Bylo osmdesát hodin po přepadení a my na celých osmnáct hodin ztratili spojení s naším lídrem. „Už je čas," povzdechl si Junghyun. Ten pro nás kope tunel.

Jin, který seděl vedle něj, se podíval na hodinky. „Do celé zbývá ještě celá minuta," upozornil. Junghyun seděl po jeho levici, V po pravici, vedle Junghyuna seděl ještě Jungkook, jeho mladší bratr.

j-hope měl hlídku u rukojmích. Já přecházel nervózně za zády svých ustaraných kumpánů, skoro jsem si začal nehty okusovat. Poprvé jsme ztratili spojení na takhle dlouhou dobu. Poprvé nešlo podle plánu něco, nad čím jsem ztrácel nervy.

„Nuže, vzhledem k okolnostem," pokračoval Junghyun, „si strč tu švýcarskou přesnost někam." Ušklíbnul se. Stál jsem přímo nad ním, když přiložil telefon k uchu. Junghyun vytočil hangár. Nervózně jsem poklepával nohou o podlahu. Nikdo to nebral. Něco muselo být špatně.

A já rozhodně nehodlal čekat, až se potopíme jako Titanic.

„Třetí hovor bez odpovědi," oznámil Junghyun zasmušile. „To už je osmnáct hodin." Podobně jako já přemýšlel nad tím, co to pro nás bude znamenat, pokud se RM neozve za šest hodin.

„Každých šest hodin budeme mít kontrolní hovor," říkal nám RM na jedné z hodin.

„Co se ale stane, když nám nezavoláš?" zeptal jsem se hned.

„Nebo když nám nezvedneš mobil?" přidal se V.

„Jestli se z jakéhokoliv důvodu objeví něco nečekaného, budete muset počkat až do dalšího hovoru," zněla odpověď. „Takhle budete pokračovat až do cyklu čtyř hovorů, tedy čtyřiadvaceti hodin."

„A když s tebou ztratíme kontakt na dvacet čtyři hodin, tak co?" zamračil se V, kterému se to ani za mák nelíbilo.

RM si povzdechl. „V takovém případě lze říct s téměř naprostou jistotou, že mě zatkli a vyslýchají mě."

Tuhle část plánu jsem nesnášel. Protože jsem věděl, že jestli zatkli vůdce, tak je po nás. A většina bandy se mnou souhlasila.

Skeptický Junghyun si byl skoro jist, že jsme ztraceni a že se řítíme do nevyhnutelné zkázy. „Navíc nic nevíme o policii, když nesmíme koukat na zprávy," zabručel. „Venku se ale určitě něco děje. Co budeme dělat?"

Bohužel pro nás náš kapitán, lépe známý jako Jin, ještě lépe známý jako ten, co má u prdele, poklidně dopíjel svoje kafe a nehodlal si dělat starosti dřív, než je nezbytně nutný. „Dobrá," odložil hrníček a utřel si pusu, „všichni víme, že zbývá ještě jeden hovor do ukončení cyklu o půlnoci." Vstal ze židle a chtěl odejít do své kanceláře za novou sekretářkou, co se jí říká Ari.

„Jakýho kurva cyklu?" nevěřícně si ho prohlížel Jungkook, který byl podobně jako já netrpělivý. „Cyklu ‚jsme v zasraný pasti'? Nebo jak to jako myslíš?"

„Jungkook-ah," obrátil se na něj Jin odměřeně. „Zklidni hormon a zavři hubu, prosím tě."

Přešel jsem na druhou stranu odpočívárny a stál asi dva metry za ním. Junghyun si svého bratra starostlivě prohlídl, zatímco Jungkook se hryznul do rtu. Oba si říkali, že pokud si Jin nedělá ani trochu starosti, musí být blázen.

„RM se určitě jen zabývá nějakou nedořešenou záležitostí," tvrdil však nyní, zatímco si z police vytáhl flašku a dvě sklenky. Úzkostlivě jsem ho propaloval pohledem. „Zatím není důvod se stresovat, přátelé." Nabádal nás. „Budete dále hlídat rukojmí a v klidu tisknout peníze, zatímco já si půjdu odpočinout." Spiklenecky mrknul a otočil se k nám zády.

Byl by z té místnosti odešel. Ostatní seděli okolo stolu, na který jim jen postupně začaly padat brady. Já udělal dva kroky k němu. „Děláš si prdel?" obořil jsem se na něj a donutil ho tak znovu se otočit naším směrem. „Zatímco se na nás valí kopa sraček, tak ty si půjdeš zašukat?" Znechuceně jsem nakrčil obočí.

„SUGA-ssi, prosím tě," pohoršeně na mě mlasknul.

„Co? Řekl jsem snad něco špatně?" výhružně jsem pohodil hlavou a založil si ruce na hrudi.

„Není nutné, aby ses na mě pokoušel být vulgární. To nemáš zapotřebí, víš?" nadzdvihl obočí. „Vůbec ti to totiž nesluší. To za prvé. A za druhé..." Dramaticky se odmlčel a přišel ke mně ještě o krok blíže. „Doufám, že víš, že kdybych měl chuť na homosexuální hrátky a musel hledat v těchto hédonistických záměrech spojence v naší bandě, vybral bych si tebe." Zazubil se.

Protočil jsem oči. „Jenže já bych si nevybral tebe," podotkl jsem. „Ustřelil bych ti ptáka, kdyby ses mě pokusil jen dotknout."

Jin se hystericky zasmál. „Jdi ty," odložil sklenice na stůl a mávnul volnou rukou.

„To, co děláš tý holce, je nechutný," zamračil jsem se.

„Vážně?" podivil se. „A co se stalo s tvou vlastní nerozvážností?"

„Stalo se, že plán se nám rozpadá na podělaný kousíčky, který hodně brzo nepůjdou slepit dohromady. Ale tobě to může být jedno, že?" s mírným úšklebkem jsem do něj strčil, až musel udělat krok vzad. „Seš odepsanej, tak na nás sereš. Ale já ne." Ztišil jsem hlas. „Ještě jsem to nevzdal."

Jin se na mě přísně zamračil. Neměl rád, když mu někdo připomněl jeho terminální nemoc. Proto jen stručně a suše oznámil: „Odcházím.", posbíral skleničky a odebral se ven z místnosti.

Ještě, než však stačil dojít ke dveřím, zavrzala za jeho zády jedna ze židlí, a tak se V postavil vedle mě. „Zkurvenej hajzle," ulevil si Jinovým směrem.

Jin se opět otočil. „Další takovej," zakoulel očima. „Tak co máš na srdci, V-ssi?" Zeptal se bez zjevného zájmu, který už se ani nesnažil předstírat.

„Vážně šukáš rukojmí?" zeptal se ho V a povytáhl obočí. Něco takového se mu vůbec nepozdávalo. Nebylo to přeci součástí plánu. Jenomže v tu chvíli k němu Jungkook zděšeně vzhlédl. Chtěl snad V naznačit, že šukat rukojmí se... nesmí?! „Tak řekni něco, ne?" vybízel V Jina. „Kdo to je? Ta ubohá holka, která kolem tebe pobíhá jako nějakej pejsek?"

„Není ubohá, V-ssi," odfrkl si Jin vztekle. „Říká se jí Ari."

V se na chvíli podíval mým směrem. Já nemohl spustit oči z Jina. Věděl jsem, že to udělám. Že se pokusím svrhnout Jina z jeho pozice kapitána. Neříkám, že to budu já, kdo převezme jeho funkci, ale musí nastat převrat. A je dost možný, že mi to vůbec neprojde, ale to jsem momentálně ochotnej risknout.

„A ano, já a Ari si velmi rozumíme," mrkl nyní Jin mým směrem. „Kdyby letos nebyl lichej rok, už bychom se brali. Ten den," začal vzpomínat, „když jsme sem vnikli, asi si to ještě pamatujete," střídavě klouzal pohledem z jednoho z nás na druhého. Znechucením jsem od něj odvrátil pohled a šel dozadu za Vho všechno to vstřebat. „Totiž... Ari se třásla strachy a díky mně, díky mé empatii, se klepat přestala. Tu křehkost, jemnost, všechny tyhle pocity ve mně probudila."

„Co to zase jedeš za hovna, ty vole?" vyjel na něj V, který mu zůstal stát naproti tedy sám. „Víš, že jsem liberál, ale v tomhle životě neexistuje nic odpornějšího než píchat rukojmí. Vůbec nic." Ucedil vztekle skrz zuby.

Jungkook, který měl Vho, ke kterému měl věkem nejblíž, rád, k němu trochu plaše a trochu provinile vzhlédl. „Ale tak chodit s rukojmími se může, ne?" namítl. V se na něj pohotově otočil. „Chci říct... a když je k tomu i sex, čemu to vadí?"

I Jin nyní stočil pohled jeho směrem. Pokud se jedná o další homosexuální hrátky, byl najednou rád, že zůstal. Tohle ho zajímalo.

„Co je?" prohlédl si je Jungkook trochu znepokojeněji. „Snad mě můžete obviňovat, jestli šukám dobře, nebo blbě, ale ne že šukám s namířenou pistolí!" Vyjelo z něj. Okamžitě si zacpal pusu, když si uvědomil, co vlastně řekl.

Viděl jsem, jak v ten okamžik Junghyun strnul. Podíval se na svého bratra. Potom na mě. Nevýrazně jsem pokrčil rameny. Vzpomněl si na to, jak mi vyhuboval za to, že jsem po jedné z rukojmích, jmenovitě po Aneko, vyjel. Řekl mi, že jsem špatnej člověk. Ale nyní, když slyšel z úst vlastního bratra tohle, jsem mu viděl na očích: Jste stejní. A já nechci, abyste byli.

„Jungkook-ah," vydechl V zdrceně. „To ne... Že ne, viď?"

„Ale jo, jo, já mám taky vztah!" rozčílil se Jungkook a praštil pěstí do stolu. Potom sklopil zrak. „S Jiminem." Dodal tišeji.

Jin zavýskal. Takže se přeci jen jedná o homosexuální hrátky! To musí jít okamžitě zapít.

Junghyun tohle nadšení nesdílel. „Co to sakra říkáš, brácho?" obořil se na něj.

„Kurva, zachránil jsem mu život přeci," prohlásil Jungkook vážně. „A on mě potom objal a... a... políbil." Začal pantomimou naznačovat, jak k tomu asi zhruba došlo. „K ničemu jsem ho nenutil, byla tam láska. Já... vím, že tam byla." Pokračoval, ale jeho hlas šel do ztracena.

V taktéž nesdílel Jinovo nadšení. Opřel se o stůl a vážně se zahleděl Jungkookovi do provinilých očí. Tohle vůbec nejde podle plánu, pomyslel si, všechno je v troskách a jeho šance, že se kdy znovu setká se ztracenou neteří, je níž než bod mrazu. Potřeboval si po pár hodinách zase na někom akutně vybít zlost.

„Jaká kurva láska, ty debilní kokote?!" zaječel proto na Jungkooka. „Nevíš, že na takový věci existuje syndrom? RM nám o tom vyprávěl."

„Myslíš stockholmskej syndrom," doplnil jsem ho, jelikož jsem už zase stál vedle něj. Nebyl jsem zoufalej jako on proto, že jsem měl v hlavě svůj pošahanej plán, a to mě drželo alespoň pár kroků od toho, abych nezačal do všeho střílet.

„Díky, hyung," kývl V mým směrem, ale ani se na mě neotočil. „Tak přesně to Jimin má. Stockholmskej syndrom, ty debile. Pamatuješ si, doufám, co to je, že jo?"

„Tak to si teda nepamatuju," ušklíbnul se Jungkook. „Nevím, co to je, ani, že jsme se o tom učili. Ale jestli má nějakou podělanou nemoc, tak už to spolu překonáme." Odfrkl si dopáleně.

„No to teda nepřekonáte spolu, protože mu to způsobuješ ty, panenko skákavá!" ječel dál V. „Stockholmskej syndrom znamená, že rukojmí projevuje city k únosci," vysvětlil konečně. „RM nám říkal jasně, proč si nemáme na nikoho z nich dovolovat a už vůbec si s nimi něco začínat nebo jim plíst hlavu." V nyní koukal z Jungkooka na Jina a zase naopak. „Oba," pokračoval, „Jimin i Ari, jsou podělaní strachy. Jenomže ty," obrátil se na Jungkooka, „jsi blbej analfabet, kterej věří, že je to láska. A ty," podíval se do očí Jinovi, ale hned musel pohledem uhnout, „ty seš snad ještě horší, protože je ti to u prdele. Jako všechno tady. Co to s váma kurva je?!" Zlostí si prohrábnul vlasy.

„Už dost," okřikl ho Junghyun. „To by stačilo." Mírnil ho. „Žádnej z nás tady nemá zrovna nobelovku," pokusil se hájit svého bratra, „ale musíme po sobě přestat házet špínu. Jsme v kritické situaci." Připomněl nám.

„Ne!" ozval se na protest Jin a znovu pohoršeně dupnul. „V kritické situaci budeme, když nám RM za šest hodin nezavolá, zatím jsme v klidu." A potom dodal něco, co mu vyklouzlo jenom proto, že mu odumíraly mozkové buňky. Řekl: „A i v tom případě nejdeme do hajzlu. Stačí, když aktivujeme plán Fukušima." Plán Fukušima bylo jeho a vůdcovo tajemství. „Kurva," zaklel, když si uvědomil, že to vážně řekl.

A já na chvíli zaváhal, jestli je až tak nutný ho svrhnout. Třeba by ho stačilo přimět, aby se nám svěřil se svými tajemstvími.

„O tom RM nic neříkal," upozornil Jina opět Junghyun.

„Jo, já vím, zapomeňte na to," mávnul rukou Jin a začal se ošívat.

„Ale... co to je? Co je plán Fukušima?" vyřkl Junghyun nechápavě to, co jsme měli na jazyku všichni.

Aniž bych se hlídal, přišel jsem opět k Jinovi blíž. „Jestli všechno vyjde, nikdy se to nebudete muset dozvědět," začal se vykrucovat. Já a V jsme si vyměnili pohledy. Jin viděl, jak si na něj už nyní brousíme zuby, a tak udělal krok zpět. „A když něco praskne, všechno se dozvíte zavčas," pokračoval ve výmluvách i v couvání. Zastavil se. Udělal jsem krok před Vho. „Takže buďte, prosím vás, ještě trochu trpěliví, obzvlášť někteří z vás." Sklouznul svým pohledem ke mně. „Prokážeš mi tu laskavost, SUGA-ssi?" zeptal se mě přímo. Sepjal jsem rty v úzkou čárku. Jako by Jin nevěděl, že nemám ve zvyku dělat takový voloviny jako „prokazovat někomu laskavost". „Když dovolíte," Jin natáhl ruku a pohladil mě ve vlasech, až jsem musel ucuknout, „půjdu si pročistit mysl."

A v pěti vteřinách byl pryč s radostným úsměvem a písničkou na rtech. Nemůžu dovolit velet tomuto maniakovi. Prostě nemůžu.