Když Mira a Namjoon vstoupili do Miřiny ložnice, našla tam svou matku i dceru koukat na televizi. „Mami, co tady děláte tak pozdě?" obořila se na svou matku.

„Maminko!" zajásala malá Woona a rozběhla se Miře naproti. Ta ji zdvihla do vzduchu a opět se s ní svalila na postel. Její matka pohladila po tváři Namjoona a zašeptala, že ho ráda zase vidí, jako by u ní nebyl na návštěvě před pár hodinama.

Podíval se na matku s dcerou válející se po posteli. „Co děláš tak pozdě vzhůru, hm?" hubovala naoko Mira.

„Chtěla jsem tě vidět, než půjdu spát," zamrkala Woona nevinně a sladce. Tak, jak to umí jen děti.

„Já tebe taky," usmála se na ni Mira a políbila ji na čelo.

Woonin pohled však nyní přistál na tom týpkovi v kravatě a brýlích, který přišel společně s její mámou. „Dobrý den," pozdravila ho.

„Ahoj," usmál se.

„Proč jste si nedali večeři? Něco bych vám připravila," začala zničehonic lamentovat Miřina matka. „Protože... přišli jste snad na večeři, ne?" Prohlížela si je.

„Ano," přisvědčila Mira. „Navečeřet se a taky přespat, viď?" Mrkla Namjoonovým směrem. Ten jen lehce přikývl. Bylo to vůbec poprvé, co viděl její dcerku, a už mu přišla úchvatná.

„Chodíte spolu?" zeptala se ho nyní.

„No..." zarazil se a hledal očima pomoc u Miry. „Asi trochu jo, ne? Tak trochu." Odvětil neurčitě. Mira se rozpačitě usmála.

„A požádal jsi ji o to?" otázala se malá Woona přísně.

„Popravdě ne," přiznal. „Ale políbili jsme se, což je skoro to samé." Zahrál to outu. Jestli jste někdy potkali někoho, kdo se v situacích, jako je tahle chová, ještě trapněji než on se vším tím posouváním brýlí na nose, přešlapováním na místě a předstíráním toho, že potřebuje smrkat, dejte vědět. Rád bych ho poznal.

Dívence to naštěstí stačilo jako uspokojivá odpověď. „Dobře," přikývla.

„Tak pojď, zlatíčko," natáhla k ní ruku její babička. „Musíš jít spinkat, zítra máš školu. Ty se ani nehni," zpražila vlastní dceru, když chtěla vstát. „Já ji uložím." Pousmála se a nechala dvě hrdličky v Miřině ložnici o samotě.

RM byl rád, že tu stařenku dnes dopoledne nezabil, i když k tomu měl dost blízko. Snažil se si připomenout, že to celé dneska mohlo skončit ještě větší katastrofou, a z toho tak nějak žil.

Z toho a taky z vína, které jim Mira oběma nalila do velkých sklenic, když se pohodlně uvelebili do její postele, která byla dost velká pro dva.

„Díky," zbožně se na ni podíval, když mu podala sklenku.

Posadila se do tureckého sedu vedle něj. „Vážně jsi ho praštil?" zeptala se opatrně.

„No..." zaváhal. „Ano. Bylo to tak." Přisvědčil s povzdechem. „Vřela ve mně krev, když jsem jen pomyslel na to, že na tebe vztáhl ruku. Nemám rád násilí, nikdy jsem ho neměl rád." Kroutil hlavou. „Vím, že by se to nemělo dělat a že ty se dokážeš ubránit sama a..."

„Namyoon-ssi," přerušila ho. „Jsem ráda, že jsi mu dal pár ran. Dneska jsem praštila jednoho zmetka jenom proto, že mi z vagíny vyndal mikrofon..." (Ou, pomyslel si RM, protože si spočítal jedna a jedna. Nebyl naštvaný na Miru za to, že mě uhodila, vlastně byl naštvaný spíš na mě za to, že jsem si jednou dovolil plnit to, co mi Jin nakázal. Ale tak už to s láskou chodí, nemýlím-li se.), „... teda... jenom proto asi ne, ale na tom teď nezáleží. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká je to nesnesitelná úleva a že jsem měla tomu druhýmu ubožákovi, svýmu exmanželovi, sama jednu vrazit. A ačkoliv byly oba naše činy a tohle mé tvrzení politicky nekorektní, abych se cítila odškodněná, bohužel mě nenapadá jiné východisko." Konec věty jen rychle zamumlala a zapila dvěma dlouhými doušky vína.

RM si povzdechl. „Tím se netrap," konejšil ji. „Občas je i politicky nekorektní možnost zároveň ta jediná. To říkám z vlastní zkušenosti." Dodal.

Mira se na něj dívala. Byla tak naráz a tak bolestivě zamilovaná. Už ho nikdy nechtěla pustit. Pomyslela si, že jejich setkání snad musel být osud.

Když se odmlčel, snad i naprostým omylem zakotvil v jejích očích.

„Jsem ráda, že jsi tady," neodpustila si.

Trochu se k ní naklonil. Pak ona k němu.Setkání jejich rtů bylo přirozené a plynulé. Neexistovalo nic jinýho. Navšechno totiž zapomněli. Na chvíli se odtáhli. On ustoupil trochu dozadu, alepotom se k ní opět hladově nahnul. V tu samou chvíli oba odložili svénedopité skleničky stranou. Když se na ni znovu vrhnul, jemně ho stlačila podsebe. A tak se starala o jeho rány, něžně a přepečlivě, až dokud pomalunezačalo svítat.