RM a Mira se probudili hezky jeden vedle druhého po další náruživé noci. Vlastně se probudil jako první, zjistil, že na sobě má jenom spodky, popadnul svoje brýle, a házel s nimi prasátka na stěnu pokoje.

Žena vedle něj se pomalu převalila, otevřela oči a přitiskla se k jeho boku. Ve tváři měl zahloubaný výraz, jaký zatím neznala. „Trápí tě něco?" odtušila.

Trhnul sebou, protože ho její hlas právě vyhnal z pochmurných myšlenek. „Ne," obrátil se rychle jejím směrem. Byla to lež, ale asi jí teď prostě neřekneš: Jo, trápí mě to, že jsi nechala zavřít jednoho z mých parťáků a zbytek po sobě střílí v Tiskárně cenin.

Mira se s úlevou pousmála a přivinula se k němu ještě blíž, zatímco on si začal čistit brýle o kus prostěradla. „Opravdu mě nemá proč trápit, že jsem právě prožil nejlepší noc svýho života," oplatil jí úsměv.

„Namyoon-ah," zasmála se víc nahlas. „Už mě máš jistou, není zase nutné, abys tak přeháněl."

„To je pravda," připustil. „Jde jen o to, že jsem s tím nepočítal, neměl jsem to propočítané." Povzdechl si.

„Ach, tak tys to neměl propočítané?" nakrčila obočí. „Propočítáváš snad každý okamžik svého života?"

Technicky vzato ano, dalo by se říct. „Řekněme, že jsem z těch mužů, kteří si vybírají, co si vezmou na sebe den předem." Zněla poněkud diplomatičtější odpověď.

Opřel se rukama o matraci a pomalu se posadil. Pomalu s ohledem na svá zranění ze včerejška. Mira se naprosto plynule posadila s ním a opět se uvelebila v jeho náručí tak, aby mu to nebylo nepříjemné. Začala se jeho průpovídkám smát a jemu se to líbilo. Hladila ho nyní po tváři, která byla oholená dohladka.

„Jsem muž, který je posedlý... mno... výrobou nejlepšího moštu na světě." Prohlásil a měl spíš na mysli „vymýšlením těch zkurveně nejlepších přepadení". „A víš... všechno... všechno jsem to nastudoval... kyselost, kvašení... Všechny možné reakce každé ingredience. Rok po roce a dalším roce... a... a dalším. Jedno zkažené jablko a může ti zničit celý sud." Povzdechl si.

Mira se v duchu udivila nad tím, že svůj mošt bere opravdu tak vážně. Ale jak ji mělo napadnout, že ingredience si říkají „V", „SUGA" nebo třeba „j-hope" a že zkažené jablko jsem nejspíš já osobně? To ji prostě nemohlo napadnout nikdy. Na to to bylo příliš zvrácený. Což činilo celý plán zároveň tak geniálním.

„Ty tím moštem opravdu žiješ, co?" pousmála se Mira.

Začal se smát taky, když to vyřkla nahlas a on si uvědomil, jak absurdně to zní. „Byl to sen mého otce," vysvětlil jí. „A... no... umřel dřív, než si ho splnil." Posmutněl.

Mira ho opět pohladila po tváři, aby ho utěšila. „To je mi moc líto," zašeptala.

„Chtěl vyrobit... no... tři tisíce sudů," začal se opět šklebit. A jak ji mělo napadnout, že tři tisíce sudů ve skutečnosti znamená „tři biliony wonů"?

Opět se oba zasmáli. „Chápu, že mu tím chceš vzdát čest, ale já nevím, nestačilo by udělat polovinu? Nebo polovinu té poloviny?" navrhla. „A potom se můžeš věnovat taky vlastním snům, ne?"

RM se zahleděl do prázdna. Když se na ni znovu podíval, měl slzy v očích. Moc dobře si uvědomoval, jak moc ho Mira proklela. Ale neměl ani v tom nejmenším úmyslu se jí bránit. „Odjeďme," začal snít a myslel to vážně. „Vypadněme odsud."

Mira nakrčila obočí. Měla přeci matku. A dceru. Nemohla si jenom tak vzít volno, ne?

„Já si poradím s tím moštem a za pár dní spolu klidně můžeme jet někam do Karibiku," přemlouval ji však. Přesně to si totiž přál. Zašít se s ní někam hodně daleko od tohoto blázince.

Řekl to ovšem tak vážně a tak nadšeně, až to začala považovat za realistické. To bylo jeho další prokletí. Každej sebevětší intelektuál by totiž Namjoonovi hltal každý slovo i s navijákem. „Tak dobře," vydechla. „Já teda nemám mošt, ale... ale mám matku a dceru a... a přepadení, který musím vyřešit."

„Tak vezmeme tvoji matku a tvoji dceru a pojedou s námi," navrhl se smrtelnou vážností v hlase. „Dovedeš si představit svou dceru, jak vyrůstá někde na pláži zalité sluncem? Nebyla by to nádhera?" Šeptal. A jí se to začínalo pozdávat jako ten nejlepší nápad, co kdy slyšela. Zároveň to však znělo jako idylka, která se přeci nikdy nemůže splnit. Nebo snad ano? „Mira-ssi," oslovil ji. „Mám strach." Přiznal a nasucho polkl. „Úplně jsi mě očarovala a já... nechci, aby se mi tohle dělo tak náhle a tak rychle. Chci říct... nechci ignorovat tu touhu, kterou mám a která mě nutí říkat tohle všechno a cítit, že jsem naživu, jenom mám strach." Zopakoval. „Mám strach, protože takovou touhu jsem nikdy předtím neměl." Vysvětlil.

Měl slzy v očích. Vlastně si přál, aby to všechno, co jí tu říkal, byly lži. Aby ji tu krmil k prasknutí sračkama a pak ji nechal rozbitou a pohozenou někde v příkopu. Ale to nemohl. Už to nedokázal. Cítil něco, o čem si myslel, že to dokáže mít pod kontrolou. Povyšoval se nad nás, když ještě neznal ten pocit. Ale nyní chtěl i nechtěl přestat tohle všechno cítit zaráz.

A Mira mu rozuměla. Všechno to na ni taky bylo náhlé a ukvapené, ale jak už to v takových případech bývá, bylo to stejně tak vášnivé a romantické. „Přeletěl bys oceán s matkou, dcerou a babičkou?" zašeptala, ale její koutky ne a ne klesnout. Srdcem už si přála být přímo tam. Někde v Karibiku, kde nejsou podělaný přepadení a nejlépe ani týpci, co ti strkaj ruku do rozkroku, když je o to nežádáš.

„Právě teď ano," povzdechl si. A i když tušil, že za několik hodin možná i minut může být zase všechno jinak, právě se přistihl, že to myslí ale opravdu vážně. „Je to něco jako plán B." Ušklíbl se.

Mira se položila na záda a ztěžka oddechovala. Do očí se ji hrnuly slzy dojetím. Během čtyř dní se toho událo tolik, že to sotva stihla zpracovávat. A dokonce by řekla, že během těchto bláznivejch čtyř dní potkala životní lásku. Možná, že o několik hodin později by tohle tvrzení zase popřela, ale opak byl pravdou. Při vším tomhle neštěstí se jim stalo ještě mnohem větší. Bylo to tak. Fakt že jo.

„Já nevím," máchala rukama do vzduchu jako pochroumaný lachtan, „tohle... je to tak šílený, že... že si nedokážu představit, že bych dělala cokoliv jiného." Vydechla. Bylo to venku. Taky to myslela vážně. A bylo to to nejharmoničtější souznění, jaký byste v tomhle životě pohledali.

Ironií jen bylo, že ona je inspektorka a on zločinec. Ale to už se nějak vyřeší, že? „Dokonči to přepadení a udělej, co musíš," šeptal dál. Klidně mě zatkni, ujelo mu málem, ale hlavně buď šťastná. „A potom pojedeme." Navrhl.

„Tak jo," přikývla.

„Tak jo?" podivil se.

„Tak jo." Mira vstala, odhodlaná všechno vyřešit nejlépe do dnešního večera.

On tam seděl ještě dlouho, konečně si nasadil na nossvý falešný brýle, a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Co právě udělal?Nuže, okradl se asi o bilion a půl, abych byl upřímnej. Ale zároveň získalněco, co nikdy předtím nepoznal, a už nehodlal si to dál upírat.