„Výborně," zamumlala Mira. „Takže sis vybral." Povzdechla si. „Špatně. Ale vybral. Odveďte ho." Přikázala kolegům.

A tak jsem se viděl jasně u soudu a ve vězení, odkud už nikdy nevytáhnu paty. Zase se mě chopili dva členové zásahové jednotky a odváděli mě ven ze stanu, a to byla ta chvíle, kdy jsem zaváhal. Proč jsem se měl do prdele obětovat plánu, kterej v mojí hlavě už zkrachoval? Proč jsem se měl obětovat našemu vůdci, o kterým jsem se začal domnívat, že mě podvedl taky?

Nejsem na to pyšnej, ale těsně u východu jsem se zastavil a zařval to jméno: „Namjoon!" Překvapení členové policejního sboru zůstali stát se mnou. „Jmenuje se Namjoon." Zopakoval jsem.

„Moment," obrátila se Mira naším směrem. „Nechte ho mluvit."

Prudce jsem se otočil. „RM se jmenuje Kim Namjoon. A přepadení vymyslel jeho otec." Přísahám Bohu, že kdybych věděl, jak debilně podobný falešný jméno si vybral, tak to nikdy neřeknu.

Mira přišla až ke mně. „A člověk, který vám pomáhá zvenčí? Kdo to je?" zajímalo ji.

Hryznul jsem se do rtu. To nemůžu. To ne. Netušil jsem, co řeknu dál, když tohle jméno bude venku. Asi už nic. Ale to mě zjevně nespasí, že?

Ale RM, ačkoliv jsem ho právě zradil, mě zachránil. V policejním stanu se rozezněl telefon. „Volají nám z Tiskárny!" zavolal na inspektorku strážník.

Mira si nasadila sluchátka a potom se celým stanem začal rozléhat jeho hlas. „Dobrý den, inspektorko," pozdravil ji. „Jak se dnes máte? Jaký jste měla den?"

A já se málem propadnul hanbou kvůli tomu, co jsem právě vypustil z úst.

„Produktivní, řekla bych," odvětila. „Přišel mě navštívit váš kolega SUGA a moc hezky jsme si popovídali. Ale abych pravdu řekla, trochu jsem si dělala starosti o vás. Bála jsem si, že my dva už si moc nepopovídáme, že se muselo stát něco hrozného, Namjoon-ssi."

RM zkoprněl. PROMIŇ, chtěl jsem zařvat, ale už se to nedalo vzít zpět. V duchu mi vynadal, že jsem se nedržel plánu, ale jinak se pokusil ten přešlap ignorovat. Chápal, že jsem nejspíš byl v krizové situaci.

Mira se tvářila jako na koni. Přemítal jsem. Muselo ji to alespoň napadnout, ne? Že ta osoba venku musí být RM sám. Jak jinak by se mohl ztrácet na tak dlouhou dobu, že?

„Velmi si vážím vaší starosti, inspektorko," pokračoval po chvíli, jako by se nic nestalo. „Ale já... jsem dítě štěstěny, na to nikdy nezapomínejte."

Mira zůstala udiveně stát, protože nechápala, co se jí tímto snaží říct. Ve mně hrklo. Samozřejmě to nebyl vzkaz pro ni. Byl pro mě. Možná ji to napadlo, ale možná ji taky jen přeceňuju.

„Vlastně jsem vás jen chtěl pozdravit," pokračoval RM. „Nebudu ale dál rušit. SUGA vám toho určitě musí ještě spoustu říct." NE, chtěl jsem křičet, TAHLE MRCHA UŽ NEUSLYŠÍ JEDINÝ SLOVO. „Až skončíte, můžete mi zavolat. Jsem tady. A nikam nepůjdu," dodal RM a diskrétně zavěsil.

Mira se podivila, že to bylo tak rychlé. Předpokládala, že s tímhle člověkem zase ztratí dobrýho půl dne. Vztekle odhodila sluchátka a přešla stan dvěma kroky, až opět stanula u mě.

„Co je to, co mi máš říct?" zamračila se.

„Nejspíš měl na mysli, abych ti konečně oznámil, že mě vykopli proto, abych ti osobně předal jeden vzkaz, víš?" uculil jsem se. „Uvnitř máme vodíkovou bombu o osmnácti megatunách. A odpálíme ji zítra ve dvanáct." Vymýšlel jsem si. „A teď bych rád mluvil s knězem, potřebuju se vyzpovídat."

Mira přimhouřila oči a dovodila, že nic z toho, co říkám, není pravda, a že jsem to nejbezbožnější stvoření, jaké kdy potkala. Byla to třetí věc, kterou jsem jí překvapil, ale už nehodlala dál ustupovat.

„Výborně," odsekla. „Požádáme o bezpodmínečné uvěznění v samovazbě." Vmetla mi do ksichtu.

Prohlížel jsem si ji. V tu chvíli byla úplně stejná mrcha jako my všichni, když před sebou máme člověka, s jehož osudem můžeme naložit, jak chceme. Jela do mě sračky jako: „Sepište zprávu a zdůrazněte jeho neochotu spolupracovat a projevit lítost."

„Inspektorko," zašeptal jsem. „Proč my dva vlastně nekopeme za stejnou stranu?"

„Máš pravdu," prohlédla si mě odměřeně. „Jsme stejní, SUGA-ssi. A celkem by ses sem hodil. Máš odvahu a umíš střílet, to je taky pravda. Jenomže ty sis tu stranu, za kterou kopeš, zvolil špatně."

Špatně. Už podruhé použila to slovo. Špatně. Byla nalomená. Viděl jsem to na ní. Něco jí napovídalo, že slova jako „správně" nebo „špatně" tuhle situaci nevyřeší uspokojivě. Nikdo z nás není přece černobílej. A Mira zatínala zuby, protože to z nepochopitelných důvodů byla ona, kdo se bál podívat na mě, zatímco já bych si ji takhle mohl prohlížet roky.

„Umístěte ho do nejbližšího vězení," konečně nařídila svým kolegům. „A už ho odveďte, krucifix."

A tak jsem šel. Zbídačelý, ale s vědomím toho, žev inspektorce Choi jsem s něčím nenávratně pohnul. A to by doceladobře mohlo hrát v náš prospěch.