatímco ty mi budeš dál lhát do očí, jako kdybych byla naivní patnáctka?!" Rozzuřila se znovu.

„Nelžu ti, Mira-ssi," vydechl pohotově. Znovu se jí podíval do očí, a i když tušil, co ho čeká, zopakoval to: „Zamiloval jsem se do tebe."

Mira mu vlepila znovu, jako by ho to snad mělo naučit se do inspektorek nezamilovávat. Jako by to snad mohl ovlivnit.

On věděl, že si zahrává s tím nejzranitelnějším, s čím můžeš vyrukovat na ženu, která byla týraná. Jenomže to byla pravda. V nejčistším slova smyslu (a že ode mě se vskutku dozvíte jen velmi málo o čisté lásce) to byla svatosvatá pravda.

Pravda, které ona zarytě odmítala věřit. Nedivme se jí. Každej na jejím místě by tomu asi odmítal věřit. „Jen mi to zopakuj," vybídla ho, když se na ni opět štěněčím pohledem podíval. Kousnul se do rtu. „Jen si troufni mi to říct znovu. Dělej." Rozčilovala se.

A on si nedal pokoj. „Mira-ssi," zašeptal nejupřímněji, jak svedl. „Já jsem se do tebe zamiloval."

Do očí jí vyhrkly slzy. Jasně, mohla to být celý lež. Ale ona se přistihla, že nebrečí proto, že to může být lež, s čímž vlastně počítá. Jenomže... co když je celá tahle zkurvená fraška pravdou? Co vlastně pak? To se jí přeci týká. Na čí je odteď straně?

Měla v sobě tolik zlosti, že mu pro jistotu liskla ještě do třetice. Kdokoliv z nás by to udělal nejspíš taky, kdyby nám řekl, že se zamiloval do vrchní inspektorky, takže ji vůbec nesoudím. Jenomže když to udělala a on se na ni znovu podíval, došlo mu, že všechna ta zloba není mířena jen jemu, nýbrž celýmu podělanýmu systému, kterej se jí rozpadá pod rukama. Kterýmu možná už ani nemůže věřit.

Bylo to mučivé ji pozorovat, ale svým způsobem to považoval za nutné, aby Mira došla osvícení. Levou tvář měl nyní opuchlou a kurevsky ho pálila, ale on se pokoušel to ignorovat. „Opravdu mě to všechno moc mrzí," zašeptal.

Mira byla ovšem tvrdohlavá. Trochu jako já, když jsem hrál s Jinem ruskou ruletu. Nechtěla se poddat tak brzy. Vytřeštila oči, jako by právě zešílela, ale potom se uklidnila a neurčitě přikývla. „Dobře," odvětila a začala couvat. „Tak dobře."

Napadlo ji jediné řešení téhle takřka neřešitelné prekérky. Došla dopředu ke stolu, popadla kabelku a zamířila ven.

On zůstal stát. A věděl, že každou chvíli mu bude volat jeden hříšník, kterej právě jako vždy odněkud utíká. Jenomže když seš řetězem přivázanej k trámu a nikdo tě neosvobodí, tak je ti předurčeno na takovým místě shnít. Můžeš se namakat a zkusit se přitáhnout nahoru, abys zjistil, že se z toho vážně jen tak nedostaneš. Můžeš zkusit kopnout do židle opodál, ale docílíš jen toho, že ji povalíš na zem.

Mírně se ohlédneš (tak, jak ti to řetěz dovolí ovšem), abys viděl, jak Mira nasedá do auta a netušíš, co má v plánu dál. Bojíš se, co s tebou chce udělat. Ale taky se bojíš o toho bídáka, kterýho jsi slíbil zachránit. Zkontroluješ čas. Tři čtvrtě na šest. Do prdele.

Právě teď mělo všechno začít. A RM o mě měl strach, což bylo vážně roztomilý. Protože pokud už jste si o mně stačili udělat nějakej obrázek, nejspíš vám došlo, že nejsem ten, o koho byste měli mít právě teď strach. Nejspíš si poradím.

Ale on svázanej v tvrzi nemá moc optimistický vyhlídky do budoucna. Bál bych se o něj mnohem víc než o sebe, kdybych to věděl. Nuže. Držme mu palce.