„Myslím, že dnešní hodinu můžeme ukončit," zkontroloval RM svoje proslulé hodinky, které se jednoho dne ocitnou jako zabavený předmět na policejní stanici kousek od Soulu.

Byl to ten den, kdy jsme šli obědvat bez něj a bez j-hopa, kterého si odvedl stranou. „Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že jednoho dne musíme něco nainstalovat?" zeptal se ho a mluvil velice vážně a dramaticky, jako by snad na ničem na světě nikdy nezáleželo víc.

„No... jo," přisvědčil j-hope.

„Tak nastal čas," oznámil RM, jako by byl j-hopův odvěký osud se s ním vypravit do hangáru jako úplně první z nás a nainstalovat mu tam techniku. Ale co já vlastně vím? Možná, že to tak bylo. Možná, že je všechno lidské snažení předem určeno ke zdaru, či neúspěchu.

„Pěknej staromládeneckej byteček, RM-ssi," pochválil j-hope ponuré místo, do kterého zatékalo a po podlaze sem tam proběhla nějaká zatoulaná myš. Kdyby měl být upřímný, řekl by, že by tam nechtěl bydlet, ale to stejně nemusel, takže prostředí hangáru dál nekomentoval. „Vodíš si sem kočky, co?" Napadlo ho místo dalších popisů místa.

„Ne, já... jsem tu pracovně, abys věděl," RM se podrbal na hlavě. „Na něco takového nemám čas myslet. A ty bys taky neměl." Napomenul ho. „No tak. Dáme se do práce."

j-hope začal. Ale trvalo to asi dvě minuty, než hodil před vůdce ne příliš správně zapojené dráty. „No kurva, kdo ti to takhle posral?" vyjevil se.

„No... ehm... jedna firma." Jaké to překvapení! Víc anonymně by to nešlo?

„Jdi někam s firmou," vykulil j-hope oči. „Tohle je jasně práce nějakého všeuměla."

„Dobrá, dělal jsem to já," vyšel RM s barvou ven. „Podle návodů z internetu no."

j-hope se zasmál. „A já myslel, že ty seš tu ten inteligentní," šklebil se.

Našemu vůdci ztuhnul výraz ve tváři, jako by to však právě dost přehnal. „Od toho jsi tu snad ty, ne?" vznesl přísným, káravým tónem.

A tak j-hope asi dvě hodiny lítal kolem stolu, aby všechno pospojoval na správný místo, sešteloval klávesnici i monitory a hacknul systém tak, aby se tenhle počítač stal pro policii nevystopovatelným. Pokaždé, když se mu RM pokusil s něčím pomoct, musel ho od toho odstrčit, protože to vždycky dělal blbě a vlastně se mu spíš pletl pod ruce, než aby opravdu dělal něco užitečného.

„Tak a je to," pyšnil se j-hope, když mu ukazoval, jak to má všechno používat. „Nainstaloval jsem program na úpravu hlasu." Ukazoval nyní. „Tohle stiskneš pro hovor s policií a pro spojení s muzeem nulu." Poukázal na pevnou linku, která už byla díky němu s počítačem propojená. „No a to je vše. Hlas už se ti upraví automaticky." Ale je to Bůh, že? j-hope mám na mysli.

„Můžu to vyzkoušet?" otázal se RM nedůvěřivě.

„Samozřejmě," pokynul mu j-hope a podal mu sluchátka.

Když si je nasadil a zahlásal „Právě mluvíte s lupičem.", naschvál ho vyprovokoval tím, že prvně nastavil ženský hlas a velmi se svému žertíku smál. „Můžeš to upravit na mužský hlas?" podíval se na něj přísně RM.

„Jasně," ustoupil j-hope. „Promiň." Dodal, když viděl, že RM se nepřestává mračit, protože jakmile šlo o práci, bral všechno velmi vážně. „Taky jsem ti sem nahrál pár předehrávek, kdybys potřeboval." Mrknul po chvíli.

Z počítače se začalo ozývat: „Kurva. Hajzle. Buzerante."

„Však víš, může se hodit," pokrčil rameny.

A v tu chvíli si RM o j-hopovi na chvíli pomyslel to, co si o něm občas pomyslí každej. Bože, to je amatér. Sám se nyní culil nad svými vtípky, zatímco RM na něj zíral, jako by se zbláznil.

j-hope to samozřejmě po chvíli odtušil a zvedl ruce rozpačitě nad hlavu: „No jo, dobře. Však už je to hotový." Nepřestával se však usmívat. A RM bohužel začínal mít pochybnosti o tom, jestli j-hope vůbec chápe, do čeho kurva jdeme.

RM zkusil mikrofon ještě jednou, a tentokrát se ozval již dobře známý kovový hlas. „To by šlo," přitakal, a i když si právě teď usmyslel, že j-hopa vyřadí z plánu, nemyslel na to. Ještě pořád ho potřeboval. „A teď se potřebujeme dostat na ilegální internetovou síť." Řekl. „Však víš nakoupit pár věcí, který na normálním internetu neseženeš."

j-hope nadzdvihl obočí. „Myslíš deep web?" zahleděl se na vůdce, jako by byl včerejší. (Protože byl.)

„No... asi jo," zamrkal nechápavě.

j-hope se k němu začal připojovat, ale trvalo to už nějak moc dlouho, takže RM začal nervózně přecházet po místnosti. „Můžeš mi vysvětlit, co to teď prosím tě děláme?" obešel okolo stolu a začal se vyptávat. Nemohl snést, když věcem nerozuměl, ale tomuhle teda nerozuměl fest.

„Deaktivoval jsem všechny ochrany a nyní se připojujeme na Ethernet. Odkláním veškerý přenos dat přes VNP prostřednictvím sítě Tor."

Nebojte se. Pokud tomu nerozumíte, tak nejste jediný. RM sám z toho taky nebyl dvakrát moudrý. „No dobře," díval se mu přes rameno, ale viděl jen změť písmenek a čísel. „Tak jo. Pokračuj." Vybídl ho, ačkoliv přesně to měl j-hope v plánu.

RM si mezitím zašel na oběd a donesl pivo, protože konečně pochopil, že na hlubokej web se nedostaneš za pět minut. „Už to mám," usmíval se na něj j-hope, když se vrátil. Osobně to vlastně byl spíš jeho rekord, ačkoliv si RM myslel, že to trvá nějak zbytečně moc dlouho.

Začali nakupovat zbraně. „Je tady všechno," mínil j-hope, „pušky, granáty, raketomety... cokoliv chceš." RM si ho prohlížel. Říkal to jako nějaký nadšenec. Prostě takový... no... amatér. „Hele a taky mají tank!" j-hope se rozplýval. „Představ si, že bychom dovnitř vjeli tankem! No nebylo by to boží?"

„Víš, co je to Browning?" přerušil ho RM.

„Jasně, že jo," j-hope nechápal, proč by to neměl vědět. Je přeci ve zločinecký bandě. Všechno si pečlivě nastudoval.

„Fajn," přikývl RM. „Takže koupíme jeden kulomet Browning, útočné pušky, pistole a munici."

„Mají i řízenou střelu V-750, ty vole! To je šupa!" j-hope nepřestal být ze stránky se zbraněmi nadšený. „Představ si, že s tímhle vjedeš do Tiskárny! Kam se hrabe nějakej tank! Otevřeš dveře a BUM!" Praštil do stolu. „Řízená střela všem policajtům přímo do ksichtu a BUM!" svůj počin zopakoval. „Všechno by šlo do prdele! To by byla nádhera, ty vole!" Bylo to pro něj jako nějaká videohra. A RM se obával, že na realitu j-hope není dostatečně připraven. „Navíc to není ani tak drahý," j-hope stále hleděl na monitor. „Šedesát Bitcoinů." Přepočítával v hlavě. „Dvě stě milionů wonů nebo tak nějak."

j-hope nevnímal, jak zasmušile se na něj RM dívá, když brouzdal po ilegálním internetu. RM to dělal nerad, ale nemohl ohrozit svůj milovaný plán. Proto vyřadil j-hopa ze hry.

Ale hádejte, kdo mu to přišel vymluvit ještě ten samej večer, vlítnul do jeho pokoje bez klepání, našel ho v tom směšným zebřím pyžamu skládat si košile, pomyslel si „Ty vole, ten by fakt potřeboval babu.", zatímco na něj vybafl: „Proč jsi kurva vyloučil j-hopa z plánu?"

RM se na mě podíval, ale potom se radši vrhnul na převlíkání postele, protože si asi myslel, že se tak vyhne odpovědi.

„Řekni mi to," trval jsem na svém.

„Nemusím ti nic vysvětlovat," začal, aniž by přestal rovnat přikrývku, „ale jde o to, že si myslím, že není připravený." Povzdechl si.

„Mýlíš se," řekl jsem mu přímo, což ho kupodivu přimělo pohlédnout na mě a postavit se mi čelem.

„Seš si jistej?" vydechl.

Spojil jsem rty v úzkou čárku a přikývl. „To kurva jsem."

RM přivřel oči, načež řekl se značnou skepsí v hlase: „Pracuješ s ním měsíce." A je to práce snů, panečku! „Znáš ho a musel sis všimnout, že jeho osobnost se vyznačuje značnou iluzí o tomhle oboru. Amaterismem, abych tak řekl. Je do loupeží opravdový nadšenec, ale nemyslím si, že si uvědomuje, jaký to je doopravdy jít a někoho přepadnout. Neuvědomuje si, co hodláme udělat. Že tam venku budou opravdové střely, žádné životy navíc jako ve videohrách."

Odvrátil jsem od něj na chvíli zrak a pomyslel si: To je ale kretén. Potom jsem se na něj znovu zpříma podíval. „Moc dobře ví, co dělá," opáčil jsem.

„Je mojí zodpovědností nezatáhnout do téhle práce amatéry," vymlouval se RM. „Odškodním ho za způsobené potíže, ale dál ho nechám stranou." Rozhodl se.

Povzdechl jsem si. Nejspíš je to vlastně moje vina, že to j-hope dotáhl tak daleko. „j-hope je nejlepší ve svým oboru a ty to víš!" obořil jsem se na našeho lídra. „Proto sis ho sakra taky vybral, ne?" rozhodil jsem rukama, protože abych byl upřímnej, nedávalo mi to chování moc smysl. Když do toho jednou někoho zavlekl, bylo by fér nechat nás si vybrat, ne rozhodovat za nás. „j-hopovi to zatraceně pálí. Ale géniové jsou asi trochu divní, že?" ušklíbnul jsem se na něj a vůbec to neměla být narážka na jeho vlastní osobu. Vůbec.

RM nakrčil obočí.

„Nebo si snad myslíš, že ty seš nějakej příklad vyspělosti?" pokračoval jsem. „Řekni. Považuješ se za normálního člověka?" Nadhodil jsem a troufale se uculil, protože jeho reakce mě fakt zajímala. Bohužel žádná nepřišla. „Tak já nevím," pokrčil jsem rameny. „Tobě přijde normální řadit si košile podle barvy? Taky mám sklony k OCD, ale viděl ses kurva někdy v zrcadle? Kdo ti kupuje oblečení? Tetička jeptiška?"

RM pořád jenom mlčel.

Znovu jsem si povzdechl a odvrátil zrak, tentokrát na druhou stranu. Omylem jsem si tak všiml jeho police s nepodařenými origami v jeho pokoji v tvrzi. „A co tohle?" pokynul jsem mu tím směrem a vzal do ruky jednu papírovou figurku, která vypadala jako dinosaurus, ale těžko říct, možná to měl být původně pes. „Co to sakra je?" zamračil jsem se na tu podivnost.

To ho konečně přimělo promluvit. „Figurky origami, je to tisíce let stará technika," obešel svou postel a stanul vedle mě. „Prosím tě, vrať to tam..."

„Ale copak?" schoval jsem dinouše za záda. Chvíli jsem tam jen tak stál a koukal na vůdce v pyžamu ve zbytečně velké velikosti, než jsem se na figurku opět podíval. „Máš strach, že ti rozbiju tvý papírový panáčky?" Zamával jsem mu dinosaurem před ksichtem. „Co s tím jako děláš, prosím tě? Hraješ si na Jurskej park a po nocích řveš: ‚Pomoc, žere mě dinosaurus!'?" nechápavě jsem se na něj zahleděl. „Jakej je podle tebe rozdíl mezi tímhle," ukázal jsem ještě jednou na dinosaura, „a hraním videoher?"

Jeho jedinou odpovědí bylo, že opatrně sejmul svou figurku z mých prstů, načechral ji, jako bych jí snad ublížil, a vrátil ji na původní místo. Potom se na mě podíval a přísně mi oznámil: „Je mi moc líto, ale o tomhle nerozhoduješ."

Obešel postel s tím, že si uklidí košile a půjde si lehnout.

Hryznul jsem se do rtu. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, musel jsem už v tu chvíli, kdy jsme se teprve dávali dohromady a já ho spíš posílal do prdele, než vítal s otevřenou náručí, j-hopa fakt milovat. Na tomhle plánu technicky vzato závisela moje existence. A jenom kvůli němu jsem ji ten večer málem zahodil předem.

„Ale ano," opáčil jsem a přešel ke dveřím. RM ke mně opět vzhlédl. „Jestli pošleš j-hopa pryč, tak se mnou nepočítej." Zavrtěl jsem hlavou. „Taky si nepřipadám dost připravenej."

Otočil jsem se a chtěl otevřít dveře. Jenomže tehdy na mě RM promluvil. „Dobrá, možná jsem se trochu unáhlil," připustil. Jo, jen trochu. „Možná, že všichni v sobě máme trochu nezralosti a amaterismu." Ohlédnul jsem se, jak tam tak stál, zíral do země a mluvil. „Ale snad je to právě to, co nás všechny dělá tak... tak..."

„Výjimečnými...?" dořekl jsem za něj.

„Chtěl jsem říct odlišnými," opravil mě. „Ale budu ti věřit a doufat, že to není překážka."

Zavrtěl jsem hlavou. „Řekl bych, že je to možná i cnost." Musel vidět, jak moc ho zbožňuju a uznávám jako lídra celýho přepadení. A on, za tu dobu, co jsme se znali, si mě už taky oblíbil. Nemohl mě nechat jen tak jít.

„Možná, že ano," přiznal.

„Určitě ano," opravil jsem tentokrát já jeho. „Ale neříkej to mně." Zazubil jsem se. „Řekni to jemu. Celou dobu stojí za dveřmi." Otevřel jsem je a pustil dovnitř j-hopa, který okolo vůdce div nezačal skákat jako rozdováděné štěně.

Dal mu pusu na tvář a řekl: „Děkuju, RM-ssi, nebudeš litovat, slibuju.", zatímco ho objímal. RM vrhnul káravý pohled mým směrem. Potom j-hope opustil místnost stejně rychle a stejně zvesela, jako do ní vstoupil.

Nevinně jsem pokrčil rameny a vyšel za ním. Naposledyjsem se podíval na našeho vůdce, vděčně na něj kývnul a zavřel dveře.