V a Jungkook vedli naši dobře známou skupinu rukojmích (Hyunshik, Ari, Aneko, učitelka, pár Anečiných spolužaček a Jimin) na další směnu. Jungkook vešel do kanceláře první a otevřel dveře. V zůstal stát venku a kontroloval, jestli jsou všichni.

„Odteď potřebuju, abyste všichni zavírali pytle bez přestání," nakázal jim, když vcházeli dovnitř.

„A o těch lžích nikdo nic neřekne, co?" zavrčel Hyunshik, kterej vešel jako první z rukojmích.

„Hyunshik-ssi, teď není čas hrát si na Gándhího, jinak dostaneš k večeři pěsti jak první, druhý chod i dezert," oplatil mu stejný tón Jungkook ode dveří.

Za jeho zády zrovna prošel poslední člověk – Jimin. Chtěl se o něj jen otřít, cítit jeho blízkost, možná mu vzít pistoli a tak, znáte to, ale Jungkook si ho vůbec nevšímal.

„Navíc tě můžu ujistit, že já jsem nikomu nelhal," vetřel se mezi Jungkooka a Hyunshika V. Obrátil se i na ostatní rukojmí. Jimina na boku a tisknoucí se ženy v rohu. V výhružně vztyčil ukazovák Hyunshikovým směrem a opustil místnost.

„Odteď tu velí V, tak koukejte dělat balíčky," odfrkl si Jungkook, jeho pohled se na chvíli zastavil u Jimina, který jako by jej lehkým kroucením hlavou lákal, ale hned se zase odtrhnul a následoval Vho ven z místnosti, ve které rukojmí zamkli.

Jimin se rozhlédl po ostatních rukojmích. Měl v sobě zmatek. Vůbec si nebyl jistý, zda tohle chce, nebo nechce udělat.

„V se nezdá, ale má pevnou ruku," zkonstatoval Mat, když obvazoval Jinovi hlavu v kanceláři vedle. Byl tu trezor, ve kterém se nám jednou schovala Aneko. Nyní tu byl taky Jin jak již tradičně svázaný na židli. Tentokrát se ale mračil a vůbec si to neužíval.

Do místnosti vstoupili V a Jungkook. „Jin-ssi, potápíme se," oznámil s povzdechem V, který se před Jinem zjevil jako první. „Myslím, že teď je nejdůležitější, abychom se odsud dostali všichni živí a bez dalších chyb." Zatáhl žaluzie, aby si mohli promluvit v soukromí a rukojmí z vedlejší místnosti na ně neviděli. „Řekni mi," obrátil se k Jinovi čelem. „Jsi se mnou, či proti mně?"

Jin protáhnul obličej. „En ten týky, dva špalíky..." začal se rozmýšlet. V protočil oči a sklopil pohled do dlaně. Potom obešel stůl a dořekl s Jinem: „... čert vyletěl z elektriky.", načež položil své pravé chodidlo mezi Jinovy nohy. Ten se neměl jak bránit, protože už byl zase svázaný.

„Uuu, další homosexuální hrátky?" zazubil se Jin. „Zatím si vedeš líp než SUGA." V si ho zkoumavě prohlédl. Jungkook, který založil ruce na hrudi, se postavil za stůl a taktéž na něj hleděl, až takto společnými silami poprvé donutili toho parchanta pohledem uhnout. „Samozřejmě jsem s tebou, V-ssi," zamumlal, ale ani na jednoho se při tom nepodíval. „Půjdu s tebou až na smrt. Spokojenej?" Potom se odvážil vzhlédnout. V si neurčitě olíznul rty. „Podrobím se tvému státnímu převratu. Musím totiž uznat, že mě to vzrušuje sloužit fešákovi, jako seš ty. Ta dominance ti sekne." Spiklenecky nadzvednul obočí a mrknul.

„Radši by ses k tomuto fešákovi měl pomodlit jako k nějakýmu Bohu," ušklíbnul se Jungkook. V i Jin nyní pohlédli jeho směrem. „Protože má tvý morfium, na to nezapomínej." Poučil Jungkook Jina.

V znovu pohlédl na Jina a přikývl, aby dal Jungkookovi za pravdu.

Za zataženými žaluziemi se ale i ve druhé kanceláři začaly dít nepředvídatelné věci.

Jimin nedokázal vzít Jungkookův revolver. Bylo to příliš riskantní. Už jen ta představa, že by to měl doopravdy udělat, ho děsila. Taky ho děsilo, že by si tak připadal jako, že Jungkooka zrazuje. Že by měl přeci jen stockholmský syndrom?

„Támhle je kancelář, kde mají tašku s atrapami zbraní," nevzdával se přesto Hyunshik a obrátil se na ostatní.

„No a?" zamračil se Jimin.

„Jeden z nás se tam musí dostat a zmocnit se atrapy," obeznámil je Hyunshik se svým novým plánem, který byl vlastně j-hopův, a zamyšleně přešel po místnosti, i když jako vždy nevymyslel vůbec nic inteligentního.

„Kterému z únosců ji pak chceš dát?" zeptal se Jimin, i když k němu Hyunshik stál nyní otočený zády. Díval se skrz jednu rozbitou žaluzii, jak V a Jungkook ve vedlejší místnosti řeší něco s Jinem a Matem.

Potom se otočil, rozhodil rukama a zasmál se, jako by o tom snad ani nebylo nutné debatovat. „Jungkookovi," odpověděl prostě. Jimin se bál téhle odpovědi. Hryznul se do rtu. Prohlížel si Hyunshika, jako by byl zabedněnej. Ten se na něj zamračil. „Je z nich nejhloupější." Ušklíbnul se. „Koho bys vybral ty?" To byla řečnická otázka, na kterou neočekával odpověď.

Jimin se otočil k dívkám. „A kdo mu vezme zbraň?" zajímalo Ari.

„No..." Hyunshik se poškrábal na hlavě. „To bude přeci jen muset udělat Jimin. Využije příležitosti, až ho zase půjde ošetřit."

Jimin se na něj už ani nepodíval. Hryzal se do rtu, až ho měl snad úplně celý rozkousaný. Téhle odpovědi se bál ještě víc než té předchozí.

„Ale proč by měl dělat něco takového?" namítla učitelka. „Vždyť je to sebevražda." Pokoušela se Hyunshika usměrnit.

„Protože ten křupan ho postřelil," vyjel Hyunshik hněvivě. Jimin se na něj ani nepodíval, za to on nepřestával hledět do jeho andělské tváře. Nemohl Jungkookovi odpustit, že mu Jimina přebral. „Dostal ho do pěknýho průšvihu," popošel k Jiminovi, který s ním už nechtěl nic mít, blíže, „využil jeho strachu," nepřestával vyjmenovávat, „a jeho zoufalství, aby..." natáhl se a pohladil Jimina po bradě. Ten se jen odtáhl. „... aby si spolu zašpásovali." Oznámil pro jistotu úplně všem přítomným.

Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout. Možná doufal, že si Jimin uvědomí, že udělal chybu a začne prosit, aby se k němu mohl vrátit. Možná ho chtěl jen potrestat. Nicméně, to nemění nic na faktu, že ať už dělal cokoliv, dělal to pěkně blbě.

Jimin neměl, co by k tomu řekl. Nechtěl se s ním hádat tady. Přede všemi. Proto Hyunshik pokračoval: „Ale jak to tak vypadá, pustil tě k vodě, že?"

Jimin se na něj nyní podíval, ruce v kapsách a aniž by mu musel vysvětlovat, že je to celý mnohem komplikovanější, než se jeho tupá mysl domnívá, zamumlal krátce a prostě: „Ano."

„To je mi líto," pokýval hlavou Hyunshik, i když notná dávka sarkasmu v jeho hlase byla více než zřejmá. Zvlášť poté, co si neodpustil dodat: „Ale tak už to chodí." Popadnul balík peněz a prohlížel si ho. „Občas toužíme po životní změně, občas si děláme iluze. Ale žádný únosce tě nevezme s sebou. Co sis myslel, proboha?" Vysmál se mu a hodil peníze na původní místo. „To je v pořádku," rozhlédl se po ostatních. „Jdu pro tu atrapu."

Ženy v rožku jen úzkostlivě přikyvovaly, ač se jim to celé zdálo jako čím dál tím blbější nápad, protože co si budem? Přesně to to taky bylo.

„Máš náhradní klíče od kanceláří?" obrátil se Hyunshik opět provokativně na Jimina.

„Co je zatraceně plán Fukušima?" pokoušel se V asi deset minut vytáhnout z Jina. Seděl nyní na stole a Jungkook se stále procházel vedle něj.

Jin zase tak směšně protáhnul ksicht. „Pane Bože, ty to vidíš," zamumlal k nebesům. Pak si povzdechl. „Plán Fukušima je naprosto zoufalý, ale na druhou stranu moc hezký." Uculil se na své kumpány. V se na něj nyní díval nejistě, jako by to už ani nechtěl vědět, a Jungkook se opět zastavil vedle něj a promnul si oči. „Spočíval ve vypuštění bankovek umístěných v nafukovacích balóncích ze střechy." Křenil se Jin. „Balónky bychom rozstříleli a spustili tak nádherný déšť. Přivolali bychom pozornost rádií, televizí, dronů a co já vím čeho ještě." Vyprávěl Jin.

V a Jungkook však byli k jeho návrhu značně skeptičtí. „Takže by to bylo jako sněžná vánice, akorát s prachama," ujišťoval se Jungkook, jestli to vůbec pochopil správně.

Jin se začal nevědomky usmívat. Jenom ta představa deště z peněz ho skoro vzrušila a pak že já jsem tady ten permanentně nadrženej.

„Tohle je ten velkolepý plán Fukušima?" zadíval se na něj V se značnou skepsí v hlase.

„Tisíce lidí chytající peníze by přece způsobily mezi policií zmatek, nemyslíš?" nepřestával se šklebit Jin. „Jen si to představ. Miliardy wonů padající z oblohy." Jin chtěl něco takového vždycky zažít. Bohužel se toho ale nedožil.

„Jo," ušklíbnul se V. „A my bychom unikli v tom chaosu. Moc hezký." Koukal otupěle na Jina, který se nepřestával pochechtávat. Možná byl tak mimo kvůli lékům, možná takovej byl odjakživa. Tak či tak to Vmu nyní příliš neulehčoval.

„Vždyť víte, že RM je idealista," prohlásil Jin náhle. „Záleží mu víc na předání zprávy než na penězích. Já nic neříkal, protože starší lidi je třeba respektovat... ale... kurva, já jsem vlastně starší!" Uvědomil si. „No to už je jedno, ono už to nějak dopadlo, že?" Jin se opět začal nekontrolovatelně chlámat.

Jimin, který znal kancelář, ve které pracovali, jako vlastní boty, našel bleskurychle klíče, který Hyunshik hledal. „Popřejte mi štěstí," obrátil se nyní na ostatní a naposledy se podíval na Jimina. Ten nic neříkal. Srdce mu bušilo jako o závod, ztěžka oddechoval a měl pocit, že omdlí.

Pozoroval stejně jako parta žen, jak si ředitel tiskárny odemyká, kleká na zem, druhej klíč strká do vlastní držky, pak si dokonce úplně lehne, pokřižuje si a začne se plazit po zemi.

Potom z dalších dveří vykoukne V s megafonem v ruce, ale naštěstí kouká na druhou stranu a křičí: „Pan Min do mé kanceláře, prosím!" Potom zase zavře dveře.

Hyunshik zavírá oči a otevře je až se zacvaknutím. Bere klíč, kleká na čtyři, aby byl rychlejší a takto přeleze chodbu. Je na druhé straně a pozoruje svého zaměstnance, jak zaklepe na dveře kanceláře, do níž byl povolán.

„Jen pojďte dál." Slyšel Hyunshik říkat Vho. „Myslíte, že bychom mohli zvýšit rychlost tisku?"

Hyunshik se plazí dál. Už je skoro tam.

„To bychom mohli," přisvědčil pan Min Vmu, „ale pouštěli bychom se tak do velkého rizika." V mu naznačil, aby pokračoval. „Jestli se nám stroj zadře, ztratili bychom tři až čtyři hodiny, abychom ho dali zase do pořádku." Objasnil.

V chvíli uvažoval. „Spočítejte mi, o kolik bychom byli schopní zvednout produkci," požádal rukojmího.

„Samozřejmě, pane," odvětil pan Min, než ho V zase poslal pryč z kanclu a zavřel za ním dveře.

A když se pan Min, který šel počítat rychlost produkce, vrátil do své milované kanceláře, ve které strávil takových čtyřicet let, už tam bohužel nebyl sám. Jednalo se totiž o tu samou kancelář, ve které jsme ukrývali atrapy zbraní. Taška s nimi nyní byla volně pohozená vprostřed místnosti a ke všemu otevřená.

Pan Min popadnul poznámkový blok a chtěl si s ním sednout za stůl, jenomže pod ním našel Hyunshika schouleného do klubíčka. Byl překvapený, co tam vůbec dělá, tak si k němu klekl. „Hyunshik-ssi?" oslovil ho.

„Stoupni si," zasyčel Hyunshik. „Stoupni si, Mine, krucinál!"

„Co tady děláte?" chtěl vědět jeho podřízený.

„Do toho ti nic není," odsekl Hyunshik, který se potil strachy. Dobře mu tak. „Poslouchej mě," nařídil. „Dělej jakože nic, jdi ke dveřím a nezavírej je zvenčí."

Jenomže není rukojmí jako rukojmí, víte? A pan Min rozhodně nebyl z těch, kteří by chtěli pořádat vzpouru. Navíc měl sám tak trochu stockholmský syndrom kvůli Vmu, kterého si oblíbil. „Je mi líto," povzdechl si proto. „Ale budu vás muset nahlásit. Jestli přijdou na to, že jsem vás viděl, je se mnou konec." Strachoval se.

A toho dementa Hyunshika nenapadlo nic lepšího než začít na něj mířit falešnou zbraní. „Hele, ty debile," zavrčel, „mám bouchačku." Upozornil ho. „A jestli tě napadne mě udat, tak první kulka ponese tvý jméno, rozumíš?"

Jenomže dobrák pan Min byl přeci jen trochu prozíravější, než si Hyunshik myslel. „Promiňte, Hyunshik-ssi, že vám do toho skáču, ale tohle je přeci jen atrapa," zamračil se, poněvadž si myslel, že to ředitel sám jaksi popletl, čemuž by se upřímně ani moc nedivil. Měl jako šéfa mnohem radši Vho než jeho. „Navíc, nechal jste otevřenou tašku." Ušklíbnul se pan Min.

Hyunshik zkoprněl a schoval pistoli. „Poslouchej mě," nabádal ho. „Dobře mě poslouchej, protože to nebudu opakovat." Odmlčel se. „Až tohle všechno skončí, tak tě ujišťuju, že ti zbývá nanejvýš pár hodin. Vrátíš se sem, na svý podělaný místo. A já na tebe budu následující den čekat, dám ti padáka a pošlu tě k disciplinárnímu řízení, až se z toho posereš!" Začal vyhrožovat.

Jenomže co chudák pan Min udělal kurva špatně, že? Možná měl smůlu, že nosil stejné příjmení jako já, nevím, možná to prostě přináší pech, ale jinak neudělal nic zlýho, ne? Naopak. Nikdy se necítil v práci tak dobře jako při tomhle přepadení. A čí si myslíte, že to asi tak mohla být chyba?

„Budeš v prdeli až do důchodu," syčel na něj Hyunshik. Pan Min si pomyslel, že do důchodu mu zbývá pár let, a to už se dá nějak překousnout. Jenomže Hyunshik pokračoval: „Máš tři dcery, ne? A dvě z nich jsou nezaměstnané nějakých sedm let? Jestli mě paměť neklame ovšem."

A tak se pan Min musel podrobit tomu teroru. Hyunshik byl podle něj vlastně úplně stejnej jako my, ne-li horší. Sice po lidech nestřílel, ale zacházel s nimi jako s odpadky stejně. Ale co mohl dělat, že?

„V-ssi?" vrátil se bezmocně do kanceláře za únosci.

„Ano?" obrátil se na něj V ihned.

„Zvýšili bychom produkci o tři miliardy každou hodinu."

„Udělej to," přikázal V. „A ještě něco," položil mu na chvíli ruku na rameno. „Budeme dělat technickou kontrolu pouze každých šest hodin, protože to jsou další dvě až tři miliardy navíc." Ukázal na prstech.

„Dobře," zamumlal rukojmí a klidil se z cesty. Bál se, že Hyunshikův výlet praskne a on z toho nebude vynechán, ale co mohl dělat?

V se po jeho odchodu obrátil ke svým kolegům. „Zvýším produkci, jakože se V jmenuju." Oznámil jim hrdě a Jungkook se zasmál, i když mu celou dobu vrtalo hlavou, že stejně jako my všichni i V se ve skutečnosti musí jmenovat nějak jinak.

Hyunshik se doplazil do kanceláře za zbytkemrukojmích, zavřel za sebou opatrně dveře, opřel se o ně zády a oddechoval.Jimin a ženy se okolo něj začali kupit jako vosy na med. Rozepnul si košili aukázal jim atrapu. A Jimin v tu chvíli věděl, co ho nevyhnutelně čeká.