Krteček se poté, co odvedli Miru neměl úplně nic moc. V nemocničním pokoji stál jeden z jeho kolegů, furt ho s něčím prudil, a teď mu ještě předával telefon, který on ale odmítal vzít.

„Zpravodajská služba převzala velení," povzdechl si strážník a posadil se vedle něj na židli. „Na drátě je plukovník Han."

A to byl přesně ten poslední člověk na Zemi, se kterým si Krteček přál mluvit. Jeho kolega mu ovšem nedával moc na výběr, když mu nyní suverénně podstrčil telefon k uchu a on slyšel Hanův uštěpačnej hlas se ho ptát: „Ahoj, Krtečku, jak ti je?"

Povzdechl si. Právě vstal z mrtvých. Haló? To ho vážně ten čůrák nemůže nechat v klidu? „Abych pravdu řekl, už jsem zažil i lepší dny," odsekl Krteček pohoršeně.

„Zajímala by mě jedna věc," vybalil na něj plukovník přímočaře. „Proč jsi zavolal inspektorce Choi, jakmile ses probral?" Protože tohle je samozřejmě to druhý, na co je třeba se zeptat někoho, kdo byl dva dny v tahu a netuší ani hovno o tom, co se během jeho výpadku všechno událo.

Krteček pro to měl navíc jednoduché odůvodnění. „Protože jsme přátelé," odvětil.

Plukovník Han se zlotřile zasmál. „Neštvi mě," pokáral ho. „No tak, řekni mi, proč tě navštívila?"

„Přišla, protože jsme přátelé," zopakoval zatvrzele Krteček.

„Ponížila tě jak prase před celým týmem a málem zničila tvou kariéru i tvůj život," připomněl mu Han. „Takže mě okamžitě přestaň srát s nějakou historkou o přátelství." Zvýšil naštvaně hlas.

Krteček jen mlčel a funěl. Cloumal jím vztek, ale všechno ho bolelo, takže se zároveň neodvažoval pohnout.

„Zopakuju ti otázku, Krtečku," procedil skrz zuby plukovník Han do telefonu. „Proč jsi volal inspektorce Choi?"

„Protože je to moje kamarádka," trval na svém Krteček, i když to znělo dost infantilně.

„Byl jsi ve skrýši toho chlapa, co si říká Namyoon, ale ve skutečnosti je to vůdce přepadení," prsknul Han. „Taky vím, že jsi z toho doupěte přinesl lžičku a předal jsi ji forenznímu, aby ji analyzovali. Řekni nám adresu."

A Krteček zase jen mlčel. To, pro co se tak zoufale toužil probudit, najednou nemělo žádnou hodnotu. Ať jim to řekne, nebo ne, tak či tak nebude spokojenej. A nyní ho napadlo použít jen jedinou výmluvu, a sice: „Na nic si nevzpomínám. Nepamatuju si ani velký hovno." Prohlásil odměřeně.

„Ach, jistě," odvětil Han ironicky, „protože určitě víš, že zatajováním jakýchkoliv informací se dopouštíš trestného činu napomáhání zločinu, viď? Možná se ještě nakonec budeš dělit o celu s únosci nebo se svou tak dobrou kamarádkou, co říkáš?" Nasadil vydíraní největšího kalibru. „Řekni nám tu adresu." Zopakoval přísně.

„Vy opravdu víte, jak je vhodné chovat se k chlapovi, kterej se právě probral z kómatu, plukovníku," oslovil ho tak výsměšně, že to Hana na druhým konci drátu určitě zabolelo, protože praštil s telefonem.

Krteček se vzdorovitě podíval na toho strážníka, kterej ho hlídal. Ten pochopil, že mu asi dost překáží a vydal se pryč.