Jungkook a Junghyun museli pomáhat počítat peníze, aby to více odsýpalo, ale upřímně ani jeden z nich neměl v hlavě zrovna kalkulačku.

„Kam koukáš?" zamračil se Junghyun, když asi popáté přistihl bratra, jak čumí do kanceláře naproti na sekretáře Jimina, který vlastně pořád dělal svou práci, akorát nyní v červené kombinéze a třeba i s pistolí u hlavy, když se někdo z nás zblázní.

Jungkookovi, který rovnal peníze do plastového pytle, to ale nedalo. „Ty si na ten syndrom pamatuješ?" zeptal se Junghyuna.

„Na stockholmskej syndrom?" ujistil se. Jungkook přikývl. „Jo, něco si o tom pamatuju." Zamumlal Junghyun a sklopil zrak, protože to nechtěl moc rozebírat. Nikdy neměl problém s tím, že je Jungkook bisexuál, i když o tom vlastně nejspíš věděl dřív než Jungkook sám. Jenomže by ho v nejhorších nočních můrách nenapadlo, že když už se jeho brácha poprvé zamiluje do kluka, bude to zrovna náš rukojmí.

Nechtěl poslouchat ty výmluvy, které na něj Jungkook zkoušel, a sice: „K ničemu jsem ho nenutil, brácho, přísahám."

Junghyun skepticky zdvihl zrak.

„Prostě jsem mu přinesl jídlo," vyprávěl mu Jungkook, „no a on... objal mě kolem krku, hledal moje ústa a nepustil mě. V jedinou chvíli, brácho."

Junghyun se nesnášel za to, že svému pomatenému bratrovi nedokázal tuhle verzi příběhu uvěřit, jakkoliv pravdivá byla. Bál se, že tomu věří Jungkook sám, že si možná i myslí, že neudělal nic špatnýho, ale neuměl si představit, že by se do něj takovej slušňák jako Jimin doopravdy zamiloval.

„Bylo to opravdický, přísahám, líbali jsme se doopravdy," pokračoval Jungkook a při té vzpomínce jeho oči zářily jen a jen štěstím. „Začal jsem před ním tančit a tak."

Junghyun se pousmál, a i když si myslel svoje, nechtěl bratrovi ty hezké vzpomínky brát. Ale to bohužel patřilo k povinnosti staršího bratra. Doufal, že na tohle všechno Jungkook zapomene, jakmile budeme venku, ale musel mu to říct. „Podívej se na něj," pobídl ho.

Jungkook se opět zahleděl na blonďatého, usměvavého Jimina přes sklo a málem se roztekl. Junghyun mu luskl prsty před obličejem. „Kdy jsi proboha s někým takovým chodil? Nikdo z tvých románků nikdy nebyl vzdělanej, okouzlující ani dobrej člověk," podotkl. „Pro mě za mě si to klidně rozdej s tím bídákem Yoongim, jestli tě tak rajcuje, protože ten je aspoň z tvýho světa, ale tohle mi nedělej, bratře, tohle ne..." No moment, tohle nedělejte MNĚ! Nikdo z vás, aby bylo do prdele jasno.

„Počkej, počkej," zarazil se Jungkook a uraženě si bratra prohlédl. „Jak to jako myslíš ‚z mýho světa'? Jakej je jako ‚můj svět'?" Nechápal.

„Brácha..." začal opatrně Junghyun, kterej se raději nechtěl pouštět do těchto diskusí, jenomže mu to prostě nějak tak ujelo.

„Chtěl jsi říct, že je to svět na hovno, že?" ušklíbnul se Jungkook.

„Tak si ho prohlídni ještě jednou. A dobře," pobídl ho Junghyun. „Podívej se tam!" zvýšil hlas, když na něho Jungkook jenom tak koukal. Nyní se opatrně odvážil podívat směrem k Jiminovi, a když ho tam viděl, jak počítá peníze, myslel si, že hledí do tváře anděla. Jenomže tak se k němu vždycky i choval, ne? Něžně a jemně, protože mu byl vzácný. Myslel si, že všechno udělal dobře, tentokrát jo, tak co zase bylo špatně? Co?

„Za prvý je to úředník," začal Junghyun vyjmenovávat, „takže si musel projít konkurzem, aby ho vybrali, a na to musel dost studovat. Víc než si dovedeš představit, tím myslím. Za druhé, jeho poslední přítel byl ředitel téhle Tiskárny, to je jeho standard, víš?" No rád bych podotkl, abych se Jungkooka trochu zastal, že Hyunshik, ředitel Tiskárny, nasadil ve skutečnosti laťku mizerně nízko. „A za třetí," přisadil si Junghyun, aby toho nebylo málo, „ten kluk je tak hezkej a upravenej i při tomhle všem, až to skoro bolí. Je elegantní a umí se chovat. Hraje úplně jinou ligu, chlapče." Junghyun si povzdechl. Nechtěl tohle Jungkookovi říkat, ale zároveň nechtěl, aby si dělal falešný naděje nebo iluze o tom, že by pro Jimina mohl být něčím víc než rozptýlením.

„Už tam nekoukej," mávnul rukou. „Támhle je Liga mistrů. A my co? My tady bojujeme o přežití."

„To už stačí," odfrkl si Jungkook a vztekle hodil další peníze do pytle. „Můžeš toho nechat, už to chápu." Junghyun se pokusil chytit ho za zápěstí, ale odstrčil ho. „Pochopil jsem to, jasný?!" vyjel. „Protože jsem šmejd, tak musím myslet jako šmejd a taky musím snít jako šmejd. Pochopil jsem to." Zopakoval vztekle.

A tím byl jejich dojemnej rozhovor u konce, protože já a j-hope, nyní v naší bandě lépe známí jako bídák Yoongi a amatér Hoseok, jsme do tohoto poklidného pracovního klidu vrazili se samopaly. Obešli jsme kancelář, ve které si bratři vyměňovali své názory, a vrhli do té, ve které vysedával Jimin a ostatní rukojmí.

„Ani hnout!" zavrčel jsem na ně a připravil zbraň.

Jimin vyjekl a nadskočil do vzduchu. „Říkal, ať se nehnete, sakra!" přeměřil si ho j-hope. „Ruce za hlavu!" nařídil všem, zatímco vzal z kanceláře tu jedinou věci, kterou nám RM zakázal – televizi.

Když nás Junghyun viděl, jak j-hope tu televizi odnáší a já ho následuju, vyletěl na chodbu, aby nás mohl zjebat. Jungkook si prohrábnul vlasy a skousnul ret, ale byl mu hned v patách.

„Můžu vědět, co to vy dva zase vyvádíte?" Junghyun mě popadnul za paži a otočil čelem k sobě, což přimělo zastavit i j-hopa, který nesl televizi. „Co se děje?" chtěl vědět Junghyun. Když jsem se výhružně podíval na místo, za které mě držel, stisk povolil.

„Právě, že se vůbec nic neděje," odvětil jsem s úšklebkem. „Nikdo nikomu nevolá a všechno je nějaký divný." Objasnil jsem mu to, co už věděl. „Takže kdyby nás měli v plánu provrtat kulkama a my měli jít do hajzlu, tak se to aspoň dozvíme ze zpráv, ne?" Pohodil jsem hlavou směrem k j-hopovi s televizí.

Ten se jen neurčitě, nervózně zašklebil, než jsem ho postrčil před sebe a my zmizeli pryč.

Junghyun se podíval na svého bratra a šel hledat ostatní, aby nám mohli jít vyčinit, protože si uvědomil, že sám to nezvládne.

Jungkook zůstal stát na chodbě o trochu dýl, drbal se na hlavě a moc netušil, co se sebou bude dělat. Potom jeho pohled stanul na místnosti plné rukojmích. Znovu uviděl Jimina a věděl, co musí udělat. Musí to ukončit.

Vešel do místnosti. „Uklidněte se, prosím, nic se neděje," požádal rukojmí, svůj pohled však nemohl od Jimina odtrhnout. Nikdy mu nechtěl ublížit, opravdu ne. Právě naopak. Měl ho moc rád. A proto to musí ukončit. „Jimin-ssi," oslovil ho, „je čas na tvoje ošetření." Mimo jiné před tímhle vším totiž Jungkook stačil prostřelit Jiminovi nohu, ale to je zase úplně jinej příběh.

Jimin se poklidně nechal Jungkookem vyvést ven a nasvoje ošetření se opravdu velmi těšil.