„Dělej, holka, mám na spěch. No tak, hoď sebou," V dovedl Aneko, která si potřebovala odskočit, zpátky za ostatními do kanceláře, ve které naši rukojmí pracovali. „A do práce. Honem." Pobídl ji, než ji společně s ostatními v té kanceláři zamknul. Ne že by se od tam nedalo utéct, ale nikomu to momentálně nestálo za to.

Jungkook mezitím zatáhl žaluzie v kanceláři vedle, kde ještě před chvíli pracovali on a jeho bratr. Jimin tam stál u stolu jen v boxerkách a tričku, usmíval se na něj, on se hlavně pokoušel nekoukat mu do očí. Popadnul kufřík, položil ho na stůl a vytáhnul dezinfekci a obvaz.

„Otoč se," přikázal mu bez zájmu.

„Jsi nějaký moc vážný, ne?" nadhodil Jimin, zatímco se laškovně otáčel, aby se opřel o stůl.

„Ne," prohlásil vážně Jungkook, když si za něj klekal.

Jimin si však nedal pokoj. Pro sebe se pousmál a začal Jungkookovi vrtět zadnicí přímo před obličejem. Jungkook Jiminovo pozadí miloval, ale právě teď ho dost rozptylovalo. „Můžeš přestat?!" vyčetl mu. „Ještě se mi to vylije!" No to by byl konec světa, že jo?

Jimin se přestal nakrucovat. „No jo, ta dezinfekce," zachichotal se, laskavě a přihlouple, jako by si na ni přes všechno zamilování vzpomněl až nyní.

Jungkook usilovně pracoval na tom, aby napatlal dezinfekci na své místo bez toho, aniž by se podíval na Jiminův zadek, protože to by byl jeho konec. Jimin si začal pro změnu pobrukovat a přešlapovat z jedné nohy na druhou.

„Jimin-ssi, nerozptyluj mě," zavrčel Jungkook. „Myslím to vážně." Krvácelo mu u toho srdce, ale pochopil, že Jimin ho nesmí mít rád a že takhle to prostě v „jeho světě", v našem, chcete-li, funguje.

To už se i nade vší počestnost zabouchlej Jimin zarazil. „Co se děje, he?" nechápal. „Našich šedesát hodin lásky už skončilo nebo co?"

„Ty jsi rukojmí a já tě unesl, takže až to skončí a dostaneme se odsud, tak uvidíme," prohlásil Jungkook, zatímco ho ošetřoval.

„Jak že?" zděsil se Jimin, odstrčil ho od sebe a otočil se. Protože celý tenhle románek měl jeden háček – všichni mu přišili nějakej syndrom a nikdo se ho na nic neptal. A to mu upřímně řečeno celkem vadilo. „Co se děje, Jungkook-ssi?" opřel se nyní o stůl svým půvabným pozadím a podíval se na Jungkooka, který stále klečel před ním. „Pojď sem." Natáhl před sebe ruku.

Aniž by se ho dotknul, Jungkook se postavil a podíval se mu do očí.

„Stalo se něco, o čem nevím?" dožadoval se Jimin.

„Možná si to neuvědomuješ, protože seš tady proti svý vůli, Jimin-ssi, ale máš syndrom," vysvětlil mu.

„Co? Jaký syndrom?" Jimin přimhouřil oči. Tohle se mu nepozdávalo, pročež mu přišlo lepší, kdyby o takových věcech mluvil Jungkook prvně s ním než s námi.

„Stockholmský," upřesnil Jungkook. „To znamená, že se zamiluješ do hajzla, kterej tě unesl. A protože ti z toho už přeskočilo, tak se chováš, jako by to byl tvůj kluk. Je to psychiatrická záležitost, léčí to doktoři." Jungkook se začal rozpomínat na to, co se naučil na hodinách.

Jimin ho pohladil po nose a konečně ho chytil za ruku. „Poslouchej," zašeptal. „Co když ti řeknu, že je to největší blbost, co jsem kdy slyšel?" Zasmál se.

„Co mi můžeš říct, když máš ten syndrom?" namítl Jungkook, který možná znal poučky, ale stejně tomu všemu houby rozuměl asi jako většině ostatních věcí.

Jungkook byl na odchodu.

„Ne, vážně, poslouchej mě," zastavil ho Jimin, který nyní na tom stole docela seděl, a zatáhl ho zpátky k sobě.

„Co kdybychom se potkali na ulici? Co?" vyštěkl Jungkook. „Co kdybych po tobě chtěl drobný na hrací automaty v baru? Co by sis o mně myslel? Všiml by sis mě dýl jak na dvě vteřiny? Mluvím vážně. Řekni mi to!"

Jimin sklopil zrak.

„Takže ne," usoudil Jungkook. „Tak to vidíš." Povzdechl si. Zapomněl ale na jednu důležitou věc, která Jimina v tu chvíli taky nenapadla: Málokdo z nás by si kohokoliv všiml víc než na dvě sekundy, kdyby je okolnosti nesvedly dohromady. Takhle jsem potkal svou životní lásku, když jsme utíkali z jednoho baru, ve kterým jsme dokonce nekradli, ale o tom vám povím možná jindy, nebo taky nikdy. Nejspíš bych si v životě nevšiml někoho jako je amatér j-hope a on by zase nenavázal kontakt s asociálem jako jsem já, kdyby nás dohromady nesvedlo tohle přepadení. A světe div se, jsme pořád spolu. Kdyby nebylo tohoto přepadení, RM by se nikdy nezamiloval do Miry.

Naše ksichty nebo chování totiž nejsou to první, co nás k sobě přitáhne. Tou úplně první věcí je náš příběh, kterej slije naše cesty dohromady. Jenomže nad tím Jungkook neuvažoval, když Jiminovi řekl: „Ty půjdeš svou cestou a já tou svou. Hezky kupředu." Měl slzy v očích, protože plánoval rozbít tu nejkrásnější věc, kterou mu osud poslal do cesty – jejich příběh. Protože jejich příběh se ve skutečnosti neodehrál v žádným baru, ale tady uprostřed tohoto chaosu. A na tom, ačkoliv tomu Jungkook nepřikládal hodnotu, hodně záleželo.

„Počkej," naléhal na něj Jimin, který se alespoň snažil věřit, že něco musí být trochu jinak. Nemohl odhadnout, jak by se zachoval, kdyby se potkali v jiné situaci, ale něco věděl. „Cítíš něco?" zeptal se. „Cítíš ke mně něco, Jungkook-ssi?"

„Já nemám žádný syndrom, Jimin-ssi..." Tentokrát to byl Jungkook, kdo sklopil zrak.

„Řekni mi," zopakoval Jimin trpělivě. „Cítíš ke mně něco?"

„Ano," přiznal konečně, „ale to, co cítím, je opravdový, ne stockholmský, víš?" Bože, to je ťulpas. Ještě že přesně ti se Jiminovi tak líbí. „Protože to, co cítíš ty..." Jungkook se zarazil. Jak může vlastně vědět, co Jimin přesně cítí? Nicméně, myslel si tohle: „Promiň, ale nedokážu ti to vyhnat z hlavy," povzdechl si. „Nemůžu to pro tebe udělat. Promiň." Zopakoval, rozpletl jejich zpocené dlaně, popadnul lékařský kufřík a opustil místnost.

To je kokot,pomyslel si Jimin, zůstal stát na místě a rozplakal se.