RM pohlédl na hodinky a očekával, kdy někdo kolem něj oznámí, že Státní tiskárna cenin právě vyletěla do vzduchu. Měl ve svým plánu lidi schopný reprezentovat všechno: Junghyuna, který by prorazil tunel třeba hlavou. Jeho bráchu, kterej mu se vším pomáhal a kterej mu po celej život nosil štěstí. Měl týpka, kterej tisknul nejlepší bankovky na světě, naše malé, sladké vítězství. Měl j-hopa, naši naději, která umí cokoliv hacknout i poslepu. Měl Jina, kterej dokáže udržet situaci pod kontrolou v přítomnosti všech ostatních prvků. Ale jeden element přeci jen přebýval. Chaos. Zmatek. Beranidlo, který tě dostane dovnitř lusknutím prstů, ale jako bumerang se k tobě vrátí a rozdrtí tě na kousíčky. Říkejte si tomu, jak chcete. Nad tímhle prvkem RM neměl kontrolu a Jin se jí dobrovolně zřekl předem. Věděl, že nade mnou mít kontrolu nikdy nebude, protože z televizních záběrů pochopil, že já sám ji nemám, a přišlo mu to zábavné. Ale údajně taky nutné pro celej plán.

RM, kterej mě v původním plánu vůbec nechtěl, měl v hlavě asi deset tisíc způsobů, jakýma už jsem dávno všechno zničil. Ale podceňoval mě. Měl ještě asi ještě tři čtvrtě hodiny na to, aby vše stihl zachránit včas.

„Promiňte," oslovil velitele Shina, který vycházel ze dveří. „Co ti policisté, co měli jet do Soulu?" Přeptal se ho rozpačitě.

Shin pokrčil rameny. „Zdá se, že zatím nikdo neodjíždí." Nehodlal nějakému mladíčkovi, kterého si inspektorka nabrnkla v baru, věnovat mnoho pozornosti.

„Můžu se jít dovnitř rozloučit?" otázal se, načež Shin jen neurčitě zamručel a on to bral jako „ano".

A když vstoupil dovnitř a viděl Dohoona přikládat nějaký oharek z komína na podložní sklíčko, aby měl co zkoumat pod mikroskopem, úplně v něm hrklo.

Vzpomněl si na Jina v tu samou chvíli, v jakou Jin myslel na něj. Jak večer před přepadením seděli u toho krbu a RM pálil rodinné fotky. Trochu déle se zahleděl na fotku svého otce, než ji vhodil mezi ty ostatní.

„Seš si jistý, že to chceš udělat?" zeptal se Jin, který se nepřestal ládovat vínem, když viděl jeho ztrápený výraz. „Můžeš si tohle všechno odnést sebou."

„Ne," odvětil RM nepřítomně, zatímco si prohlížel další fotku. Byl na ní on v nemocnici a jeho táta, který mu chodil číst. „Počínaje zítřkem už to nejsou vzpomínky," vysvětlil bratrovi, „jsou to jen," hluboký povzdech, „důkazy proti někomu, na koho je vydán zatykač." Dořekl rychle a vhodil fotku do ohně.

Jin odložil sklenku, přisedl si blíž a zahleděl se do plamene, jako by z něj mohl něco kloudného vyčíst.

„Krom toho všeho," pokračoval RM, „nostalgie je svůdná." Prohlásil, než navždy zlikvidoval další fotku. „Stojí to za to zbavit se těch vzpomínek," tvrdil, „protože si myslíme, že vzpomínky jsou ty opravdu šťastné okamžiky, ale..." zarazil se, protože chtěl dodat něco inteligentního, ale nic ho nenapadalo. „Ale... ale prostě nejsou." Shrnul brilantně své pocity.

Jin mlčel. Stále pozoroval plameny šlehající do komína a, což možná bylo jen alkoholem, měl pocit, že to vidí všechno – minulost, přítomnost i budoucnost.

„To, co podnikneme zítra, po nás vyžaduje myslet pouze na přítomnost," pokračoval RM a Jinovi se rázem ty dvě ostatní věci, už ani netušil, co byly zač, vykouřily z hlavy. RM si prohlížel novinový článek o posledním přepadení svého otce.

„Byl to tvůj otec," upozornil Jin a prohlédnul si starý výstřižek s podobnou obezřetností. „A to je to jediné, na čem záleží." RM k němu opatrně vzhlédl. Jin se šibalsky usmál. „Uděláme to pro něj, co říkáš?"

RM na něj jen zíral. Jakkoliv moc jsme ho my ostatní mohli nesnášet, on měl Jina rád. A Jin měl rád jeho i jeho plán. Ať už používal jakkoliv radikální rozhodnutí, bylo to podle něj proto, aby celou situaci zachránil, ne naopak.

Nyní RM zíral do toho samého krbu, kde před pár dny s Jinem prožíval nostalgickou chvilku, a začalo mu docházet: Ouha, s takovým přístupem mě možná i odhalí.

Už se s tím ale nedalo nic dělat. To, co se mělo v následujících hodinách i dnech stát, bylo nezvratné.