Mně zase chyběl jeho optimismus a dobrý srdce, když jsem koukal na Miru a cítil, že mi docházejí nápady, kam dál tento rozhovor směřovat.

Vlastně už mě napadala jen jedna věc. „My dva jsme si v něčem podobní, nepřijde ti?" zeptal jsem se jí.

„Vážně?" podivila se. „Nemyslím si, že můj život je tak vzrušující jako ten tvůj."

Zasmál jsem se. „Pravda, to si taky nemyslím," musel jsem uznat. „Navíc nosit sukni v policejním sboru nemůže bejt snadný." Dodal jsem. „Zkusil jsem si to jednou v bandě lupičů na začátku tohoto přepadení a stačilo mi to." Odmlčel jsem se a znovu si ji prohlédl. „Nicméně, nemluvil jsem teď o pohlaví ani o... ehm... povolání. Myslím, že v sobě máš něco, co mám taky. Sedíš tu naproti mně a taháš ze mě informace, protože něčemu věříš. Vždycky si jdeš totiž za svým. A oba teď tak nějak naivně očekáváme, že se ten druhej podrobí. Nezdá se ti to zbytečně vyčerpávající? Řekni mi co? Co by mě mělo přimět se doopravdy vzdát?"

„Yoongi-ssi," utnula mě. „Myslím, že mrháš mým časem a posíláš do háje všechny svoje šance na snížení trestu. Jak jsem řekla, každá minuta teď tě bude stát několik let potom."

„Čas?" udiveně jsem hvízdl. „Proč bych měl hrát o čas, když jediný, co mi můžeš nabídnout, je doživotí? Budou mi jako dělat lepší jídlo nebo co?"

„Podívej," mou poznámku přešla, protože věděla, že není žádná dobrá reakce, kterou by mohla použít, „teď jsi mladý a hezký." Zakoulel jsem očima. Bože, tohle je tak laciný. „Můžu ti nabídnout, že i po tomhle všem vylezeš ven za dvanáct let, když budeš spolupracovat. Budeš mít pořád stejně sil, pořád budeš fešák." Dramaticky se odmlčela. No to nesmí chybět. „Ale pokud strávíš ve vězení pětadvacet, třicet nebo více let, ten rozdíl mezi tímhle a doživotím už nebude tak markantní. Naopak. Bude to ještě horší. Protože po všem tom promarněným čase si uvědomíš, že sis nechal vzít něco důležitého. Něco, co mělo ve vší své hloubce být pouze a jen tvoje a najednou se to celý vypařilo lusknutím prstů. Tvůj život."

Div jsem nevyprskl smíchy. Tohle bylo to největší klišé, co jsem za celý přepadení slyšel. „Paní inspektorko, vy mě nepřestáváte překvapovat," trochu jsem se k ní naklonil a začal jí naschvál vykat. „Snad si mě teď nepředstavujete někde v domě, jak zakládám rodinu a vychovávám děti, viďte?" Mira sepjala rty a pokrčila rameny. „Proboha..." zakoulel jsem očima a utrousil: „A to ti doteď ten výslech šel fakt dobře."

„Neříkala jsem přeci, jak ten život má vypadat, ne?" pousmála se. „Je to tvůj život. A určitě jsi s ním plánoval velkolepější věci než ho v šestadvaceti hodit přes palubu, ne?"

Ne, tohle je můj život, pomyslel jsem si a nepřestával si to v hlavě opakovat neustále dokola.

„Pořád to nechápeš?" podivil jsem se. „Pokud neprásknu svoje kumpány a jim se podaří dotáhnout tohle přepadení do konce, tak jsem to dokázal. A je jedno, jestli budu hnít pod drnem nebo v base. Nic velkolepějšího, nebo jak tomu říkáš, v plánu opravdu nemám."

Tímto jsem Miru ohromil podruhé.

Hned však v mé rétorice našla podstatnou trhlinu. „A obětovat se pro kolegy, kteří tě zradili, tě snad udělá šťastným?" namítla.

Pokrčil jsem rameny. „Nikdy jsem nebyl moc šťastnej," ušklíbnul jsem se opovržlivě. „Nač s tím teď začínat?"

V tu chvíli Mira pochopila, že jsme oba příliš tvrdohlaví na to, aby tenhle výslech dopadl pro obě strany alespoň uspokojivě. Oba radši půjdeme společně až na úplný dno, než abychom přiznali porážku. Ale uznávám, já jsem byl nejspíš ten, kdo ji měl přiznat jako první.

Mira pocítila něco, co nechceš pocítit k nikomu, koho vyslýcháš – lítost. Ale netušila, co se mnou má už zatraceně dělat. „Dám ti jednu poslední šanci, než zavolám vyšetřujícímu soudci," mračila se na mě přísně. „Jestli nepromluvíš, sbohem. Okamžitě půjdeš do vyšetřovací vazby. Přijdeš o možnost spolupráce, účinnou lítost a polehčující okolnosti, které vydají minimálně za deset, dvanáct let života." Povzdechla si. Já na ni jen zíral. Myslí si, že jsem tak blbej, nebo jsem vážně tak blbej? Teď totiž fakt nevím. „Chceš radu?" podívala se na mě zkroušeně.

„Samozřejmě," přikývl jsem. „Jak bych mohl odmítnout?"

„Mysli na nějaké hezké místo, na nějaký okamžik tvého života, kdy jsi byl ultimátně šťastný. Nevěřím ti, že žádný takový neexistuje. Každý, kdo by stanul na tvém místě a měl tolik odvahy mi vzdorovat, musí mít alespoň jeden. Dýchej zhluboka a přemýšlej."

V ten okamžik jsem se neubránil slzám ve svých očích. Ačkoliv jsem se snažil je zahnat, musela je vidět alespoň na vteřinu, než vstala a odebrala se pryč zachránit svého přítele.

Myslel jsem znovu na j-hopa. Jak mě líbal předtím, než jsme šli na zábavu. Potom jsem si ale vzpomněl i na ostatní. Jak jsme spolu naplánovali tohle zatraceně nejlepší přepadení v dějinách lidstva. Myslel jsem na to, jak mě j-hope poprvé přimáčknul ke stěně, když jsem ho k tomu svým odmítáním vyprovokoval a jak jsem mu chtěl dát facku, ale pak jsem se přestal bránit a nechal se. Jak asi před hodinou zakřičel mý jméno a já chtěl, aby mi už nikdy neřekl jinak. Jak jsem měl asi mít kruci na výběr? Z čeho jako?

Mira to pořád zatraceně nechápe. Buď půjdu do hajzlusám, nebo právě to, na čem mi nejvíc záleží, a ty, se kterýma jsem byl nejvícšťastnej, stáhnu ke dnu s sebou.