Když se RM ozval na příští kontrolní hovor, Jinovi spadlo snad pět kamenů ze srdce. Už zase jeden předchozí hovor vynechal a v takových okamžicích měl o nevlastního bratra opravdovej strach.

RM si ale tentokrát odpustil formality. „Viděl jsem zprávy, vím, že tam došlo ke střelbě," vybalil na Jina rovnou. „Co se stalo?"

„Junghyun je děravej jak cedník," povzdechl si Jin. „Schytal tři zásahy do žaludku. Myslím, že kulka nezasáhla játra, ale víc jsme nebyli schopní určit."

Náš vůdce odložil své náramkové hodinky na stůl a raději se posadil na židli. Potřeboval co nejobjektivnější názor. A ať byl Jin, jakej chtěl, k Namjoonovi dokázal bejt upřímnej za každou cenu. „A ty? Jak to vidíš?" zeptal se ho nyní.

„Pěkně blbě," přiznal Jin, ač jen velmi nerad. Nechtěl však našemu vůdci dělat jakékoliv iluze. „Junghyun však trvá na tom, že nepůjde ven, protože za pár hodin prorazíme tunel."

„Pořád tady mám ty Rusy," připomněl RM. „Budeme kopat z této strany. Taky najdu ukrajinského doktora." Rozhodl.

„Proč ses neozýval?" chtěl vědět Jin. „SUGA tvrdil, že ti volal asi tak stokrát, že se s tebou určitě muselo něco stát a že přicházíme o čas. Usmířili jsme se, ale stejně mu nevěřím tolik jako tobě. Nevymyslel si to náhodou, aby se sem mohl vrátit, co?" Ušklíbnul se.

„Bohužel ne," povzdechl si RM. „Když vjel do tiskárny, určitě si nepřál, aby to dopadlo takhle. Jasně, chtěl se zachránit, ale taky vás chtěl varovat, že dochází čas."

„Ale dochází vážně?" chtěl vědět Jin. „Chci říct, v původním plánu byly aspoň další tři, čtyři dny, ne?"

„Nebyl jsem k mání, protože mě odhalili, hyung," vypadlo z něj náhle. „Musíte odtam vypadnout co nejdřív."

Jin vytřeštil zrak.

„Nemám ponětí, jak dlouho bude trvat policii, než se tu objeví," pokračoval RM. A to byl začátek šílené katastrofy.