Mira se vrátila do stanu, prošla okolo mě a prve zakotvila u plukovníka Hana, který vzadu pročítal nějaké spisy. „Něco nového?" otázala se.

„Ne," zavrtěl hlavou, „nic neřekl." Odmlčel se a odložil slohu. „Poslyšte," naklonil se k ní, „vypadá to, že nemá žádný zájem spolupracovat a... a..."

„Plukovníku, mám otázku," skočila mu Mira do řeči.

„Ano?" šokovaný její přímostí se neodvážil doříct, co měl na mysli.

„Zmínil se subinspektor Krteček o nějaké lžičce?"

„O lžičce?" podivil se Han. „Ne. Proč?"

„Přinesl ji na analýzu předtím, než měl nehodu," vysvětlila. „Otisky se shodují s otisky osoby, která se vlámala do policejního vozu, aby vyhrožovala tomu Číňanovi. Je to ta samá osoba, která jim pomáhá zvenčí." Pokračovala.

„Ale kdo to ksakru je?" zajímalo plukovníka Hana.

„Nevím," zavrtěla Mira hlavou. „Ale zdá se, že je to ten samý člověk, který manipuloval s Krtečkovým autem, aby havaroval. Ale to ví jen Krteček sám." Potom se opatrně podívala mým směrem. Zakláněl jsem se přes opěrku židle a chtěl umřít. „A on," dodala Mira tiše. „On to nejspíš bude vědět taky."

„Poslyšte inspektorko," odvážil se Han. „Upřímně si nemyslím, že ho příliš odrovnalo, když jste ho přetáhla pravítkem a vysypala na něj svý sentimentální sračičky. To na takovýho mizeru stačit nebude, dobře to víte. Takže řekněte slovo a naložím mu tak, že mluvit určitě začne."

„Plukovníku," obořila se na něj přísně. „Mluvíte tady o ublížení na zdraví, ne-li o mučení." Odsekla pohoršeně. „A kromě toho, že si to nemůžeme domluvit, je takový postup značně neetický, to za prvé. A za druhé," opět se podívala mým směrem, „pokud si usmyslel, že mluvit nebude, tak opravdu nepromluví proto, že na něj vložíte ruku. Naopak. Bude jenom oprsklejší, než byl doteď."

„Jak jste si tím tak jistá?" krčil nechápavě obočí.

A Mira trochu s neochotou prohlásila: „Měla bych to na jeho místě úplně stejně. Na tohle musíte jinak." Trvala na svém. Potom se podívala druhým směrem, kde kromě mojí fotky visela na stěně ještě jedna – Hoseokova.

Když seš si s někým moc podobnej, a on tomu začne věřit, má to ovšem jednu zásadní nevýhodu. Ten druhej si je okamžitě jistej, jak tě zlomit.

Miřin pohled sklouzl dolů k fotografiím z muzea, který jsme před přepadením já a j-hope společně navštívili. Hezky ruku v ruce, na jedné z fotografií se dokonce líbáme.

Mira je popadla, opět si přitáhla skládací židli, rozložila ji přede mnou a posadila se. „Řekni mi jednu věc," začala. „Zachováváš mlčení kvůli všem, nebo pouze kvůli Hoseokovi?"

Spojil jsem rty v úzkou čárku. Věděl jsem, že tohle přijde, ale nebyl jsem na to upřímně dost připraven.

„Na těchto fotkách jde vidět, že jste hodně zamilovaní," prohlížela si je pořád dokola a potom mi je ukázala, abych věděl, o jakých fotkách je řeč.

Viděl jsem, jak se na sebe usmíváme, držíme se za ruce. Se spojenými rty jsem neurčitě pokyvoval hlavou.

„Promluvil bys, kdybych ti nabídla dva za jednoho?" navrhla Mira přímo.

„Tak jsem kurva v pizzerii, nebo u výslechu?" ušklíbnul jsem se s mírným pousmáním.

Mira mě ignorovala. „Stejná dohoda, kterou nabízím tobě, bude platit i pro něj," prohlásila. „Polehčující okolnosti, účinná lítost, spolupráce. Tedy v případě, že informace, které nám poskytneš, pomůžou definitivně ukončit tuhle noční můru."

„Mluvíme o třetině trestu," přidal se k ní Han.

Fascinovaně jsem k němu vzhlédl. „Jenže to je nemožný. Korejská ústava vám neumožňuje napařit mi míň jak třicet let, když budu strašně moc hodnej. A to mluvím jenom o tom, že jsem omylem zabil poldu," koukal jsem z jednoho na druhého. „Od té doby jsme já i Hoseok spáchali tolik trestných činů, že bychom strávili ve vězení několik dalších životů."

Mira a Han si vyměnili překvapené pohledy. Nejhorší na tom všem bylo, že ve skutečnosti věděli, že mám pravdu. Jenomže ty informace stejně potřebovali. „Nevím, co ti nakukali," pokračovala proto Mira, „ale když projevíš lítost, budeš spolupracovat a pomůžeš zachránit život padesáti obětem, ručím ti za to, že každý soudce bude shovívavý."

„Jung Hoseok navíc nespáchal násilné trestné činy," vzal si slovo opět plukovník Han. „Byl by venku za pět let."

„Jako by právě dostudoval doktorát na vysoké," doplnila ho Mira. „Myslím, že je to mnohem lepší plán, než aby skončil jako tvůj poslední přítel. Nemyslíš?"

Všechno se mi to už v hlavě pletlo dohromady. Jaká je tedy pravda? Nakecal nám RM nějaký hovadiny, aby si zaručil, že zůstaneme věrní plánu, i když nás chytí? Nebo se mnou Mira pouze vyjebává a jakmile mě odsud odvedou, bude jí můj další osud stejně pěkně volnej?

Všechno to bylo padesát na padesát. Svoboda, kterou nabízel RM, byla absolutní, ale on sám se nám už skoro dvacet čtyři hodin neozval. Dohoda, kterou nabízela Mira, mohla být lákavá, ale taky to mohla být jen léčka, jak ze mě dostat informace.

Věděl jsem, že nyní jsem vyčerpaný a opravdu blízko fyzickému i psychickému zhroucení. Dlouho už odolávat nezvládnu, tím jsem si byl jistej. Připadal jsem si na všechno tak moc sám, až mě z toho bolela hlava. Kde jsi, RM-ssi, kde?

Mira navíc vytáhla mnohem větší kalibr než fyzickémučení. Ukazovala mi nyní fotky Rihyukovy mrtvoly v igelitu a nevšímala simého nenávistného pohledu, kterým jsem ji častoval.