Nyní RM nevolal právníkovi. Volal Miře. Vytočil její číslo na pevné lince na policejní stanici, přičemž mu okamžitě ta ženská, co měla krámy, sebrala mobil.

Dovolal se do policejního stanu. Ale mohlo mu bejt i trochu jasný, že Mira má právě dost věcí na práci s úplně jiným tragédem. Sluchátko zvednul někdo z Miřiných podřízených. „Prosím?" ohlásil se do telefonu.

„Zdravím, potřeboval bych mluvit s inspektorkou Choi, prosím. Je to moc naléhavé." A zoufalé. Protože v jaký jiný kurva situaci se ti může stát, že seš neohroženej velitel přepadení, a můžeš si jen tak zavolat vrchní inspektorce tvýho případu, aby tě vytáhla z lochu? Jedině v téhle.

„Kdo volá?" chtěl vědět strážník.

„To je důvěrné." A tahle informace stačila k tomu, aby se strážník otočil a zavolal Miru k telefonu.

Já i RM jsme v tuhle chvíli byli naprosto ultimátně a nevysvětlitelně zachráněni. Dobré půl minuty jsem si lámal hlavu nad tím, jak mám vysvětlit, kdo sakra je, a pak jako rána z čistýho nebe přijde tohle.

„Běž si to vyřídit, ne?" podíval jsem se nechápavě na inspektorku. „Já už ti přece opravdu nikam neuteču."

„Prý je to důvěrné," oznámil jí strážník, než předal sluchátko.

„Prosím?" ohlásila se. Kdybych věděl, kdo jí volá, asi bych ho přerazil. Ale shodou okolností nás trochu vytáhl z bryndy. Naprostým omylem nám získal ještě víc času. To už jsme si snad ani nemohli zasloužit.

„Mira-ssi, díky bohu," ani nemusel předstírat tu úlevu, s jakou ji oslovil. „Tady... tady Namyoon... Poslyš... omlouvám se, že ruším, ale volám ti z komisařství, jsem... jsem zatčený." Hryzal se do rtu.

Mira u telefonu vytřeštila zrak.

„Obvinili mě z napadení policisty ve službě... tvého... ehm... tvého exmanžela."

„Cože?" zděsila se.

„Mám nasazená pouta," začal naříkat, „vykládají mi o čtyřech letech vězení a já nevím co ještě." Sláva bohu, že seš tak roztomilej, naivní a mladej přítel, kterýmu všechno baští. Máš ji omotanou kolem prstu. A máš mě, čili někoho, kdo ti může pomoct ji nalomit z druhé strany. No není vesmír fascinující?

„Ale... na jakém seš komisařství?" naléhala.

Tak jí to řekl.

„Hlavně se uklidni," nabádala ho. „Mám teď nějakou práci," (hehe, ukradl jsem si pozornost tvý holky pro sebe, to čumíš, co?), „ale jakmile budu moct, přijedu tam."

„Díky," zavzdychal vděčně a zavěsil.

Mira si svázala vlasy a vrátila se za mnou. „Nuže," posadila se. „Myslím, že jsem se tě ptala na vašeho vůdce, ne?"

„Ty vole, v tom culíku vypadáš ještě víc jako moje zesnulá matka," zamrkal jsem fascinovaně. „To abych ti to všechno řekl, co?" navrhl jsem.

„Čekám s otevřenou náručí, až to uděláš," pokynula mi, ale myslím, že tušila, že je v tom nějakej háček. „Zkus se na to dívat z té lepší stránky," poradila mi proto, „protože tenhle mizernej život na útěku právě skončil. Začneš od nuly."

Když jsem si ji prohlížel zblízka, uvědomil jsem si, že Mira je opravdu zajímavá žena. Rázná a odhodlaná. Pevně oddaná svým ideálům. Zákeřná, stejně jako přívětivá. Chvilku jsem si přál, aby mě mohla zdrbat jako vlastní matka, aby to třeba opravdu mohl vyřešit i jeden rodičovskej výprask. Jako když jsem byl mladší. Ale když jsi starší, tak tohle už dávno neplatí. Ani jsem si neuvědomil, kdy se to stalo, že si sebou nesu všechnu tu zodpovědnost. Protože do té doby jsem se nikdy nenechal pořádně chytit. Jasně, strávil jsem pár nocí ve vazbě, ale to nebylo nic oproti tomuhle. Ale teď, když jsem byl poprvé doopravdy na lopatkách, jsem věděl jenom to, že je to jeden z nejhorších pocitů na světě.

Pokusil jsem se zůstat odvážnej, protože nic jinýho nezbývalo. „Chceš vědět, jak to celý začalo?" podíval jsem se Miře do očí.

„Jistě," přitakala.

Pousmál jsem se. „RM mě vyzvedl a vybral jsem si nový jméno."

„Jak sis ho vybral?" zajímalo ji. „Co znamená?"

„Hrála jsi někdy basket?" povytáhl jsem obočí.

„Kdysi dávno. Na střední," pokývala hlavou. „Byla jsem obránce."

„Já útočník." Vzpomněl jsem si na ty jedny z mála chvil, kdy jsem běhal po hřišti a nemyslel na nic jinýho než jak dát koš. Byly to chvíle úlevy a naprosté ztráty kontaktu se světem. Jediná věc, kterou jsem zvládnul dělat pořádně. Jediná věc, ve které jsem zvládnul reprezentovat školu a nevzdat to. Máma dokonce chodila na moje zápasy. Byla tak pyšná, že dělám něco pořádnýho. A já to takhle zkurvil. Jako vždycky všechno.

„A dál?" vytrhla mě Mira ze sladkých vzpomínek.

Olíznul jsem si rty. „Řekni to anglicky," vybídl jsem ji. „A opakuj si ty dvě slova pořád dokola. Rychle za sebou. Nemusíš je ani doříct do konce a za chvíli na to přijdeš."

A tak jsem pozoroval vrchní inspektorku, jak si pro sebe blábolí slova „shooting guard" neustále dokola. Po chvíli z nich zbylo jen „shoo guar" nebo něco podobně nesmyslného, až svůj zrak zdvihla zpátky ke mně a vydechla: „SUGA." Odmlčela se. „Ach tak." Přitakala, jako by ji to nezajímalo.

Nedala to na sobě znát, ale ve skutečnosti jsem na ni tímhle zapůsobil poprvé.

„Vybral jsem si to jméno," pokračoval jsem, „a cítil jsem se, jako by ke mně patřilo už mnohem dřív a já teprve v ten okamžik prozřel."

„O čem to mluvíš?" zbystřila Mira.

„Jeden kluk. Jmenoval se Minwoo. Sundal před celou třídou spolužačce sukni. A já? Aniž bych si to uvědomil, zaútočil jsem a povalil ho k zemi, když ji nepřestával obtěžovat. Věřili byste, že průšvih jsem měl jenom já a ten šestiletej hajzlík nedostal ani napomenutí? No a od tý doby," prohlédl jsem si Miru i plukovníka Hana, kteří působili značně vyvedeni z míry, „se začalo hroutit úplně všechno."

Ačkoliv ta historka nebyla vymyšlená, věděl jsem, žemelu úplný hovna. Oni to taky věděli. Ale mluvil jsem plynule a obratně, jakokdyž vám vyprávím tyhle příběhy. A jim pomalu začalo docházet, že nejsem takmoc hloupej, jak by potřebovali.